Kouzlo okamžiku

Je sobotní horké odpoledne uprostřed léta. Před chvílí jsme se vrátili z výletu. Já a mí dva čtyřnozí kámoši. A teď se chystáme zakončit nádherný den u táboráku. Chystám vše potřebné pro rozdělání ohně, kluci mi dělají odborný dohled. „Hotovo“. Teď už jen počkáme až se k nám přidají ostatní a budeme moct začít….

Mezi tím od jihozápadu začíná obloha tmavnout až má temnou šedočernou barvu a pod sebou světlý matný opar. Tak tam už pořádně prší, říkám si v duchu a sleduji kterým směrem se bouře vydá.

Často sleduje tok Labe a nám se vyhne, tentokrát ale postupuje k nám.

Sedím pod plátěnou stzdeřechou zahradního altánu mí psí kluci posedávají a přecházejí kolem. Starší Tomík je naprosto v klidu, s tím žádná bouře ani nehne a po chvíli si lehá a začíná podřimovat. Mladší Lordík to ale snáší hůř a začíná být nervozní. Podrbání a pohlazení působí a hafík se začíná uklidňovat.

V dáli už je slyšet hřmění…..

Nejprve se přižene prudký náraz chladného vzduchu. Není to klasický větřík. Je to proudění způsobené tlakem přibližující se bouře, studený vzduch se pere s teplým v boji o místo a jejich souboj dává vše do pohybu. Po chvilce toho větrného řádění se začíná přidávat jemné a zatím nesmělé ťukání prvních dešťových kapek na plátěnou střechu. „Ťu, ťuk…. Ťuk… Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk….. A pak déšť začíná postupně nabírat na síle burácení bouře je slyšet víc a víc…..

Voda stékající z okrajů střech vytváří malé vzdušné potůčky dopadající na okolní zeleň, která tvoří stěny altánku… K těmto potůčkům se přidává mocnější vodopád valící se z větracího otvoru na okraji stříšky…. Pozoruji jak jeho proud dopadá na vrbové větve z jedné na druhou a nakonec mizí v trávě kde se okamžitě ztrácí jak ho pohlcuje vyprahlá půda.

Déšť stále sílí, až je z něj vyloženě tropický liják…. Mohutní i proud vody stékající ze střechy a cestou dolů k vyprahlé zemi se z něj odděluje drobná vodní tříšť jako když se nacházíte v těsné blízkosti vodopádu.

Hned se jí chopí poryvy proudícího vzduchu a strhávají ji sebou všemi směry.

Dopadá mi na rozpálenou kůži a příjemně chladí. Na zemi se vytvořil malý vodní tok deroucí se vpřed. Dešťové kapky na jeho povrchu vytvářejí vzduchové bubliny které víří po hladině, rotují jedna předhání druhou, některé praskají a další se rodí. Jako by pod vodou byl velice čilý život, který svou přítomnost dává najevo na jejím povrchu. Voda se valí dál pryč z mého dohledu.

Ani vyprahlá zem ho již nestačí vsakovat a tak se dává na dalekou cestu do světa…. Kde asi skončí jeho pouť???

Moji psí kamarádi už jsou oba v klidu. Spokojeně mi leží vedle sebe u nohou podřimují a sní své psí sny. Pozoruji jak vodopád z větracího otvoru stéká po jednotlivých větvičkách vrby až při dopadu na tu nejnižší jí rozhýbává do pravidelného uklidňujícího rytmu.

Větvička se po dopadu vody vždy ohne, jako když volavka strká svůj dlouhý krk pod vodu, aby chytila svůj úlovek. A pak jako když po úspěšném zachycení kořisti se pták narovnává a zvedá hlavu, větvička se uhne proudu vody, který ji tlačil dolů a elegantním pohybem se zvedá nahoru. Opět se ale dostává do vodního proudu a ten ji opět nutí sklonit se dolů.

A tak tu sedím v naprostém tichu, se svými psími kamarády u nohou a pozoruji tuto nádheru.

Mé samurajské já se probouzí a vytahuje ze zásuvky mé paměti vzpomínku na překrásný japonský film kde se velice různorodá skupina poutníků setkává v tropickém lijáku u rozvodněné řeky a společně musí počkat, až déšť ustane a hladina se vrátí do stavu, kdy se dá vodní tok bezpečně překonat.

A najednou se plátno střechy mění v rákos a z něj voda dopadá na zelené prsty větví, už ne vrb ale mladých bambusů. Kolem naprostý klid, jen zvuk bouře a deště…. Je to tak naprosto čistá nádhera…. oko vlhne a kouzlo okamžiku je dokonalé….. Samuraj žije teď a tady….

Pak jako by to sama příroda vycítila, déšť pomalu ustává začíná se rozjasňovat a sluneční paprsky začínají prohřívat mokrou zem… Na obloze se objevuje malé letadlo a zvuk jeho motorů ukončuje tento nádherný okamžik, kdy jako by se v jednu chvíli prolnuly dva různé časy a prostory.

Shlédněte namluvené Miluškou zde. Foto Luboš Hrstka.

Samurajtt

ŠESTÝ DEN

DEN PRVNÍ
Začalo to krásně.
A to je začátek básně.
Vše se zvedlo,
když pravil Bůh: „Buď světlo!“
1

 

 

 

DEN DRUHÝ
Vnímá, slyší
Otec náš nejvyšší.
Rozřízne toky, moře.
Činí klenbu nahoře.
Stvoří pro mě, tebe
modré nebe.
2

 

 

 

DEN TŘETÍ
Hospodin kreslí tuší
zem co nazývá souší.
Zelenej se země zelenej.
Byliny, stromoví, plody.
Vše ať je krásné, ať je nej.
Spousta přírody
a díky Stvořiteli!

3

 

 

 

 

 

DEN ČTVRTÝ
Dále na nebi světla maluje.
Světlo pro den a pro noc
Teď jitro a večer je.
To má velkou moc.
A ať není světlům smutno,
je hvězdiček nutno.
Další krása stvořena!
4

 

 

 

 

DEN PÁTÝ
Bůh nedělá chyby.
Do řek dává ryby
a neklame ho paměť,
když dává tam tu další havěť.
Nahoru taky.
Létavce, ptáky
a na souš se zvěří.
Opět vše krásné.
Tomu se věří.

5

6

 

 

 

DEN ŠESTÝ
Vše dobré je stále
jak pravíš otče náš.
Už jen královnu a krále
a Bože máš vše a slavíš!

A tak se stalo.
Člověk byl stvořen
obrazem božím.
Člověk stal se živým tvorem
se vším tím božským zbožím.
7

 

 

 

 

A pravil Bůh královně a králi:
„Panujte nad rybami a ptactvem.
I zemská zvěř je nyní vaším žactvem.
Vládněte lesům, polím, buši.
Všemu, co má živou duši.
Máte každou bylinu, všechny plody,
každou rostlinu krásné přírody.
Dílo jest dokonáno.
Vše je dobré, čeká se na ráno.

DEN SEDMÝ
V den sedmý Bůh světí, žehná.
Dokončuje, …již moc nejedná.

…příběh pokračuje

Hospodin dá člověku poznat zahrady.8
Adam a Eva se nebrání.
Stanou se však svědky záhady.
Dostane se jim přikázání:
„Všechny stromy jsou vaše
Jen strom poznání
ať nikdy nepozná chtíče vaše.

Proč?
Udělal to Bůh schválně snad?
A k tomu ještě tady ten had!
Podlehla Eva jeho svodům
a Adam se přidal.
Dali špatný osud dalším rodům.
Lidský druh se na chybnou stezku vydal.
9

 

 

 

 

 

Války nenávist, zabíjení.
Zvířecí jatka, to je posvícení!

10

11

 

 

 

 

 

 

 

 

Člověk bere, uplácí
a radostí skáče.
Poslední zbytky pralesů kácí
a příroda pláče.
Vše krásné co bylo, člověk ničí.
Had se už jen plazí a syčí.
12

 

 

 

 

 

Proč byl šestý den
a strom poznání?
Zlý sen,
co má dlouhého trvání.

Máme stále lásku.
Vrátíme se do ráje?
Nebo končí ta hra na pásku
a půjdeme všichni do háje?

13

 

 

 

 

 

14

Planeta otevřených ran

Ve fabrice nás dřou směle

vyrábíme zbraně které léčí

konta v daňových rájích skvěle

našim teroristům svědčí

 

V televizi říkal jeden pán

že nám hrozí uprchlíci

mešity místo kostelů je jejich plán

nechtěj dělat snědí poslední lžíci

 

Jak když do nás střelí sevřem vrabce v pěsti

slétneme se jak holubi na náměstí

bránit nic než národ ať koncentráky vidí

očíslujem rozdělíme vždyť jsou to jen lidi

rozdělíme – jsme ještě vůbec lidi?

 

Mít práci a normálně žít zní hlas uprchlíků

těšíme se vodit děti do školy

po bombách teď v českém lágru vězní nás v ajnclíku

přes žiletky nejsou ani vidět topoly

 

Přispějme a za podporu Františkovi díky

k uzdravení planety otevřených ran

všichni můžeme být jednou uprchlíky

pomocí jim pomáhá každý sobě sám

 

Nežli držet vrabce nenávisti v pěsti

vypusťme holuby míru na náměstí

zrušme ploty ať jsou jen pro ty co se strachem moří

a vězením pro ty co zbraněmi svět boří

– vězení těm co svět boří!

 

Včely vědí když se spojí

sršni se do úlu jít loupit bojí

Lidé se od přírody poučiti mohou

nebýt ve válce stále jednou nohou

 

Lidé by měli vědět když se spojí

vlci se do ulic jít loupit bojí

Jinak zůstaneme v pěkným loji

loji, hnoji, hnoji

loyalita

Věrně, se ctí mění
šaty, vlasy, odstín pleti
Vzdor však trikolóře
mívá nanejvýš dvě děti