Zase jeden ztracený podvečerní čas, a pro někoho jedna čárka navíc…

Pan Mgr. Jan Krško, zaměstnanec Státního okresního archivu v Rakovníku, nejspíše etnograf a údajně prý i cestovatel, se obtěžoval přijet do Rokycan poučovat něco přes desítku většinou starších, zkušených, ale stále ještě zvídavých lidí, kteří se sešli ve velmi chladné přednáškové síni Muzea Dr. Bohuslava Horáka 20. února 2003.Všichni se nejspíše těšili, že se něco podstatného a nového dozvědí o dnešní tajemně uzavřené a Američany v poslední době tak démonizované KLDR – rozuměj Korejské lidově demokratické republice, co podle presidenta USA patří do pověstné ?osy zla“. O tom se nedozvěděli ale vůbec nic. Veškerý čas se věnoval zdlouhavému a nudnému promítání amatérských fotek(!) komunistických památníků, různých městských paneláků, vylidněných prostorů a dalších nejspíše potěmkinovských vesniček, vždy co možná z největší dálky. Normální lidé se vyskytli jen sporadicky, a většinou to byla děcka v pionýrských šátcích a jejich vedoucí. I s mnichem v horách o samotě prý autor hovořil, ale zřejmě neví ani to nejzákladnější, k čemu je dobrý buddhismus, takový klášter nebo jeho atrapa, a mnišský život užitečný. Aspoň se k tomu bez mučení přiznal. Bůh suď, co si ale se sporadicky se vyskytnuvšími domorodci úslužný a ukázněný ?turista“ Krško povídal. Nejspíš o jejich Velkých a Milovaných vůdcích. Prý ani oblíbenou pochoutku z psího masa nepojedl.

V Česku ještě žije stále mnoho lidí, kteří znají detailně Severní Koreu od hrůzné války z 50.let, a kteří v 60.- 70. letech budovali její zničenou ekonomickou infrastrukturu a mají v paměti dodnes podrobné a zasvěcené informace o životě tamních lidí. Seděli i v sálku Muzea. To jinak velmi nezkušeného řečníka vůbec nezjímalo. Podle pana Krška, důvod jeho mise v KLDR mi zůstal utajen, stejně jako jeho soudy a hodnotové postoje, jsou takové, že v KLDR i nyní je vše v pořádku, že je to jinak než se tu zase píše a mluví, že je to jen ?specifická země se specifickými poměry i chováním lidí“. Pozoruhodná definice totalitarismu.

Po filosofujících esejích např. jiného skoro-vrstevníka pana Kršky přírodovědce a cestovatele Stanislava Komárka, to je přece jen trochu málo na jeden večer na počátku třetího tisíciletí a éře vyspělých digitálních technologií, pokročilého historického, etnografického, přírodovědného i sociologického poznání i takto zdánlivě odlehlých a nečitelných částí světa.

Byla tu ale přece jen jedna polehčující okolnost. Pan Mgr. Jan Krška je archivář, a tak nám vlastně jen ?pozitivisticky“ popisoval svoje nashromážděné archivní jednotky. To ovšem s kritickým myšlením, vědeckým poznáním, moderně koncipovanou a rétoricky zvládnutou přednáškou na velmi náročné téma, má jen málo společného.

Bylo to všechno tak trochu v povrchním ?prima stylu“ náhodně pozvaného strýčka, který byl strašně daleko v exotické zemi, něco si tam i opatrně a jen na povolení vyfotil, ví o tom ale kulový, a je sám se sebou velmi spokojen…

Omlouvám se za tuhletu drsnou interpretaci, asi jsem si při tom vzpomněl na jiné přednášky a besedy, která pořádala úplně zapomenutá, a přesně nevím kdy zaniklá, zdejší Muzejní společnost ještě v Osvětovém Rokycanově domě na dnešním Masarykově náměstí. Bylo to také za totality ve 40. a 50. letech minulého století . Uznejte, to už je tak dávno! Proč se tím zabývat? ( If)