Rozloučení s Halem Hedgesem

V sobotu 2. listopadu 2019 jsme se rozloučili s americkým veteránem Halem Hedgesem, který zemřel ve věku 93 let. Pohřeb proběhl ve Vilsecku v Německu se všemi vojenskými poctami.

Hal se narodil roku 1926 v Ohiu. Od šestnácti let, kdy nastoupil vojenskou službu, bojoval ve II. světové válce, ve válkách v Koreji a ve Vietnamu. Až do svých devadesáti let se těšil dobrému zdraví.

Do Rokycan Hal jezdil od roku 1990 s americkými veterány ctít Den veteránů v roli velitele oddělení amerických veteránů v Německu a organizátora oslav.

Odešel dobrý muž, který přispěl k vítězství spojenců i k osvobození naší republiky a k přátelství mezi občany Rokycan a americkými veterány. Čest jeho památce!

Vojáci po odpálení třech salv, poté ještě zazněly tři výstřely z děla.

Po proslovech a modlitbě následovalo uložení urny do hrobu.

Pamětní deska vyjadřující uznání Halovi za nezištné služby veteránům.

Foto Marie Hlávková

FENOMÉN FOTBAL

V televizi na sportovních kanálech často vidím fotbal. Fotbalová utkání, která pro mne postrádají krásu, hravost, chytrost. To ostatně potvrzují i prázdná hlediště, které je též možné vidět. Diváky český fotbal, obzvláště výkony celků na chvostu ligové tabulky, přestal přitahovat. Právě poloprázdná hlediště jsou toho důkazem. Na druhou stranu si dávám otázku, co je důvodem, že tato aktivita, kdy tři, čtyři chlapi běhají a kopají do míče, zbytek se na ně dívá a pak zase běhá někdo jiný, dostala přednost v hlavním vysílacím čase, konkrétně na ČT sport před sporty, ve kterých je naše zem úspěšnější. Kdo toto „divadlo“ ksakru platí? Pokračovat ve čtení „FENOMÉN FOTBAL“

Nejdražší parkoviště v Rokycanech.

Úprava radničního dvora byla provedena v době, kdy jsem působila na radnici. Bylo dohodnuto, že na dvoře nebudou parkovat auta, dvůr bude oázou klidu.

Za pět let se z radničního dvora stalo parkoviště. Není výjimkou, že zde parkuje i šest až sedm aut. Porůznu postavených. Jedná se o auta služební, ale denně zde stojí i auta soukromá.

Pokud je třeba na radnici něco dopravit, je možno zastavit na obou stranách náměstí. Bezplatné parkování je cca 200 m od radnice. To je asi daleko.

Marie Hlávková, místostarostka Rokycan v letech 2002 – 2014

Ke čtyřem říčním pramenům

Původní záměr navštívit pramen řeky Ohře v německém pohoří Smrčiny (Fichtelgebirge) se postupně rozšiřoval, až náš cestovní plán obsáhl čtyři řeky.  Cestovali jsme vlakem přes Cheb do Marktredwitz a odtud na kolech podél řeky Rezlavy (Röslau) do Tröstau. Původně jsme měli vystoupat až k jejímu pramenu, ale dali jsme přednost pramenům Náby (Fichtelnaab) a Bílého Mohanu (Weisser Main) na úbočí Ochsenkopfu.

Od jezera ve Fichtelbergu jsme, posíleni výbornou gulášovkou, přijeli nejprve k pramenu Náby.

Nedaleko od něj jsme po 1,3 km nalezli ve výšce 922 m n. m. pramen Bílého Mohanu.

Poté jsme poprvé během cesty významně klesali do 745 m n. m. k hlavní silnici od Trostau a odtud zahájili výstup na horu Schneeberg 1051 m n. m. (na přání kolegy Vládi).  Během stoupání bylo ještě možno ve výšce 950 m n. m. odbočit k 600 m vzdálenému pramenu Rezlavy.  Na vrcholu je z malé rozhledny jako na dlani vidět Ochsenkopf a také rekreační město Weissenstadt na Ohři. Vedlejší vojenská stanice s mohutnou věží se jeví jako opuštěná. 

Zbývá nám dnešní třetí pramen a tím je pramen Ohře na úbočí Schneebergu. Po trvalém klesání ho objevujeme na malé odbočce ze silnice ve výšce 769 m n. m. Na kamenech jsou vyryta jména měst, kterými řeka protéká. Uprostřed pramení Ohře. 

Zbývá nám už jen sjet do cíle dne a tím je příjemný ubytovací hostinec v Kornbachu. Ujeli jsme kolem 60 km.

Druhý den už nás čeká pramen Sály (Saale) 724 m n. m. na úbočí Grosser Waldsteinu.

Z jeho vrcholu se navracíme podél řeky Ohře od Weissenstadtu až do Chebu, kam přijíždíme po hezkém putování rozmanitou krajinou v 17:30 hod.

Ještě malé ohlédnutí na Schneeberg.

Mapka části našeho putování. Body: 3 pramen Náby, 4 pramen Bílého Mohanu, 6 Schneeberg , 7 pramen Ohře , 10 pramen Sály.

Foto Vladimír Ježek.

 

Přečetli jsme v A2larmu:

Babiš se ošklivě zranil, a nic se mu nestalo

Už tuto neděli se v Praze uskuteční další demonstrace proti premiérovi Andreji Babišovi. Podle odhadů se má jednat o největší demonstraci v porevoluční historii České republiky. Babiše masové demonstrace proti jeho osobě jistě znervózňují. Otázka ovšem je, jestli to na něj a jeho další kroky v politice bude mít nějaký efekt. „Klíčové pro něj stejně vždy budou předvolební preference. Maximálně bude muset český stát peníze z dotací pro Agrofert vrátit, což Andrej Babiš stoprocentně využije proti svým politickým odpůrcům, které vykreslí jako udavače,“ píší redaktoři Alarmu Jan Bělíček a Pavel Šplíchal ve svém komentáři k současné situaci okolo českého premiéra. Apolitický charakter demonstrací, které se soustředí především na etický rozměr věci, s sebou nese velká rizika. „V zájmu demonstrantů jistě není vláda oligarchy Babiše. Jenže stejně tak není v jejich zájmu asociální ODS, která popírá klimatickou krizi, může zavést školné, zprivatizovat důchody a zavést co největší přísnost na chudé. A ještě zesílit už tak dost velkou nenávist vůči slabému českému liberalismu a levici,“ píše ve svém komentáři šéfredaktor Alarmu Jaroslav Fiala. Jak to vypadalo na posledním protestu proti Babišovi, který byl největší českou polistopadovou demonstrací? Podívejte se na fotoreportáž Pavla Šplíchala a Petra Zewlaka Vrabce, kteří se demonstrace zúčastnili.

Proč zelená témata v Česku nikoho nezajímají

Zatímco zelené strany slavily v eurovolbách historický úspěch, u nás a v ostatních zemích bývalého východního bloku, které jsou součástí Evropské unie, měli zelení tragický výsledek. Čím to je? „Pokud je ochrana klimatu a nezbytné snižování emisí zarámováno jako ohrožení mírné periferní prosperity, pak je doslova povinností politiků jako Andrej Babiš proti těmto opatřením vystoupit. Protiunijní rétorika, jakou si osvojil Andrej Babiš, ale i ODS, je často spojená právě s odmítáním takzvaných euronesmyslů a byrokratických omezení, a to zejména těch, které se snaží řešit ochranu životního prostředí. Politici můžou pokaždé poukázat na potřebu prosperity nebo na obavu o pracovní místa a shodit tato opatření ze stolu,“ píše ve svém komentáři Pavel Šplíchal. V poslední době se v souvislosti s ekologickou krizí často poukazuje na rozvoj jaderné energetiky. Ta má ovšem zásadní problémy: její výstavba je finančně i časově náročná a nelze zaručit její absolutní bezpečnost. Jak uvádí Karel Polanecký z Hnutí Duha ve svém textu: „Rozvoj jaderné energetiky při zachování opatrnosti po fukušimské zkušenosti a současně při zahrnutí zemí, které s technologií nemají žádné zkušenosti, rozhodně nemůže být rychlý.“ Hrozba klimatické katastrofy je každopádně akutní. Podle nejnovější studie Breakthrough National Centre for Climate Restoration totiž bez radikální změny přestane lidská civilizace existovat do roku 2050. „Aby se toto riziko snížilo a lidská civilizace se zachránila, je v nadcházejícím desetiletí zapotřebí masivní globální mobilizace zdrojů k vybudování průmyslového systému s nulovými emisemi a pro přípravu oživení bezpečného klimatu.“ Mary Annaïse Heglar nás proto vyzývá, abychom se přidali k hnutí za záchranu planety a klimatickou spravedlnost: „Nepotřebuju, abyste byli plně solární, nepotřebuju, abyste byli nejveganštější z veganů – můžete u toho mít klidně burgera v ruce.“