JINÉ VELIKONOCE

Je tomu měsíc, co skončily velikonoční svátky, které jsou původem pohanské, oslavující život a znovuzrození příchodem jara. Vyznačují se především šleháním pomlázkou, kterou muži upletou a poté jí „vyšupou“ ženy, aby byly zdravé, plodné a plné síly. Ty jim na oplátku darují malovaná vejce, která mají být mimo jiné i symbolem oplodnění. Dále se na Velikonoce peče jako symbol obnovy života beránek, respektive jehněčí, který má snímat hříchy světa, což je křesťanská tradice. A mohli bychom pokračovat ve významech tohoto svátku, je jich totiž mnoho, nicméně tyto považuji za nejtypičtější.

Rozhodl jsem se letos s manželkou oslavit velikonoce jinak. Pro zdraví, veselost a sílu používáme jiných praktik a co se týče vajec, tak ty pro mne neznamenají symbol života nebo oplodnění, ba naopak, symbol smrti. Proč používám tak silných výrazů? Pokusím se to vysvětlit.

Vajíčka nám snáší slepička. Tak tato věta je jedna velká lež a osobně jsem byl touto větou krmen a obelháván větší část svého života. Kdyby to totiž bylo na slepici samotné, tak snese kolem 10-15 vajec za celý rok a její přirozená délka života by se pohybovala mezi 10 až 15 lety. Zadováděla by si s kohoutem, snesla by vajíčka, ze kterých by se vylíhla kuřátka a v opačném případě, pokud by nenásledovalo oplodnění, tak by se děloha zbavila výstelky a došlo by k slepičí menstruaci, snesení neoplodněného vajíčka. Ano, neoplodněné klasické vejce je menstruace slepice! Stále však zde není tak patrný ten symbol smrti, jak jsem zmínil na začátku, jelikož menstruace může být i u slepic chápána jako „očistný rituál“, kdy se tělo zbavuje toho, co nepotřebuje. Tak kde máme tu smrt?

V současném světě již to ale není o slepici samotné! Není to již o tom, že slepička si volně běhá v přírodě, ne, ne, ne. Touto větou končíme romantiku, že slepička nám dává vajíčka a pojďme na krutou realitu, co je za oponou romantických velikonočních svátků.

Současné slepice si my lidé geneticky šlechtíme, tak aby každá vyprodukovala co nejvíce vajec. Současná čísla uvádí na jednu slepici 200 až 350 vajec ročně. Jak je to možné? Platí zde jednoduchá finta v tom, že pokud slepice sedí na vejcích, tak to dělá proto, aby jako matka chránila svá potencionální mláďata, ale tím, že jí vejce odebereme, tak její tělo instinktivně odpoví tvorbou dalších vajec. Je to velmi podobný princip tomu,  že když dojíme krávu, tak instinktivně stále vytváří mléko pro své tele. Zde člověk pochopil, že by mohl z přirozeného mateřského instinktu udělat byznys, a tak v případě slepic vznikl vaječný průmysl. A tento průmysl si začal slepice geneticky šlechtit. Do jaké podoby to „moudrý člověk“ dostal? Tyto geneticky šlechtěné slepice stále nepřirozeně snáší vejce. Na produkci každého vejce musí produkovat stále více vápníku. To má za následek, že se jim brzo začnou lámat kosti, trpí kostními chorobami či obrnou. Tyto slepice se dožijí v průměru věku 1,5 roku a jsou posléze klasifikovány jako nepotřebné. Pokud neumřou samotným vyčerpáním, tak jsou zabity a některé dokonce rozemlety zaživa.

Vaječný průmysl, aby uspokojil konečného spotřebitele, tak samozřejmě nahrazuje slepice, kterých se zbavil a nechal je zabít, za nové slepice, které šlechtí i spolu s vhodnými kohoutky ve šlechtitelských stanicích, kde probíhá oplodňování slepic. Samozřejmě, aby tyto stanice byly produktivní, tak je třeba řízený a organizovaný způsob reprodukce této drůbeže. Nehledejme v tom tudíž žádnou romantiku, že by se spolu kohoutek se slepičkou nějak sbližovali. Nikoliv, jsou izolováni, technický pracovník masíruje kohouta a odebírá ejakulát do sběrače, pak se sperma konzervuje a následně se provede vpravení spermatu do vejcovodu slepice. Tuto „romantiku“ nazvěme inseminace. Dále zde máme líhňařské závody. Vedle skutečnosti, že v těchto závodech jsou slepice, tzv. finální hybridi nosného typu, které snáší konzumní vejce, tak se do těchto závodů vozí právě ta vejce, která již předtím byla určena podle vnějších znaků (hmotnost, čistota skořápky) jako vhodná k líhnutí potomstva. V těchto závodech zároveň probíhá i tzv. sexování, které probíhá tak, že se roztřiďují kohoutci a slepičky. Roztřiďují se do bedýnek, slepičky putují dál do procesu, kohoutci se sypou z bedýnek rovnou do lisu. Ano, je třeba bohužel poznamenat, že tito kohoutci jsou v tu chvíli nepotřební, jelikož nenesou vejce a tak jsou rovnou rozemleti zaživa. To ještě však není vše. Jsou slepice, které jsou určeny pro snášení vajec, ale jsou také ty, co jsou určené pouze pro maso. Tato skupina se nazývá brojleři, kteří jsou vykrmováni tak, že mají za 40dní života váhu kolem 2kg! Pak jsou usmrceni a posílají se dále ve formě kuřecích prs či křídel do obchodů. Podmínky, ve kterých je ať ten či onen typ drůbeže chován, můžeme popsat následovně: minimum prostoru, nemožnost roztáhnout křídla, tma, nepevná zem pod nohama… Jak je zacházeno s kuřaty je možno vidět např. ZDE– na tomto videu je možno vidět běžnou praxi a slovo smrt je zde podáváno přímo v sériové podobě. A tímto okamžikem bych zavřel oponu a opět se vrátil k velikonočním svátkům.

Opravdu by měly být vejce tím symbolem velikonoc, coby zrození nového života? Slepice, které nám dávají tato „báječná“ vejce či vylíhnutá kuřata,  jsou bohužel v současné době už jen položky v koncentračních velkochovních stanicích či na dopravníkových pásech, a tak je s nimi i zacházeno. Pokud si uvědomím, že šlechtěné slepice dokáží vysedět cca 250 vajec za rok pro naší spotřebu, tak to vychází, že každý 1,5 den mají menstruaci. Chtěli bychom my, aby naše ženy měly neustále menstruaci? Aby neustále krvácely a tím pádem i brzo zemřely naprostým vysílením? Je šílené, kam jsme to jako lidstvo dotáhli. Vaječný průmysl je také jedním MATRIXů, ve kterém zůstáváme a nechceme tyto skutečnosti vidět. Toho nechci být součásti, a proto z tohoto programu vystupuji.

Velikonoce se dají oslavit i jinak. Třeba tak, že budeme oslavovat příchod jara výletem do přírody. Je opravdu tak těžké to slavit bez utrpení žijících tvorů?