Nezvykle korektní, ale nudná předvolební debata v ČT

Ve středu 21.9.2016 jsme shlédli na ČT24 předvolební debatu s kandidáty do zastupitelstva Královéhradeckého kraje.

Z tématu doprava (zde téměř všichni chtějí dostavby dálnic) zaujal pouze kandidát Zelených a Pirátů, který podpořil i obchvaty menších měst. Až na ANO a TOP by všichni podpořili i mýto na silnicích I. a II. tříd – kandidátka za ANO namítala, že by kamiony jezdily po silnicích III. tříd. (!)

K tématu zdravotnictví rezonoval zejména problém získávání mladých lékařů. Kandidát TOP tvrdil, že jen Německo jich má víc nežli my a je třeba centralizovat a racionalizovat jejich využití. K problému opakovaného výběrového řízení na náchodskou nemocnici neměl nikdo co podstatného říci. Komunista si stěžoval na zákon, že musí vyhrát nejnižší nabídka, oponenti tvrdili, že stačí dobře nastavit požadované parametry. Kandidát za Zelené a Piráty by podpořil architektonickou soutěž.

Celkově byla debata dosti nudná s málo originálními nápady, ale zaujala mě svou korektností, téměř nikdo nikoho nenapadal. Pouze kandidát za ČSSD kritizoval nepřítomného ministra Ťoka za ANO, stejně tak kandidát za Zelené a Piráty v souvislosti s nepružným systémem výběru mýta opět přiděleném firmě KAPSCH.

Jen jsem přemýšlel, komu asi fandí moderátor Jakub Železný. Nevíte? Dá se to poznat. Zkuste se dnes, ve čtvrtek 22.9. od 20 hod., podívat na debatu s kandidáty do zastupitelstva Plzeňského kraje.

Migrační politika: vláda je nekompetentní, tvrdí Wagnerová, Stropnický i Gabal – Deník Referendum

Výroky premiéra Sobotky a ministrů Chovance a Babiše z minulého týdne podle senátorky Elišky Wagnerové, předsedy zelených Matěje Stropnického a poslance Ivana Gabala svědčí o ignorování faktů. Vláda se nezmohla na víc, než na strašení.

Zdroj: Migrační politika: vláda je nekompetentní, tvrdí Wagnerová, Stropnický i Gabal – Deník Referendum

KRÁTKÉ ZAMYŠLENÍ NAD SMYSLEM ŽIVOTA

Kdo jsem? Jaký je můj cíl cesty? Kdy dosáhnu stavu, že budu se vším spokojen a už si budu jen užívat těch skvělých okamžiků? Tyto otázky mi stále běhaly a běhají hlavou a abych řekl pravdu, tak jsem nechtěl psát tuto glosu, dokud si na ně nedokážu odpovědět. Dnes si už minimálně na tu jednu z otázek dokážu odpovědět, a proto tato glosa.

Než dojdu k pointě, tak ještě napíšu pár řádků. Osobně jsem nadšen z definice slavného rakouského psychologa dvacátého století Alfréda Adlera, který tvrdil, že být člověkem znamená cítit se méněcenným. Zároveň, aby „neprovokoval“ výrazem méněcennosti, tak tvrdil, že se můžeme bavit o pojmu pocit nedostačivosti, sám bych to ještě upravil o pojem pocit nenasycenosti. Tvrdil, že na celý dějinný pohyb lidstva lze nahlížet jako na dějiny pocitu méněcennosti a pokusů ho řešit. Tento pohyb je možné vidět jako snahu zvládnout okolní svět a nejde zde ani o to dospět k rovnováze či navození klidu. Dále Adler tvrdí, že lidské tělo je prokazatelně zkonstruováno na základě principu zajištění a trvalé snažení se o jistotu nutí překonat současnou realitu ve prospěch reality lepší. Bez tohoto kulturního proudu deroucího se vpřed, by nebyl možný ani lidský život.

Tyto řádky uklidnily mé ego, které si stále potřebuje dokazovat hodnotu sebe sama. Už dlouho mám v plánu, že přijedu domů, posadím se, budu jen tak hodinu sedět a hledět z okna na oblohu a nic nedělat. Ale ještě se mi to nepodařilo. Namísto toho jsem rád za to, co vše stihnu a navíc, že odměnou je pak kupříkladu jídlo, které si s manželkou připravíme a sníme. Pokud se kouknete na předchozí řádky Adlerovy teorie, tak to přesně souhlasí s tím, co tvrdí. Již jsem to psal v glose Čas jako civilizační výmysl, že se vyživuji tím, když jdu ke konkrétnímu cíli a po jeho (ne)dosažení jsem (ne)nasycen jen malou chvilku a pak si utvořím další cíl, a tak to stále opakuji. Nechci teď mluvit o tom, jak to mají ostatní lidé, ale po prostudování p. Adlera si dokážu odpovědět alespoň na tu poslední otázku, a to kdy dosáhnu stavu, že budu se vším spokojen a už si budu jen užívat těch skvělých okamžiků. A zde mám pro sebe odpověď – NIKDY. Jelikož by to ani nešlo! Osobně mi jde o to vytvářet si kolem sebe lepší realitu a tudíž jsem stále ve snaze o pohyb vpřed nebo, jak tvrdí p. Adler, od minusové tolerance do tolerance plusové. A ani nelze dosáhnout stavu blaženosti zastavení, kdy už nebudu muset nic dělat.

Jen to, na čem bych měl intenzivně pracovat, a o to den co den usiluji, je užívat si co nejvíce toho konkrétního přítomného okamžiku resp. užívat si co nejvíce každé minuty svého života. Není to vždy jednoduché. Co si budeme povídat! Pokud vezmeme svůj život jako cestu, jednotlivé dny jako ty dílčí úseky celé cesty, tak mnohokrát, a to teď budu mluvit opět za sebe, mě přepadnou myšlenky: „Už aby bylo ráno“, „Už aby byl víkend“, „Už abych byl tam a onam“ … Hodně mi pomohl pojem od mého školitele koučinku Radvana Bahbouha a to piknikování resp., že bychom se na cestě životem měli často zastavovat, posedět, koukat se kolem sebe, odpočívat a pak jít, jet dále. Abych pravdu řekl, tak piknikování jsem zavedl do svých sportovních aktivit a musím potvrdit, že jít si zaběhat nikoliv s cílem uběhnout 10km pod 50min, ale s cílem po zdolání kopce se zastavit a kouknout se minimálně kolem sebe, je pro mě vynikající změna. Již to praktikuji a mohu doporučit.

Na druhou stranu je pro mě velice těžké jen tak být a užívat si vzduchu, který dýchám, dívat se kolem, vnímat přítomnost. Budhha pravil: Nejšťastnější je ten, kdo má nejméně žádostí a zde musím souhlasit. Stále mám pocit nenasycenosti, nedostačivosti. Stále potřebuji něčeho dosahovat, něco si dokazovat, že na to mám. Potřebuji si ukazovat svou hodnotu a pak mi to dává smysl. Možná proto, že jsem stále nenalezl odpověď na svou první otázku a to: Kdo jsem? Věřím, že pokud si odpovím na tuto otázku, budu znát i odpověď na otázku druhou a to jaký je můj cíl cesty. A zde opět musím citovat, tentokráte slavného švýcarského psychologa Carla Gustava Junga, který tvrdí, že podstatou života je bezpodmínečné přitakání vlastní existenci, akceptování své vlastní bytosti, takového, jaký jsem. Projít si cestou individuace, což znamená snést a přijmout i vlastní nedokonalost, jinak by život nebyl úplný. Člověk musí jako něco skutečně existujícího přijímat myšlení, jež se děje v něm samém, a to mimo veškeré hodnocení. A teď si dávám otázku: Akceptuji sebe samotného bezpodmínečně? O tom silně pochybuji. NE. Přijetí sebe samotného je pro mě osobně ta nejtěžší životní zkouška a její zvládnutí je na delší čas. Kdo by mě měl znát více, než já sám sebe? Kdo by měl nejvíce mé existenci přitakat, než já sám sobě?

NOVOROČNÍ PROJEV – PŘESNĚ TAK, JAK BYCH SI HO PŘEDSTAVOVAL

Vážení občané,

i přes fakt, že čas je civilizační výmysl, jak jsem tvrdil v jedné z předešlých glos, si neodpustím ohlédnout se za rokem 2015 a zkusím ho svými slovy krátce sumarizovat a zároveň vás pobídnout k angažovanosti ve věcech týkajících se nás všech.

Mediálně nejsilnější byla v předešlém roce jistě krize spojená s přistěhovalci mířícími do Evropy za lepším životem ze zemí s neutěšenou situací. Mezi tyto země je dobré uvést Sýrii, Afghánistán, Irák aj. Pokud se budeme chtít podívat na hlavní příčiny uprchlictví z těchto zemí,
tak šlo o občanskou válku, katastrofální sucha, vyhnutí se povolání do armády a mohli bychom pokračovat. Tato fakta jsou jistě znepokojující, nicméně přímo odstrašující pro mne osobně nebyla skutečnost, že situace nastala, nicméně bohužel to, že se neřešily úplně v začátku skutečné příčiny toho, proč nastala například občanská válka v Sýrii, atd.. A byla to opravdu pouze občanská válka v podobě opozice vzbouřenců proti vládě Bašára al-Asada? Je velmi zajímavé, že al-Asadovi se dává statut diktátor a jeho režimu pojem autoritářský, ale na druhou stranu se v roce 2014 pro tohoto „diktátora“ rozhodlo ve svobodných volbách 89% voličů! A nyní si můžeme dáti otázku: Kde je skutečný problém? Osobně cítím, že se nikomu do odhalování skutečných příčin nechce. Nicméně osobní občanská angažovanost může vést k tomu, že čím více se každý z nás budeme o problematiku zajímat, tím více budeme připravenějšími a objektivnějšími k tomu, jak se k tématu přistěhovalců postavit.

Pokud si nebudeme klást otázky a budeme brát jako hlavní a určující pouze to, co dostaneme na podnose z komerčních mediálních kanálů, tak si odvážím tvrdit, že jsme stádo ovcí. Jako příklad občanské angažovanosti a snahy o objektivní pohled bych rád uvedl případ židovského mladíka Leopolda Hilsnera okolo roku 1900, který byl obžalován z vraždy dvou křesťanských dívek, a byla proti němu vznášena často vymyšlená a ničím nepodložená obvinění připomínající spíše čarodějnické procesy z dob inkvizice. A ten, kdo si v tomto případě začal klást otázky a prosadil formu nezávislého soudu namísto veřejného lynčování, byl Tomáš Garrigue Masaryk.

K otázce, zda přijímat či nepřijímat uprchlíky bych rád nezávisle na úmluvě ze Ženevské konvence z roku 1951 uvedl, že uprchlíkem v tomto případě je pro mě člověk, který ztratil střechu nad hlavou z důvodu války. Není pro mě uprchlíkem člověk, který jde za lepším životem. Není pro mě uprchlíkem člověk, který se chce vyhnout povolání do armády. A bohužel není pro mě uprchlíkem ani člověk, v jehož zemi je neutěšená hospodářská situace, sucho, povodně a další přírodní extrémy. A opět si můžeme dát otázku: Kolik je opravdu uprchlíků, kteří utekli pro to, že jim nic jiného nezbývalo? Pokud se budeme snažit na tuto otázku odpovědět a hledat možnosti, jak těmto lidem pomoci, tak věřím, že se krize brzy vyřeší. Vyřeší se, pokud se půjde k příčině. Je pravdou, že to nevrátí zpět životy lidí, kteří v této a ostatních válkách zemřeli, nicméně pokud se povede rozumná politika, věřím, že migrační krize ustane a skuteční uprchlíci se budou moci vrátit v budoucnosti zpět do svých zemí.

Rozumnou politikou myslím samozřejmě hledání skutečné příčiny na politické úrovni. To se bohužel vztahuje i na teroristické útoky na redakci Charlie Chebdo za urážlivé karikatury proroka Mohameda začátkem minulého roku a naopak koncem roku na střelbu do civilistů v Paříži. K těmto ohavnostem se přihlásila islámská teroristická organizace, zkráceně ISIL. Nedá mi to, trochu odbočím s tím, že bych nechtěl zlehčovat hrůznost těchto útoků, nicméně ve stejné míře se dějí tyto útoky v Sýrii, Iráku, Jemenu, ale nevzbudilo to takovou vlnu solidarity, jakou zbytek Evropy směrem k Francii vyvolal. A dovolím si připomenout též sestřelení ruského civilního letadla se 224 cestujícími, kde bylo sedmnáct dětí a nikdo nepřežil. Médii tato událost prošla jako konstatování a vlnu solidarity jsem jaksi nepocítil. Dovolím si proto jednu otázku: Proč se řeší tyto útoky až poté, co se obětí stanou návštěvníci francouzského divadla? A k tomu se váže další otázka: Kde se vzala ISIL? Kdo ji financuje? Kdo jim dodává pušky, munici? Kdo s nimi obchoduje? Osobně věřím, že pokud se budou hledat odpovědi na všechny tyto otázky, odkryjí se rány, vyhází se kostlivci ze skříně, můžeme tak zamezit konfliktům, které se stále zesilují a míří možná až k podobě třetí světové války. Bude to chtít občanskou angažovanost jako ji měl například náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Odvaha promluvit a zkoumat objektivní fakta je bohužel problémem současné doby. Zrovna dnes jsem měl ale to štěstí slyšet argumenty protiválečného aktivisty Kenneth Nichols O’Keefa, který působil v námořní pěchotě USA a účastnil se války v Perském zálivu. Zde je možné se podívat: KENNETH O’KEEF BEZ OBALU.

Pokud se na to video podíváte, tak vyjma expresivních výrazů, které bych možná panu O’Keefovi vytkl, si myslím, že je v tom projevu obsaženo vše, a to včetně odvahy říci, co si myslí. Vedle hrozby třetí světové války, před kterou pan O’Keef vysloveně varuje, bych rád zmínil, že to, co je opakem angažovanosti, je lhostejnost a nezájem věci řešit a odkrývat souvislosti.

Koncem tohoto roku jsem byl na výstavě v pražském centru umění DOX s názvem Skvělý nový svět. Tato výstava nabízela srovnání dystopických vizí budoucnosti, jak je popsali ve svých románech Aldous Huxley – Brave New World, George Orwel – 1984 a Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita. Všechny tři autory spojuje varování před propagandou systému, otevřenou nebo skrytou manipulací směrem k tomu, na co se člověk má dívat, co má poslouchat a o čem přemýšlet. Jedná se o díla publikovaná v období mezi roky 1932 až 1953. Motivovalo mě to a přečetl jsem si román 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho a musím bohužel konstatovat, že to, co mělo být dystopickou vizí budoucností a varováním, je bohužel téměř realistickým obrazem současnosti. Zavíráme se a utíkáme ke svým televizím či počítačům, pouštíme si své televizní seriály, sitkomy či fotbalové přenosy, abychom nemuseli příliš přemýšlet o nepříjemných věcech. Již se to dávno děje a říká se tomu masová řízená zábava!

Proto vás vážení občané vyzývám k tomu, nebuďme lhostejní k tomu, co se děje za hranicemi našich obydlí. Neberme hned ten první hlas, který k nám přichází, ale zkusme se více otevřít, probuďme naše pocity, touhy a následujme své sny. Nastal čas, kdy je třeba se podívat na to, co se kolem nás opravdu děje, sbírat informace ze všech stran, tvořit si své vlastní puzzle, ze kterých si utvoříme vlastní názor. Nastal čas, kdy bychom měli nastartovat svou osobní občanskou odpovědnost, kterou vidím jako druhý stupeň úkolu každého z nás.

A k tomu, jak nastartovat svou občanskou odpovědnost, bych nyní rád uvedl pro mě ještě zásadnější téma předešlého roku, a tím je kácení tropických deštných pralesů.

Zde bych vážení občané chtěl uvést, že pokud by se svět měl uvést do relativní rovnováhy, v podobě uklidnění a narovnání migrační politiky zpět do únosných mezí, či nalezení řešení v boji proti terorismu, tak co už NIKDY, ano správně vidíte, NIKDY již nevrátíme do rovnováhy, jsou vykácené deštné pralesy v Indonésii i jinde, o kterých jsem již psal v této glose – VIZ ZDE. Ale abychom nezůstali jen u Indonésie, tak mohu uvést i Latinskou Ameriku, jihovýchodní Asii a Afriku- VIZ ZDE.

Nicméně i přes tento fakt, můžeme něco udělat alespoň se záchranou deštných pralesů, které ještě vykácené nejsou. Proto vás všechny podruhé vyzývám k osobní občanské odpovědnosti za to, co jíte, co pijete, co nakupujete, jelikož každý částečně rozhodujeme den co den, minutu co minutu o osudu naší planety. A jestli jsem měl v první části projevu obavu z možné třetí světové války, tak zde mám mnohem větší obavu z toho, že pokud se každý aktivně nezapojíme do ochrany naší krásné planety, tak nenávratně zničíme i ty poslední zelené ekosystémy, narušíme křehkou rovnováhu, uvaříme se při zvyšujících se teplotách globálního oteplování, otrávíme sebe i zemi toxickými pesticidy a sami se vlastním přičiněním zničíme. A nečekejme, až se začne angažovat náš kamarád, soused, nebo až se rozhodne vláda. Začněme na změně pracovat hned teď, není moc času!

Závěrem bych chtěl poznamenat, vážení občané, že pokud se každý z nás bude trochu více zabývat tím, co se děje kolem a bude cítit osobní odpovědnost za osud planety, tak tento duchovní přesah může znamenat přelomový rok 2016.

Více k duchovnímu přesahu můžeme dle mého názoru zároveň dospět, pokud si budeme dávat otázky, budeme hledat, zkoumat, objevovat a budeme otevření všem možnostem a informacím. Více k duchovnímu přesahu se dostaneme dle mého názoru i tehdy, pokud budeme co nejlépe pečovat o své tělo, které je organicky napojeno na „tělo naší planety“.

Chtěl bych vám tedy všem popřát úspěšný a šťastný rok 2016, plný duchovních přesahů a dobré zdravotní kondice.

Děkuji za pozornost.

Ona ta ČNB to možná dělá v našem zájmu

V dobách dovolených zvláště vynikne, že Česká vláda i Česká národní banka (ČNB) oddalují přijetí eura. Pokud chcete vyjet do zahraničí, nebo se vracíte, musíte obcházet směnárny, zahraniční turisté musejí dělat totéž. Všichni platíme poplatky dané rozdílem mezi nákupem a prodejem (v Praze zlodějské směnárny turisty okrádají, není výjimkou, že jim za 1 euro dávají 16 Kč).

ČNB ve velkém nakupuje eura, aby uměle udržovala slabou korunu, takže nakupujeme euro stále za 27 Kč, zdražuje to zahraniční dovolené, ale naši vývozci (zahraniční majitelé) mají vysoké zisky.

Tak mě napadá, že ona ta politika ČNB je velice chytrá. Když bude pokračovat v prodeji korun a v nákupech eura (nyní ho už prý má za 500 mld. Kč), může se stát, že už koruny nebudou a tak přejdeme plynule na euro. Takový elegantní přechod by jistě mnozí z nás uvítali!

ŠESTÝ DEN

DEN PRVNÍ
Začalo to krásně.
A to je začátek básně.
Vše se zvedlo,
když pravil Bůh: „Buď světlo!“
1

 

 

 

DEN DRUHÝ
Vnímá, slyší
Otec náš nejvyšší.
Rozřízne toky, moře.
Činí klenbu nahoře.
Stvoří pro mě, tebe
modré nebe.
2

 

 

 

DEN TŘETÍ
Hospodin kreslí tuší
zem co nazývá souší.
Zelenej se země zelenej.
Byliny, stromoví, plody.
Vše ať je krásné, ať je nej.
Spousta přírody
a díky Stvořiteli!

3

 

 

 

 

 

DEN ČTVRTÝ
Dále na nebi světla maluje.
Světlo pro den a pro noc
Teď jitro a večer je.
To má velkou moc.
A ať není světlům smutno,
je hvězdiček nutno.
Další krása stvořena!
4

 

 

 

 

DEN PÁTÝ
Bůh nedělá chyby.
Do řek dává ryby
a neklame ho paměť,
když dává tam tu další havěť.
Nahoru taky.
Létavce, ptáky
a na souš se zvěří.
Opět vše krásné.
Tomu se věří.

5

6

 

 

 

DEN ŠESTÝ
Vše dobré je stále
jak pravíš otče náš.
Už jen královnu a krále
a Bože máš vše a slavíš!

A tak se stalo.
Člověk byl stvořen
obrazem božím.
Člověk stal se živým tvorem
se vším tím božským zbožím.
7

 

 

 

 

A pravil Bůh královně a králi:
„Panujte nad rybami a ptactvem.
I zemská zvěř je nyní vaším žactvem.
Vládněte lesům, polím, buši.
Všemu, co má živou duši.
Máte každou bylinu, všechny plody,
každou rostlinu krásné přírody.
Dílo jest dokonáno.
Vše je dobré, čeká se na ráno.

DEN SEDMÝ
V den sedmý Bůh světí, žehná.
Dokončuje, …již moc nejedná.

…příběh pokračuje

Hospodin dá člověku poznat zahrady.8
Adam a Eva se nebrání.
Stanou se však svědky záhady.
Dostane se jim přikázání:
„Všechny stromy jsou vaše
Jen strom poznání
ať nikdy nepozná chtíče vaše.

Proč?
Udělal to Bůh schválně snad?
A k tomu ještě tady ten had!
Podlehla Eva jeho svodům
a Adam se přidal.
Dali špatný osud dalším rodům.
Lidský druh se na chybnou stezku vydal.
9

 

 

 

 

 

Války nenávist, zabíjení.
Zvířecí jatka, to je posvícení!

10

11

 

 

 

 

 

 

 

 

Člověk bere, uplácí
a radostí skáče.
Poslední zbytky pralesů kácí
a příroda pláče.
Vše krásné co bylo, člověk ničí.
Had se už jen plazí a syčí.
12

 

 

 

 

 

Proč byl šestý den
a strom poznání?
Zlý sen,
co má dlouhého trvání.

Máme stále lásku.
Vrátíme se do ráje?
Nebo končí ta hra na pásku
a půjdeme všichni do háje?

13

 

 

 

 

 

14

Prase v žitě

Říká se: „Žije si jak prase v žitě“.

Ano, takových lidí je na tomto světě hrstka, pokud to budeme počítat v jednotkách materialistického světa, a to peněz. Nicméně zůstaňme u výše uvedeného rčení a dejme si otázku: Kolik prasat žije v žitě?-viz foto níže.

p

Je to takový romantický pohled na čuníky s volným výběhem, navíc když je o ně postaráno, co do krmení bez použití GMO (vysvětlení zkratky: geneticky modifikované organismy), hormonálních látek, stimulátorů růstu atd…Ano, je třeba si přiznat, že nakonec i toto prase přijde na jatka, nicméně můžeme mu ten život udělat co nejdůstojnější. Zde teď dělám reklamu na všechny biofarmy, které splňují ty nejpřísnější normy chovu prasat, která si mohou říci, že žijí nebo žila jako v žitě. Tomuto chovu můžeme dát statut ekologický. Osobně jsem zastáncem přirozeného vývoje života zvířat, která jíme. Je samozřejmostí, že jako civilizace už nejsme v podobě těch lovců, kteří si ulovili svého mamuta. Tento přirozený přírodní rytmus již není, ale i tak se dá pracovat na tom, abychom s celou přírodou mohli býti více v harmonii.

Bohužel jsem si neodpustil romantický začátek plný nadějí na lepší svět ještě předtím, než půjdeme k temné stránce tohoto příběhu. Kdo chce otevřít oči, tak by si určitě měl dát otázku, kolik prasat v takových podmínkách, kterým jsem věnoval předešlé řádky, žije. Odpověď je: MÁLO. Bohužel to odpovídá výše uvedené hrstce lidí.

Přicházím tedy s další otázkou: Jaký je tedy život prasat, která nejsou v žitě?

Třeba takový:

p1

p2

p4

p3

Tyto obrázky je možné vidět, když si napíšete na GOOGLE pojem velkochov prasat v ČR. Tak toto je ten život prasat v žitě? Toto my jíme?

Dlouho jsem hledal statistiku, kolik takových velkochovů v ČR máme a byl jsem neúspěšný. Nicméně velkochovy mají statut intenzivního zemědělství (přesná definice velkochovu, VIZ ZDE) a tento pojem jde proti pojmu ekologického zemědělství, ke kterému jsem již údaj našel. A to podíl ekologického zemědělství na celkové výměře zemědělské půdy, což činí něco přes 9%. Z toho vychází, že 91% masa, v tomto případě vepřového, jde do všech obchodů z velkochovů a obrázek o úrovni velkochovů v ČR si už můžete udělat sami buď z předešlých obrázku a nebo např. z níže uvedených odkazů:


Záběry z českých velkochovů a jatek
VIZ ZDE
Pravda o mase z velkochovu –
VIZ ZDE

Samozřejmě, že bych zde rád uvedl, že ani v ekologickém zemědělství se naše prasátko, které mělo tu větší možnost býti v žitě, nevyhne jatkám, někdy zkracování ocásků či aplikaci nosních kroužků, aby nerozrývala volný výběh. Na druhou stranu chápu Bio chovy jako snahu alespoň více řešit kvalitu života zvířat a tím samozřejmě následně kvalitu masa jako takového a to bez antibiotik, různých chemických látek nebo jejich reziduí. Fakta k ekologickému zemědělství jsem bral ze stránek skupiny lidí, kterým dávám palec nahoru a velký obdiv, a to VEGAN FIGHTER-
VIZ ZDE.

Osobně se snažím o to nebrat maso jako samozřejmost, ale jako rituál, oslavu, že si ho mohu jednou týdně dát. Je pravdou, že po shlédnutí výše uvedených videí(pozn. autora: VIZ ZDE) vážně uvažuji o úplném odstranění masa ze svého jídelníčku.

Nechci teď vyzývat náš všechny, abychom se dali na vegetariánství, veganství či další pro mne zdravější směry stravování, nicméně tato glosa by měla vést k zamyšlení, zda to, co jsme viděli, je správně. Nesnažím se nasazovat růžové brýle na oči a doufat, že všichni ode dnešního dne budeme chroupat mrkev či jíst cizrnové pomazánky. Co mě na druhou stranu udivuje, je ale fakt, že pokud se podíváme čistě na materiální svět, tak se mnoho lidí snaží o nákup kvalitní ledničky, nádobí či elektroniky namísto nějakých podřadných „šuntů“, které budou muset za chvíli vyhodit. To není nic šokujícího, s tím souhlasím, nicméně na druhou stranu je ale zároveň mnoho lidí, kterým je úplně jedno, zda do své kvalitní supermoderní ledničky umístí například nekvalitní neprověřené maso, dá se říci podřadný „šunt“ a potom ho s velkou chutí snědí. To mi připadá velmi nelogické. Je to jako si hlídat, zda mám na sobě ten správný svetr jdoucí s poslední módou, ale neřešit, zda v sobě mám právě zkažené vystresované maso z prasete, které umírá na 1m2 ve svých vlastních výkalech. Dávám si otázku: Kdo nám dal právo tímto způsobem zacházet s přírodou? My, že jsme páni tvorstva? Osobně tvrdím, že my jsme největším omylem přírody a na cestu do žita budeme potřebovat ještě hodně kroků. Na samotný závěr zde nechám odkaz na video, které podporuje mé tvrzení o nás lidech.

Přeji příjemnou podívanou a věřím, že to alespoň někoho osloví.

CO JSME ZAČ