Za Stanislavem Kostkou Neumannem III.

Třetí den z Adamova přes Bílovice nad Svitavou do Brna

V pondělí 12.8. 2019, v poslední den putování s Neumannovou Knihou lesů, vod a strání, balím svých pár švestek a chvíli tlačím své plně naložené kolo a chvíli na něm jedu do kopce nad Adamov.

Na Alexandrovu rozhlednu (2), ve výšce 491 m n. m. , přijíždím v 8:30 hod. Z vyhlídkového ochozu rozhledny je krásný rozhled. Jihozápadně na Adamov v údolí Svitavy a v pozadí na Brno. Vzchází další slunečný den.

Pokračuji po mírně se svažujícím hřebeni do Babic nad Svitavou a zde se již potřetí napojuji na Cestu S. K. Neumanna. Pojedu po ní s přestávkami až do Bílovic.

Nejprve ale v 9:30 hod. přijíždím na krásnou lesní louku Nad Arboretem a odtud je to kousek k Arboretu Řícmanice (3) se sbírkou jehličnanů. Je bohužel uzavřené. U vchodu stojí Památník stromů z roku 1938 s písní Stromy – báseň Jaroslava Vrchlického zhudebnil Antonín Dyk. Obdivuji nejen arboretum, ale i zdravé lesy, v nichž hospodaří již od roku 1923 Školní lesní podnik Masarykův les Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

V 11 hod. navštěvuji obecní úřad v Bílovicích nad Svitavou (4). Přímo na budově úřadu visí pamětní deska spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, který zde bydlel 1914 – 1922.

Informace podává paní na matrice, ale nezná odpověď na otázku, kde bydleli Neumannovi. O jejich bydlišti se zmiňuje Božena Neumannová jako o „Uličkách.“ Bližší informace by mohla znát kronikářka, její jméno mi však paní odmítla sdělit (nevím proč, možná, zda nejsem jako Neumann také anarchista?!), ale připustila, že je jistě dohledatelné v usneseních zastupitelstva. Ještě jednu záhadu řeším – kde je skála, o níž ve své básni U Děravé skály píše S. K. Neumann? Ale ani o skále paní nic neví. Během dne však tuto skálu najdu.

O nelehkém soužití s S. K. Neumannem píše jeho partnerka Božena Hodačová – Neumannová (později novinářka a spisovatelka, svatbu měli až v roce 1915 před odchodem S. K. N. do války). Byli chudí, pod policejním dohledem, peníze za fejetony v novinách a za knihy básník často prohýřil s přáteli, museli jim finančně vypomáhat její rodiče. Čelili nepřízni konzervativního prostředí v Řečkovicích, kam se z Vídně přestěhovali k rodičům Boženy. Obecní radou byli vypovězeni, o tom píše S. K. Neumann (Jak žijeme (Řečkovická idyla), 1906) – pro tyto „zločiny“:
1. Jsem anarchista a píšu do kacířských novin (Lidové noviny, pozn. Hl).
2. Jsem (doslova) bez boha a bez náboženské víry; jsem mimo církev se ženou i dítětem.
3. Žiju v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože „požehnání“ kněze je mi stejně lhostejno jako sankce hejtmana.
4. Jsem chudý člověk, který nemůže si koupiti vaši prodejnou loajalitu a přízeň.

Božena přiznává „…moje manželství s básníkem je vlastně drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé.“

Lenka Procházková píše: „autorka svého muže milovala, byla mu oporou, ale na druhou stranu, jak v knize doznává, ho nenáviděla.“

S. K. Neumann svou partnerku jistě také miloval a po svých bouřlivých flámech i poté, co dvakrát od něj pro to odešla, ji prosil o odpuštění a o návrat.

Ženy to v té době neměly vůbec lehké, nezapomeňme, že teprve v roce 1905 získaly volební právo a S. K. Neumanna nemůžeme určitě řadit, podle dnešních měřítek, k feministům. Přiznával, že neumí vydělávat a tak se o materiální zabezpečení rodiny (měli spolu dceru Soňu) starala Božena a později jeho další partnerka, překladatelka Lída Špačková. V knize fejetonů S městem za zády se však S. K. N. zmiňuje o svém přátelství s mistrem Banďouchem, zahradníkem, kterému vypomáhal a s nímž podnikal výpravy do lesů pro jmelí. Nedá se tedy říci, že by nebyl pracovitý, ale jeho prioritou byla poezie a na materiálních statcích nelpěl, snad s jedinou výjimkou, a tou byla jeho sbírka bibliofilií.

V zahradnictví mistra Banďoucha mohla vzniknout tato báseň z Knihy lesů, vod a strání:

KE CHVÁLE ZEMĚ

Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny
zabořiti prsty, dlaně přitisknout,
(i když poznaly žen žádostivé klíny,
i když zbádaly jich těla každý kout).

V hlíně tajný život oblévá mé prsty,
nezřím ho, však cítím aspoň voněti,
jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty,
milenko a matko, muži, dítěti.

S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.

Loučím se s Bílovicem a jedu podél Svitavy směrem na Brno tichým údolím (nevede tudy silnice, jen stezky po obou březích řeky a železniční trať) až k ústí Těsnohlídkova údolí (5); jím stoupám v 11:30 po žluté značce vzhůru. Poprvé za svou cestu se setkávám s lesní těžbou, na rozryté cestě se vyhýbám loužím a blátu tak jsem málem přehlédl Těsnohlídkův pomník (6). Odměnou je mi však ve 12:30 ostroh Šumbera s pomníkem S. K. Neumanna (8) a básní

NA SKALKÁCH

Na Skalkách jsem stanul po bloudění
za ptačími hlasy v alejích.
Mého moře měkké rozvlnění
zrcadlilo nebes mladý smích.
………………

Spokojeně krev mi zabušila.
Vítr přízniv! Děj se cokoli!
Dneska ráno loď má odrazila
pod modrými svými chocholy.
………………

U kormidla rošťácky se směje
bratr Rimbaud, chlapec divoký.
Na to moje české moře kleje,
že by musel býti bezoký.
……………..

Tak tady nabíral síly S. K. Neumann a společně s „prokletým básníkem“ si stěžoval na stav české literatury? Nevím, zda by na ni po stu letech změnil názor.

Trochu tajemné je toto místo východně nad řekou Svitavou. Impresionisticky rozptýlené světlo, ticho a (zřejmě dřívější) výhled do údolí řeky zastíněný stromy. Na mapách je u něj psáno „Jeskyně Šumberova díra,“ takže to bude ta „Děravá skála“!

Klesám o 130 m výškových metrů nádherným bukovým lesem – lesním chrámem – do stinného údolí Říčky k rybníku Hornek (9). Horní část údolí jsem projel včera od Křtin.
Říčka ústí do soustavy rybníků a neodolám si v jednom z nich, Pod Hrádkem (10), zaplavat. Cestou dál potkávám poměrně dost výletníků, podobně jako včera v údolí Kuního potoka nad Bílovicemi. Rozhoduje snadný přístup z Brna.

Od Říčky se odpoutávám v Mariánském údolí (11) a poté se ploužím v horku předměstskými ulicemi Brna, (kdo by řekl, že je město tak kopcovité!)  nejprve čtvrtí Líšně, pak Vinohrad a odtud sjíždím kolem hřbitova a pak Balbínovou ulicí k cíli dnešní cesty – vlakovému nádraží v Brně – Židenicích.

V Balbínově ulici se v 16 hod. zastavuji u malého domku č. 47, v němž se v roce 1914 narodil Marii Kiliánové chlapec (ve stejném roce, kdy byla vydaná Kniha lesů, vod a strání). Později, už zralý muž,  vzpomíná, jak ho ráno budil zvuk pumpy v ulici: „ … přicházeli Líšňáci bosi a obouvali se u pumpy, když si umyli nohy…“ Ano, Bohumil Hrabal – jeho další vzpomínku: „… moje babička ráda chodila bosa, na dvoře bosa, ve vinohradu bosa“ jsem zakomponoval do textu písně „U pramene.“ Píseň zazněla v provedení naší kapely Second Band jako pocta geniálnímu spisovateli na festivalu Hrabalovo Kersko v roce 2016.

Bilance dne: ujeto 36 km, převýšení 671 m, nejvyšší kóta 523 m n. m.

V 17:42 hod. odjíždím vlakem do Prahy, pomalu se loučím se třemi dny blaha s dílem S. K. Neumanna a čtu jeho

SLOKY NEPOJMENOVANÉ

Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:
pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,
pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.

A sladké mražení mnou dosud proběhne
před skvělou rytinou a starou dobrou básní,
před smělou myšlenkou, jež bystře vpřed se hne,
před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.

A dobrodružný sen mě ještě přivábí,
a každý dobrý boj mi říká: Chop se zbraně!
Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;
má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.

Expresivní báseň BOUŘE se přímo nabízela zhudebnit ji v rytmu rock ‚n‘ rollu v šestnáctitaktovém blues systému:

Foto: Petr Hlávka

Zdroje:

HRABAL, Bohumil. Kdo jsem. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Hynek s.r.o., 2000. S. 274.
NEUMANN, Stanislav, Kostka. S městem za zády: předválečná idyla. Praha: Čin, 1922-1923.
NEUMANNOVÁ, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Otazníky nad knihou Boženy Neumannové Byla jsem ženou slavného muže. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2007. Dostupné online. S. 11–12.
ŠPAČKOVÁ, Ludmila. Takový byl. Vyd. 2., dopl. (V Čs. spisovateli 1.). Praha: Československý spisovatel, 1957. S. 195.
TAUFER, Jiří. Stanislav Kostka Neumann ve fotografii. Československý spisovatel, 1955.
https://www.bilovicens.cz/historie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Kostka_Neumann

Související články: Za S. K. Neumannem I., Za S. K. Neumannem II.,

Za Stanislavem Kostkou Neumannem II.

Druhý den okolím Adamova a Bílovic nad Svitavou

V neděli 11.8. 2019 vyjíždím v 8 hod. na východ od Adamova v příjemném ranním chladu proti proudu Křtinského potoka po cyklotrase 5077. První zastávka patří rezervaci Stará Huť (2) se zachovanou částí vysoké dřevouhelné pece. Součástí rezervace je i areál slovanského hutnictví železa s ukázkami primitivních pícek na železo.

Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.

Býčí skála

Slunce již pěkně hřeje, když v 10 hod. vjíždím do městyse Křtiny (5) s nádherným poutním kostelem Jména Panny Marie, zámkem a parkem – vše je dílem architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla. Vstupuji do chrámu: jeho symetrie a prosvětlenost je působivá.                                                                            Pokračuji východním směrem přes Bukovinu do Bukovinky (8). Zde se v 11 hod. stáčím na jihozápad a po cyklostezce 5131 vjíždím do listnatých lesů.

Kostel Jména Panny Marie

Ocitám se opět na Cestě S. K. Neumanna, ale v opačném směru nežli před Křtinami – pokud toto poutní místo bývalo hlavním cílem jeho cesty, Otčenáš (a v něm místo Boha země) jistě nahradila tato

VSTUPNÍ MODLITBA

Ve jménu života i radosti i krásy.

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
i naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí
sluhové fantómů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, kynem pak pro jih i pro sever.

Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
kypící, milostné a širé tělo tvé!
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
tvá míza v poskoku se cévami nám řine
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy. . .

Ve jménu života i radosti i krásy.

Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.

Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.

Cyklostezkou 5134 stoupám z údolí na Zadní Hády a pokračuji až na Kopaniny (15). Z neznalosti volím obtížnou kamenitou cestu po zelené turistické značce (16), místo po souběžné cyklostezce na sever k pomníku Josefa Ressela (17), lesníka, spisovatele a vynálezce lodního šroubu.

Cestou údolím Kuního potoka po cyklostezce 5005 míjím památník prvního vánočního stromu (18), pak Liduščin památník (19) – zde našel spisovatel Rudolf Těsnohlídek s přáteli před vánocemi v r. 1919 odloženou holčičku. Tato příhoda inspirovala Rudolfa Těsnohlídka k založení tradice stavění vánočních stromů na náměstích spojené s charitativními sbírkami, které přispěly později k zakládání dětských domovů.

Odtud, 300 m vzdálená, se nachází v příjemném stínu Studánka Leoše Janáčka (20) a pod ní Myslivna Lišky Bystroušky (21) spojená s Těsnohlídkovou bajkou o chytré lišce. Po asi 500 m přijíždím k mostu přes řeku Svitavu v Bílovicích nad Svitavou. U křižovatky před ním stojí pomník S. K. Neumanna (22). Básník je zpodobněn v pokročilém věku, ačkoliv on zde prožíval svá blaha jako třicátník. Pod strohou bustou i strohé verše: „Na šedém balvanu Děravé skály/ se samotou srůstaje sedím,/ pode mnou vody jak by se rvaly,/ na zběsilou Svitavu hledím…“

Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.

Bílovice byly a jsou díky své blízkosti Brna oblíbeným výletním cílem. „Prázdniny zde trávívali bratři Čapkové, do Bílovic zajížděli za S. K. Neumannem básníci, zejména jeho přítel František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman a další, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, místo si oblíbili básník Jakub Deml, malíř Alois Kalvoda, sochař Franta Úprka, malířka Zdeňka Braunerová. malíři a sochaři Otakar Kubín a Vincenc Makovský, herci Karel Höger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček – ostatně Těsnohlídkovy Příhody lišky Bystroušky se staly libretem stejnojmenné Janáčkovy opery.“

VILLEGIATURA 1

Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece
jak olej vařící starými trychtýři;
ve žhavém poprašku skal snědé leží plece
a lesy strnulé v svém němém krunýři

se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla. . .
A zdá se, že jižjiž kdes jiskra zablyskne,
a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá
veselost požáru své heslo zavýskne.

To léta parného a zastavené vláhy
den nemilosrdný vše stápí v suchý var.
A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy
u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar . . .

…………..

1 letní pobyt na venkovském sídle

Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“

Vyjíždím z Bílovic proti proudu Svitavy směrem na Adamov a doprovází mě starší cyklista z Brna, se kterým jsem se předtím seznámil. Chce se podívat k ústavu, kde zemřela před lety jeho manželka. Zajíždíme spolu k Myší díře (25).

 

DUBISKO PADLO

Za mostem u Myší díry jednoho rána v září
veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně,
na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří;
dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně.

Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno
do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě
tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno,
jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě.

Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila,
strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí,
nad černavými bory kavka se rozkroužila:
dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti

………

Svitava u Myší díry vzdorně nehučí, má málo vody.

V Adamově v podvečer opět relaxuji na koupališti. Večer pak v hotelu, při pohledu na tiché údolí a nad ním dohasínající nebe, si vybavím Neumannovy Prosté sloky. Napadne mě k nim motiv z několika tónů, ale až po návratu z cest se propojí slova a melodie.

II. Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik;
nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík,

tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání –
i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni.

Bilance dne: ujeto 50 km, převýšení 651 m, nejvyšší kóta 537 m n. m.

Foto: Petr Hlávka

Zdroje:

Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.

Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.

https://www.bilovicens.cz/historie

Související články:

Za S. K. Neumannem I.

Za S. K. Neumannem III.

Za Stanislavem Kostkou Neumannem I.

První den údolím Svitavy

V sobotu 10. 8. 2019 se loučím s Poličkou, včera jsem v jejím okolí navštívil místa působení Černého partyzána – Josefa Serinka, jak je líčí český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77 Jan Tesař (1933) v knize Česká cikánská rapsódie. Mým dnešním cílem je Adamov, odkud budu putovat ve stopách Stanislava Kostky Neumanna (1875 – 1947), novináře a básníka. Inspirovala mě kniha Básně a místa, v níž ale místo pro S. K. Neumanna nezbylo.

Všechny tři osobnosti prošly vězením. Serinek koncentračním táborem v Letech v roce 1942, odkud po 1,5 měsíci uprchl, Neumann a Tesař věznicí na Borech. Neumann 14 měsíců od r. 1894 pro „přečin tajného spolčování“ (proces s Omladinou). Tesař 6 let (!) od r. 1971 pro „podvracení republiky“ – za zakládání odborů v době normalizace.

Dle životopisce: „S. K. Neumann, v mládí anarchista a vyznavač volné lásky, bydlel v letech 1907 – 1915 v Bílovicích nad Svitavou a cítil se zde šťasten. Přispíval do Lidových novin a překládal, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. Z této doby pochází jeho sbírka veršů Kniha lesů vod a strání a sbírka fejetonů S městem za zády. „

          Karikaturu S. K. Neumanna nakreslil jeho přítel František Gellner.

První část cesty absolvuji po cyklotrase 4022 do Radiměře (9:30) a z ní odbočuji na jihovýchod po cyklotrase 4203. Dovede mě po místní silnicí do liduprázdného údolí Svitavy pod Hradcem nad Svitavou, kde ticho ruší jen občas projíždějící auto a vlaky po souběžně vedoucí hlavní železniční trati mezi Svitavami a Brnem.

Zřejmě touto tratí projížděl v listopadu 1904 S. K. Neumann se svou družkou Boženou Hodačovou do Vídně poté, co opustil svou manželku Kamilu a dvě děti (zanechal jim vilu na Olšanech a všechen majetek). Božena vzpomíná, jak ji „Bouřlivák“ ve vlaku řekl, že to s ním nebude mít lehké. Básnil pro ni: „Netřeba doufat, netřeba snít,/ je možno, možno, možno žít:/ člověka pro ráj jsi stvořila znova,/ Boženo Hodačová.“ 

Před Březovou nad Svitavou projíždím kolem pramenišť s jímacími studněmi na pitnou vodu. Svitava připomíná spíše stružku. Pod obcí (10:00) vychutnávám jízdu po relativně příjemném úseku cesty – vlevo Svitava (odtud až k soutoku se Svratkou je bohužel klasifikována jako silně znečištěná), vpravo les. Po devíti kilometrech ve Skrchově již asi nejhezčí úsek cesty končí spolu s cyklotrasou. Pokud chci jet dál podle Svitavy, musím pokračovat po hlavní silnici.

Ve Svitávce míjím odbočku na Kunštát, kde se narodil překladatel a dramatik Ludvík Kundera a básník František Halas. Za Svitávkou odbočuji však od řeky do Boskovic. Je vedro a potřebuji doplnit vodu a najíst se. V 11:15 hod. navštěvuji infocentrum, kde získávám plán města s informacemi o jeho bohatém kulturním a sportovním dění a o slavných rodácích. Jsou jimi Karel Absolon, badatel a archeolog a Otakar Kubín, malíř, sochař a grafik.

Při obědě v restauraci Kaťák (12:30) poprchává, ale jen krátce a tak opět za slunečního svitu a vedra pokračuji na jih. Míjím vjezd do unikátní Židovské čtvrti a Muzeum Boskovicka, nezajedu ani k zámku, ani k hradu na Hradském kopci (musím se sem brzy vrátit!) a sjíždím podél říčky Bělé po 5203A, abych se ve Lhotě u Rapotína přiblížil opět ke Svitavě a pokračoval po cyklotrase 5202 do Rájce – Jestřebí a Blanska (13:45). Řeka Svitava má zde regulované břehy.

Ve dvacetitisícovém Blansku, na náměstí pojmenovaném po zde působícím lékaři, slavném archeologovi a speleologovi Jindřichu Wankelovi (1821 – 1897), si kupuji zmrzlinu v makedonské cukrárně, abych se trochu zchladil a v supermarketu doplňuji potraviny. Město je důležitým průmyslovým střediskem, elektrické měřicí přístroje zde vyráběl vynálezce Erich Roučka jako první v Rakousku – Uhersku již od roku 1911 (dnes Metra Blansko).

Po krátkém odpočinku projíždím kolem kuriózního koupaliště – naproti nádraží je zatopený lom a lidé se sluní přímo na betonu u kolejí hlavní trati.

Míjím soutok Svitavy s Punkvou a napojuji se na cyklotrasu EuroVelo 9 spojující polské pobřeží Baltu s chorvatským Jadranem.

Vjíždím do úzkého a klikatého kaňonu Svitavy. Železnice vede úbočími kopců tunely vystavenými italskými „baraby“ v padesátých letech 19. století. V 15:00 hod. se osvěžuji se vodou ze studánky Pod Hradem. Nad studánkou se nachází památník lesníka Josefa Žalmana, součást zdejšího Lesnického Slavína.

Jsem u zdroje „věčné něhy blah“ S. K. Neumanna.

PROLOG

Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.
Snadno přísahy se činí v líbánkách.
Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.
Milovali jsme se v rozkošnických snách.

Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani,
když ta naše láska v štěstí uzrála.
Já jen o tom našem věrném milování
zpívám prosté rytmy lesů vazala.

Také v jejich stínu střídá se sled chvílí;
tisíc bylo žalů, tisíc radostí:
Žaly, moje žaly hymnu pohltily;
mír a radost rády píseň pohostí.

Z radostí a míru vzcházejí mé sloky,
smutků překonaných bývá na nich pel. . .
Unikl jsem z města mílovými kroky,
k zdroji věčné něhy blah jsem odešel.                                                                                                                

Prolog je po Vstupní modlitbě úvodní báseň ze sbírky Kniha lesů, vod a strání (ke knize vytvořil obálku Josef Čapek) . Básník zpívá místo hymny „prosté rytmy lesů vazala,“ ale celá sbírka je jedním hymnem, strukturovaným podle ročních období, oslavujícím živou i neživou přírodu.

V dotazníku PEN klubu S. K. Neumann uvedl: „Všechna má nová tvůrčí období měla svůj počátek ve změně krajiny nebo milostného poměru. … Formálním podnětem k básni jsou mi fakta z přírody, sociálního života i politiky… a další postup je trojí:

a) Jsem – li sám nebo dovolují – li mi okolnosti se soustřediti, vznikne báseň ihned v jedné, ve dvou hodinách; to se však děje velmi zřídka, poněvadž i báseň je pro mne skutečná práce a pracuji poměrně dosti těžce.

b) Nebo vzniknou ihned dva tři verše, tu a tam i celá sloka, a trvá to pak třeba několik dní, než je z toho báseň.

c) Učiním si jen záznam motivu nebo myšlenky, z nichž si pak tu a tam ve volné chvíli podle nálady něco vyberu k práci.“

V 15:30 hod. vjíždím do Adamova, města s tradicí železářství a strojírenského průmyslu – v roce 1889 zde byl vyroben první automobil s benzínovým čtyřtaktním motorem v Rakousku-Uhersku, unikátem je i z roku 1924 první lokomotiva pro Československo, či parní nákladní automobil.

Adamov byl vyhlášen městem až 1. 7. 1964, ale osídlení okolního území je doloženo z nálezů v Býčí skále od 13 až 10 tisíc let před n. l.

Ubytovávám se v Hotelu pod Horkou – jde spíše o ubytovnu ve strmém svahu nad řekou. Je stále vedro a tak smývám únavu nad hotelem v malém příjemném koupališti s krásným výhledem do údolí. V přestávkách mezi plaváním listuji Knihou lesů, vod a strání a již v několikrát přečtených básních nacházím nové obrazy a opětně obdivuji krásu básnického jazyka.

CHVÁLA NAHOTY

—————-

Nad lesy červen plá a ticho vášní voní. . .
Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní
a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní;
proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní.

Však není fontán to, ni ptačí hlas to není.
A hasne v korunách již sladká melodie.
Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení
a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije?

Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny.
Je lačná vteřina a červen mocně velí.
Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný
svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý . . .

—————

Och, možno aspoň snít v den červnového kouzla,
že dívka vyšla si a zjevila se nahá,
by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,
dar přepozitivní a kořist nad vše drahá,

do loktů mužových, jenž o hmotě pěl vzkvetlé,
jež zraje na slunci a z půdy šťávy saje,
o náboženství svém, jež konkrétní a světlé
bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?

Večer si povídám v restauraci u zastávky o své cestě s manželskou dvojicí, pro níž je bydlení v Adamově příjemnější a levnější nežli v blízkém Brně. Osobním vlakem jsou v Brně za 19 minut. On je stavař a tak si notujeme v kritice předražených dálnic a malé podpoře hromadné dopravy. Cestou na hotel fotím podvečerní Adamov s kostelem svaté Barbory.

Na pokoji si brnkám jen tak na ukulele, ale pořád se mi do toho plete Píseň lesů, vod a strání od skladatele Zdeňka Merty. Ale ten budovatelský text! „Kroků jen pár a najdeš vížku s bání … a města vidíš kvést.“ Zkouším místo něj verše z básně Prolog a ony padnou jako ulité! Stačí trochu upravit melodii a rytmus. Půlové noty s textem: „Zpívám (píseň o setkání …)“ nahradí osminové „Nesmrtelnou hymnu …“

Bilance dne: ujeto 84 km, převýšení 484 m, nejvyšší kóta 672 m n. m.

Foto: Petr Hlávka, Wikipedie.

Zdroje:

Hrdlička Josef, Soukupová Klára, Špína Michal (eds.). Básně a místa. Eseje o poezii. FF UK Praha 2015.

Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.

Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.

Neumannová, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.

Tesař, Jan. Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. Triáda, Praha 2018.

Wikipedie.

Související články:

Za S. K. Neumannem II.

Za S. K. Neumannem III.

 

Za Černým partyzánem II.

Druhý den návštěva pamětníků a míst aktivit

V pátek 9.8. 2019 jedu z Poličky do kopců Českomoravské vrchoviny, z několika možných partyzánských míst si vybírám nejprve Ubušínek. Cestou po cyklostezce 4106 se zastavuji v Korouhvi (2) s krásným kostelem sv. Petra a Pavla z roku 1050.

Kostel se zvonicí, která měla obrannou funkci.

Tichým údolím Bílého potoka cyklotrasou 4025 přes Maxičky a Lačnov přijíždím v 9:00 do Jimramova (5), rodiště Aloise a Viléma Mrštíků.

Řeka Svratka v Jimramově

Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek (6). Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize Česká cikánská rapsodie, pan Just ji rád pro místní knihovnu objedná.

Dům v Ubušínku

Po půlhodině opouštím pohostinnou rodinu pana Justa a mířím po silnici, lesní cestě a zelené značce na jih do Veselí (10), místní části obce Dalečína.

Po příjezdu se ptám místních lidí zda nevědí, kde bydlela paní Zemanová. Ukrývala Josefa Serinka a další partyzány. Neznali ji. Doporučují mi navštívit partyzánský památník Na Jedli (11). Cestou k němu však navštívím svůj hlavní cíl a tím je kostel.

Evangelický kostel ve Veselí

Evangelicky strohá budova, vybudovaná roku 1782 po vydání tolerančního patentu, svítí na slunci. Za sněhové vánice v zimě 1944-45 se v ní skrýval před Jagdkommandem Serinek se spolubojovníky, když opustili úkryt u vdovy Zemanové, aby neohrozili ji a jejího malého syna. Naštěstí vánice zahladila jejich stopy, nacisté se zastavili těsně u kostela, aniž by tušili, že uvnitř již partyzáni pálí své doklady, aby jim nepadly do rukou.

Památník Na Jedli (728 m n. m.)

Od památníku je krásný výhled na vysočinské kopce.

Jedu zpátky do Veselí, zastavuji u místního kronikáře, snad bude znát další podrobnosti o paní Zemanové. Kronikář však není doma a tak rekapituluji co vím: Serinek se teprve po válce dozvěděl, že v Letech u Písku a v Osvětimi-Birkenau zemřelo všech jeho pět dětí a žena. Založil se vdovou Zemanovou novou rodinu a odstěhovali se do Svitav. Do roku 1953 provozoval ve Svitavách hospodu U černého partyzána a poté pracoval jako dělník ve skladu.

Dalečín, v pozadí zřícenina hradu Dalečín.

Sjíždím do Dalečína (13) a odtud proti proudu Svratky jedu cyklotrasou 4025 do Jimramova (15), kde mě povzbuzuje opět polévka.

Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného (16), v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic (17), kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize Česká cikánská rapsodie.

Následně přijíždím o míst, která jsou spojena s počátečním pobytem Josefa Serinka. Poté, co byli Josef Serinek i jeho rodina kvůli romskému původu v roce 1942 deportováni protektorátními četníky do koncentračního tábora Lety, odtud Josef Serinek uprchl. Doputoval za dramatických okolností na Vysočinu do okolí Spělkova a Krásného, kde mu obětaví lidé poskytli dočasné útočiště. „Jeho černá tvář mu dodávala důvěryhodnosti,“ říká Jan Tesař v rozhovoru s Ondřejem Slačálkem.

Blížím se ke Spělkovu, mezi ním a Krásném se nacházela v lese zemljanka Serinka-Černého. Má to být někde pod silnicí. Zastavuji u lesa a kolemjdoucí žena se mě ptá, co hledám. Když jí říkám, že zemljanku a že ji měl pomáhat stavět kovář z Krásného, tak říká: „to je tady v jeho, v Ondrově lese, kousek dál pod loukou!“

Ondrův les

Děkuji paní za laskavost a skutečně za chvilku nalézám pozůstatky zemljanky (18). Stojím nad nimi a představuji si, jak zde partyzáni žili, mezi silnicí nad nimi a Svratkou tekoucí pod nimi, ten stres ze shánění potravy, skrývání se a z obav před prozrazením jak z vnějšku, tak z vlastních řad, vzrušení při plánování akcí, jejich noční pochůzky, nadšení z bratrské soudržnosti a možnosti bojovat proti nepříteli. Byli to hrdinové.

Pozůstatky zemljanky

V Krásném (19) hovořím s panem Ondrou, synem statečného kováře a od něj se dozvídám, že v červenci 2017 proběhla poblíž zemljanky slavnostní akce zasazení památného stromu „černého partyzána“ Josefa Serinka.

Historik Jan Tesař řekl při zasazení stromu: „Ten symbol nás překračuje, to jsou naše dějiny, ti lidé obětovali své životy, my si toho vážíme. … antisemitismus a anticiganismus stále existuje.“ Potvrzením jeho výroku může být, že za rok někdo vzácný Svatováclavský dub ukradl.

Historik Jan Tesař při sázení dubu

Přes Borovou se vracím do Poličky a cestou si promítám hovory s pamětníky. Brali pomoc svých rodičů partyzánům jako něco samozřejmého. Jak píše Markus Pape, na Českomoravské vrchovině tvořili odbojáře hlavně evangelíci, po staletí zvyklí na boj v podzemí. Podobnou zkušenost získal Serinek. Jako šestnáctiletý byl odveden (odvlečen) na vojnu, dezertoval a do konce I. světové války se skrýval v lesích. Před II. světovou válkou, kdy pracoval jako kočí v Rohách na Plzeňsku se v době Mnichova zapojil do protifašistického odboje v českém pohraničí.

Večer si o své cestě povídám při večeři v restauraci s náhodnou sousedkou u stolu a ona je mile překvapena historií odboje v okolí jejího rodného města a obdivuje se, stejně jako já, partyzánským i místním hrdinům.

Bilance dne ujeto 82 km 1229 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 722 m n.m.

Foto: Romea, internetové stránky obce Přibyslav, Petr Hlávka

Dodatek dle Markuse Pape: „Tesařovo dílo je světový unikát. O ­žádném jiném romském odbojáři se ­nezachovalo tak velké množství pramenů. Práce otevírá téma Romů v českých dějinách z úplně nového úhlu. Poprvé má čtenář co do činění s uceleným příběhem původního českého Roma, který bojoval se zbraní v ruce za svobodu Československa. A často mnohem zdatněji a úspěšněji než jeho čeští spolubojovníci – díky celoživotní zběhlosti v romských strategiích přežití.

Zároveň se Česká cikánská rapsodie stává příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století původně demokratická politická elita nahradila masarykovskou koncepci národa jako nositele hodnot bojem o přežití na základě „zdravého rozumu“. Ten vládě druhé republiky a pak i vládám protektorátním dovolil aktivně spolupracovat s nacistickým Německem při perzekuci Židů a Romů. Z boje o svobodu se stala křečovitá snaha o přežití národa bez ohledu na právní stát, práva menšin či demokratické principy.

Česká cikánská rapsodie je Tesařovým nekompromisním zúčtováním s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“, jejíž marasmus veřejnost právě dnes živě prožívá.“

Zdroje:

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016.

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/zaznam-zasazeni-pamatneho-stromu-cerneho-partizana-josefa-serinka

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/ondrej-slacalek-setkani-s-cernym-partyzanem-rozhovor-s-historikem-janem-tesarem-o-romskem-partyzanovi-josefu-serinkovi

CHADIMOVÁ, Jana. Mimořádný lidový soud v Poličce, Ve světle výslechů. Diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2013. Dostupné online. S. 21, 88 – 93 https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/119081/?lang=en

https://a2larm.cz/2016/11/sam-proti-vsem-vzpominky-josefa-serinka/

Související články:

Za Černým partyzánem I.

Za S. K. Neumannem I.

Za Černým partyzánem I.

První den návštěva čtyř měst v podhůří Českomoravské vysočiny

Ve čtvrtek 8. srpna 2019 ve 4:32 hod. nastupuji v Rokycanech do vlaku, na svém trekovém kole mám sbaleno na několik dní, vešlo se tam i ukulele. Ve vlaku si ještě rekapituluji cíl cesty – navštívit pamětníky a místa partyzánských aktivit, v nichž byl jednou z hlavních postav Černý partyzán – Josef Serinek. Inspirovala mě kniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, (Triáda 2016) se zaznamenanými vzpomínkami Josefa Serinka, (*25. 2. 1900 Bolevec, + 14. 6. 1974 Svitavy), československého příslušníka protinacistického odboje romské národnosti. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Lety, odtud utekl a stal se partyzánským velitelem na Českomoravské vrchovině. Přestože se prokazatelně účastnil ozbrojeného boje, byl vyznamenán pouze medailí Za zásluhy, která se udělovala za vojenské činy vykonané mimo boj.

Partyzánský velitel Josef Serinek (foto Wikipedie).

V 8 hod. vystupuji v České Třebové, ve městě kde strávil dětství hudebník, spisovatel, sběratel písní a folklóru Karel Plicka. Dnes mám namířeno odtud přes Litomyšl a Svitavy do Poličky. Po hezké pěší zóně se dostávám na náměstí a poté do městského info centra. Podle mapky okolí, zde získané a posilněn kakaem a palačinkou z bistra, vyjíždím jižně od města na Kozlovský Kopec (2) s rozhlednou (601 m n. m., vyhlídková plošina 634 m n. m.). Rozhlednu po půlhodině čekání přijíždí v 10 hod. otevřít člen místního Klubu českých turistů. Za dobrého počasí je odtud vidět Králický Sněžník (47 km) i nejvzdálenější Sněžka (100 km), ta dnes není vidět. 

Pohled západním směrem k Litomyšli, v popředí Chata Maxe Švabinského.

Od rozhledny jedu po cyklotrase 4219 převážně s kopce do Litomyšle (3). V Litomyšli procházím nejprve upravenými klášterními zahradami (dle aktuální terminologie „zelenou pouští“) k zámku zapsaného na seznamu UNESCO s davy turistů a pak dolů na náměstí, které již není tak výstavné, ale o to autentičtější.

Litomyšl, pohled od zahrad. 

Město rodiště Bedřicha Smetany, Jiráskovy Filosofské historie, spousty galerií a například muzea Josefa Váchala. Dojídám polévku a nade mnou na stěně hotelu Zlatá hvězda informuje pamětní deska, že zde prožila své poslední dny Božena Němcová.

V poledním vedru jedu mírně stoupající cyklotrasou 182 a 4205 do Kukle (4). Odtud jedu vlevo po zelené turistické značce k pramenu řeky Svitavy (5) po bývalé zemské hranici mezi Čechami a Moravou (historické mezníky) a podél hlavního evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem.

Pramen Svitavy je vyschlý.

Ve Svitavách (6), v rodišti mecenáše Oswalda Ottendorfera a Oskara Schindlera, zachránce Židů ve druhé světové válce, navštěvuji na historickém dlouhém náměstí info centrum. Zjišťuji z mapy okolí, že když odtud do Poličky nechci jet po hlavní silnici, tak musím jet obklikou přes Hradec nad Svitavou.

Ve městě Svitavy teče korytem řeky trocha vody z rybníků nad městem.

Neodpustím si vzpomínku na Portu. V pátek 5. července 1974 jsme ve zdejším divadle s ústeckým Krakatitem získali třetí místo v oboru Moderní trampská píseň. V Portýru napsal Miroslav Kovářík: „… mírně jsem zjihl při písničce Ráno, kterou zpíval kamarád z ústeckých časů Kapitán Kid…“ Poprvé zazněla píseň Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. V soutěži folkových skupin byla první skupina Bohdana Mikoláška s písní Ticho o Janu Palachovi – „… zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít …,“ za nimi skončili Marsyas.

V 15 hod. posilněn dršťkovou vyjíždím po cyklotrase 24 podél Svitavy na jih do Hradce nad Svitavou, pak na západ po cyklotrase 4022 přes Radiměř vystoupám na Poličský vrch (672 m n. m.). Do Poličky, cíle dnešního dne, přijíždím v 16:30 hod. Po ubytování v hotelu (spíš velice slušné ubytovně) Opus a po večeři z vlastních zásob, se vydávám na procházku středem města obklopeném zachovalým systémem středověkých hradeb a parkem s rybníkem na místě vodního příkopu. 

Poličská radnice a morový sloup. 

Město má velice příjemnou až intimní atmosféru. Známé je jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů a místo několika hudebních festivalů.

Polička žije odkazem B. Martinů.

Méně je již známé, že do města bylo 19. prosince 1944 nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské Jagdkomando gestapa, v jehož čele stál Ludvík Schulz. V únoru 1945 bylo nahrazeno vlasovci.

Bylo to v důsledku narůstající aktivity partyzánských skupin; město se postupně stalo centrem jejich rozsáhlého operačního území. Integrující osobností protifašistického odboje se zde stal Josef Serinek poté, co se dostal do kontaktu s českou odbojovou organizací Rada tří. Převážně z uprchlých sovětských zajatců Serinek vybudoval třicetičlenný lesní partyzánský oddíl Černý – Čapajev. Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké schovávání, tak bych tam nebyl,“ svěřil se po válce. Mezi akce oddílu patřily akce vyhazování mostů do vzduchu, nebo trestná výprava do Přibyslavi proti četníkům, kteří v říjnu 1944 zastřelili představitele Rady tří generála Vojtěcha Lužu. Sám Serinek se účastnil osvobozování Bystřice nad Pernštejnem, když odzbrojil posádku vojenského lazaretu v tamní škole.

Bilance dne: ujeto 62 km, 734 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 672 m n. m. 

Foto: Wikipedie, Petr Hlávka                                                           Pokračování.

Zdroje:

Wikipedie

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016

Krajinou příběhů 

CHADIMOVÁ, Jana. Konec druhé světové války v Poličce. Bakalářská práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2011. Dostupné online. S. 23, 48-52.

V Přibyslavi před 75 lety: při odplatě za smrt generála tekla krev. Dostupné online

K R O N I KA města Bystřice nad Pernštýnem od války světové. Dostupné online. S. 102-3

Související článek:

Za Černým partyzánem II.

Reportáž z Poeticko Literárně Hudebního rendez-vous

Básník a spisovatel Jaroslav Šlejmar má hlavní podíl na setkání a účinkování dvaceti dvou básnířek, básníků, hudebnic, hudebníků a spisovatelek (i spisovatelé mezi nimi byli, ale nečetli své texty) o dušičkovou sobotu 2. listopadu 2019. Akci uspořádal Klub Svobodných demokratů Rokycany se strašickou tvůrčí skupinou Prašivina a ve spolupráci s Městskou knihovnou Rokycany.

To on, Jaroslav, nadnesl před dvěma roky svůj nápad uspořádat takovou akci a zapojit do ní autory Prašiviny. Mě to zaujalo, ale chvíli ještě trvalo, než vybyl čas na tuto dobrovolnickou aktivitu. Teprve letos v létě jsme začali spolu organizovat „dušičkové setkání.“ Zajišťovat autory, komunikovat s nimi, tvořit program a dramaturgii.

Dobře dopadla jednání s Petrem Matějkou, který zastupoval Prašivinu a Městská knihovna Rokycany vstřícně nabídla své prostory včetně propagační a logistické podpory (Jana Frühaufová). Paní ředitelka Jana Aubrechtová zajásala, že prý to zapadá do jejich koncepce práce s regionálními autory.

V rodinném kruhu jsme vytvořili plakát – vnučka pozadí, dcera grafiku – s jeho vytištěním pomohlo město Rokycany, byť předtím odmítlo naši žádost o grant s tím, že nejde o mimořádnou akci. Přitom první a doposud poslední takovou naší akcí byl Literárně hudebně poetický Plž v roce 2011, v němž jsme jako jeho autoři vystupovali s básníkem Josefem Hrubým, čerstvým vítězem Magnesia Litera. Naštěstí sponzor uhradil cestovné těm účinkujícím, kteří přijeli z větší vzdálenosti. Díky za to patří Antonínovi Veverkovi.

Otázku, zda lidé přijdou, zodpověděl zaplněný sálek knihovny (asi 50 lidí) a čekal je téměř tříhodinový maraton. Návštěvníci byli spokojeni. Pochvalovali si pestrou a zajímavou paletu žánrů, kterou jim amatérští umělci předvedli.

Petr Hlávka vítá všechny úvodní písní a vyzývá aktéry setkání: „přidejme aspoň pramínek.“

Spisovatelka a novinářka Kateřina Jirková čte s citlivě odstíněným přednesem svou povídku Václav je jinde. Vzpomínka na Václava Havla spojená s jeho úmrtím je dojemným vstupem do pořadu.

Kapela PVE – Helena Orcígrová a Zuzana Bursíková (zprava). Kapela s podmanivými hlasy, melodiemi na pomezí folku a rocku s aktuálními texty. Píseň Na korunách stromů aktuálně: „Na korunách stromů odráží se časy, na korunách stromů visí tvoje vlasy, … ach kam jsme to dopluli, chmury tíží nás.“ Následuje píseň Oranžová.

Julius Jindra přednáší básně ze své sbírky Kapky rosy v klíně, básně dle jeho slov lehce depresivní, ale i veselejší (a dodejme, že i erotické). O Venuši: „ ..její klín se třpytí rosou ranní, ňadra dmou se rozkoší.“

František Slavík (mistr zkratky, jak poznamenala Šárka Chudobová) sklízí úspěch se svými verši: „ … bude krásný večer letní a já se nesoužím, moje básně toaletní ještě poslouží,“ zakončuje básní: „Jen jsem se narodil, už pálily mě boty a dodnes mám ten kabát z nejistoty. Strach z věčnosti, strach z nicoty, možná jsem na tom jako ty.“

Skupina Miritis – Šárka a Ivan Chudobovi. Energická a moderní interpretace středověkých písní ze 14., 16. a 17. století. V jedné písni zpívají o tom, že každý člověk má před spaním utratit všechny své peníze, protože pokud by v noci zemřel a zůstalo mu pár zlaťáků, byla by to věčná škoda.

Petr Matějka hovoří nejprve o historii vzniku Prašiviny a nápadu na posezení v lese spojeném s přednášením básní – akce Židle letos dovršila 22 ročníků. „Prašivina je jako sopka, dlouho spí, tam dole to klokotá, pak vybuchne, udělá to rachot a pak zase utichne.“ Báseň Bez dotyku: „Když v noci tluče déšť do okenního parapetu, zní to monotónně. V posteli bez dotyku jako v mrtvé zóně.“

Následuje Petr Hlávka s písní věnovanou Miroslavovi Kučerovi. Ze zpěvníku třiceti písní, vlastně písňových portrétů členů spolku Saunařů k jejich narozeninám: „Znám muže který po žebříku lez, aby svou rukou přešťastnou, než hvězdy vyhasnou, pro nás aspoň jednu dolů snes.“

Nadějná začínající autorka Stanislava Miková čte svou povídku Šest roků. Z vyprávění šestileté Janičky se dozvídáme, jaké má přátele, jak čelí ve školce šikaně o svých narozeninách. Povídka zaujme přirozeným jazykem dítěte a skvělé jsou zejména hovorové pasáže textu. Stanislava by chtěla dopsat nedokončenou knihu svého zemřelého dědečka Andreje Gini.

Le Čhavendar (znamená v romštině „Od chlapců“) – moderní romská hudba, úžasný odpich a nádherné harmonie disonantních sborových pasáží. Zní písně Bachtale, Nane man dajori a Cikne čhave. Jan Dužda (frontman) baskytara, zpěv, Milan Dužda doprovodná kytara, zpěv, Štefan Malík doprovodná kytara, zpěv, Emil Miko zpěv, Marek Miko sólová kytara, Jaroslav Štětka perkuse. Absolvent romistiky na Karlově univerzitě Jan Dužda pochází z rokycanské hudební rodiny a říká: „Můj děda měl deset dětí a každé hrálo na nějaký hudební nástroj. Rokycany platily v devadesátých letech minulého století za hlavní město romské kultury.“

Jiří Hlobil recituje s hlubokým vcítěním básně Jaroslava Šlejmara. Báseň Strašicím: „ … ti, kteří ještě něco ví o volnosti a větru, pluli proti mně krajinou dětství jako bys vymaloval …“ Shodou okolností byl před dvěma dny ve středu 30. 10. 2019 v Městské knihovně v Plzni pokřtěn Kalendář plzeňský 2020 s dvanácti texty autorů „Trapsavců“ nazvaný podle Jaroslavovy povídky „Zpoždění slunečního vlaku.“ Syn přijel pozdě se sluncem ke své umírající matce.

Jaroslav Šlejmar

Druhé vystoupení kapely PVE s písněmi Zámek a sad, Pro havrana a Ve třpytu sněhu.

Daniel Mikeš drží posluchače v napětí svými naturalistickými básněmi i hereckými kreacemi. „Z mých zhýralých myšlenek zbyl už jenom plamínek.“ Jako skoro slamer přednesl i své „skoro“ slam básně.

Ivanka Řežábková představuje kromě své lyrické i filosofickou poezii. Její třetí veřejné vystoupení. „Držím a vnímám tvůj svět a snažím se ti rozumět.“

Hudební těleso !NexicoN! zahrálo electric – industrial metal. Jejich instrumentální skladby si doplňujeme obrazy či texty podle vlastní fantazie. První skladbou je Electric generator.

Jiří Hlobil pokračuje v recitaci básní Jaroslava Šlejmara Kyrie miserere nobis a Fůra sena (dle obrazu Hieronyma Bosche): „ … je velkolepé, kolik podob má bolest, … mluvili o některých pravdách, které vyřčeny vypadají jako sochy.“

S Petrem Hlávkou se v Písni pro čtvrtou dimenzi dostáváme zpod korun stromů do vesmíru na cestu časem: „… chraňme mí milí svět, nejen ten svůj, … ke galaxiím vzhůru odhodit strachů fůru …“

Setkání končí dodatkem k úvodní písni: „V kolika z nás se skrývá touha by nezbyla jenom pouhá vzpomínka na randevú – to probereme v Bílém Lvu.  Věřím že tam bude znít sborem hlas –  ač letošní vlak měl zpoždění, že však příští rok přijede včas.“

Kamera a foto Marie Plochová Hlávková, střih Petr Hlávka.

Rozloučení s Halem Hedgesem

V sobotu 2. listopadu 2019 jsme se rozloučili s americkým veteránem Halem Hedgesem, který zemřel ve věku 93 let. Pohřeb proběhl ve Vilsecku v Německu se všemi vojenskými poctami.

Hal se narodil roku 1926 v Ohiu. Od šestnácti let, kdy nastoupil vojenskou službu, bojoval ve II. světové válce, ve válkách v Koreji a ve Vietnamu. Až do svých devadesáti let se těšil dobrému zdraví.

Do Rokycan Hal jezdil od roku 1990 s americkými veterány ctít Den veteránů v roli velitele oddělení amerických veteránů v Německu a organizátora oslav.

Odešel dobrý muž, který přispěl k vítězství spojenců i k osvobození naší republiky a k přátelství mezi občany Rokycan a americkými veterány. Čest jeho památce!

Vojáci po odpálení třech salv, poté ještě zazněly tři výstřely z děla.

Po proslovech a modlitbě následovalo uložení urny do hrobu.

Pamětní deska vyjadřující uznání Halovi za nezištné služby veteránům.

Foto Marie Hlávková