Vláda si zaslouží kritiku a hodně rozkolísala politickou hladinu svým pomalým přístupem k řešení zdražování energií o inflaci nemluvě.
Nedivím se lidem, kteří mají oprávněné obavy, třetina je ve velkém průšvihu, aby se vůbec uživila. Je to hlavně dílo ODS, která podporuje velké podnikatele a ČEZ a má z inflace velký zisk, jen aby se chlubila vylepšováním rozpočtu (později, teď zvyšuje jeho schodek). Určitě se před volbami vytasí s nějakou „velkou podporou.“
Nebudu ale nikdy podporovat izolacionizmus, nácky a komunisty. Nato nebo neNato, Ukrajina je suverénní zemí, která si může dělat co uzná za vhodné a spory se mají řešit jednáním nebo soudně, nikoliv vražděním. Ústupky agresorovi je mnichovanství – a k čemu vedlo! Další ústupky jemu jsme si zakusili na vlastní kůži v roce 1968, kdy nás přepadl a poté v normalizaci.
Kritiku si EU zaslouží za ústupky velkoprůmyslu a velkozemědělcům za ořezaný Green Deal, že nemáme akceschopné rozhodování díky možnosti některých zemí (Maďarsko) blokovat rozhodnutí, ale nezaslouží si kritiku od nácků a komunistů. Díky EU jsme se vyhrabali z klausovského marastu (stále ještě ne úplně) a máme jakous takous demokracii. Že nás okrádají? Že stále nemáme euro, jak jsme se zavázali, že kvůli tomu platíme stále nějaké poplatky směnárnám a bankám, že Česká národní banka musí draze intervenovat, aby nepadal kurz koruny? Že nás dře každý kdo může, že marže spekulantů letí do nebes? Proč asi chtěli ODS slabý stát a navíc 100 mld po zrušení superhrubé mzdy Babišem, SPD a ODS odteklo do kapes horní třídy?
Problém je také v nás – kolik z nás vstoupilo někdy do nějaké strany? Kdo z nás se aktivně účastní politického života alespoň na komunální úrovni? Tím svěřujeme politiku těm, kteří v ní vidí jen svůj prospěch, Politika není svinstvo, ale svinští jsou politici, kteří když se dostanou ke korytům zapomenou na své volební sliby. Bez masivní členské základny není nikdo, kdo by je kontroloval a pak jde o pustou anarchii. A tak to u nás vypadá.
V 11 hod. navštěvuji obecní úřad v Bílovicích nad Svitavou (4). Přímo na budově úřadu visí pamětní deska spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, který zde bydlel 1914 – 1922.
O nelehkém soužití s S. K. Neumannem píše jeho partnerka Božena Hodačová – Neumannová (později novinářka a spisovatelka, svatbu měli až v roce 1915 před odchodem S. K. N. do války). Byli chudí, pod policejním dohledem, peníze za fejetony v novinách a za knihy básník často prohýřil s přáteli, museli jim finančně vypomáhat její rodiče. Čelili nepřízni konzervativního prostředí v Řečkovicích, kam se z Vídně přestěhovali k rodičům Boženy. Obecní radou byli vypovězeni, o tom píše S. K. Neumann (Jak žijeme (Řečkovická idyla), 1906) – pro tyto „zločiny“:
Božena přiznává „…moje manželství s básníkem je vlastně drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé.“
Tak tady nabíral síly S. K. Neumann a společně s „prokletým básníkem“ si stěžoval na stav české literatury? Nevím, zda by na ni po stu letech změnil názor.
Říčka ústí do soustavy rybníků a neodolám si v jednom z nich, Pod Hrádkem (10), zaplavat. Cestou dál potkávám poměrně dost výletníků, podobně jako včera v údolí Kuního potoka nad Bílovicemi. Rozhoduje snadný přístup z Brna.
V Balbínově ulici se v 16 hod. zastavuji u malého domku č. 47, v němž se v roce 1914 narodil Marii Kiliánové chlapec (ve stejném roce, kdy byla vydaná Kniha lesů, vod a strání). Později, už zralý muž, vzpomíná, jak ho ráno budil zvuk pumpy v ulici: „ … přicházeli Líšňáci bosi a obouvali se u pumpy, když si umyli nohy…“ Ano, Bohumil Hrabal – jeho další vzpomínku: „… moje babička ráda chodila bosa, na dvoře bosa, ve vinohradu bosa“ jsem zakomponoval do textu písně „U pramene.“ Píseň zazněla v provedení naší kapely Second Band jako pocta geniálnímu spisovateli na festivalu Hrabalovo Kersko v roce 2016.
Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.
Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.
Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.
Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.
Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“
Dle životopisce: „S. K. Neumann, v mládí anarchista a vyznavač volné lásky, bydlel v letech 1907 – 1915 v Bílovicích nad Svitavou a cítil se zde šťasten. Přispíval do Lidových novin a překládal, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. Z této doby pochází jeho sbírka veršů Kniha lesů vod a strání a sbírka fejetonů S městem za zády. „
Zřejmě touto tratí projížděl v listopadu 1904 S. K. Neumann se svou družkou Boženou Hodačovou do Vídně poté, co opustil svou manželku Kamilu a dvě děti (zanechal jim vilu na Olšanech a všechen majetek). Božena vzpomíná, jak ji „Bouřlivák“ ve vlaku řekl, že to s ním nebude mít lehké. Básnil pro ni: „Netřeba doufat, netřeba snít,/ je možno, možno, možno žít:/ člověka pro ráj jsi stvořila znova,/ Boženo Hodačová.“ 
Před Březovou nad Svitavou projíždím kolem pramenišť s jímacími studněmi na pitnou vodu. Svitava připomíná spíše stružku. Pod obcí (10:00) vychutnávám jízdu po relativně příjemném úseku cesty – vlevo Svitava (odtud až k soutoku se Svratkou je bohužel klasifikována jako silně znečištěná), vpravo les. Po devíti kilometrech ve Skrchově již asi nejhezčí úsek cesty končí spolu s cyklotrasou. Pokud chci jet dál podle Svitavy, musím pokračovat po hlavní silnici.
Ve Svitávce míjím odbočku na Kunštát, kde se narodil překladatel a dramatik Ludvík Kundera a básník František Halas. Za Svitávkou odbočuji však od řeky do Boskovic. Je vedro a potřebuji doplnit vodu a najíst se. V 11:15 hod. navštěvuji infocentrum, kde získávám plán města s informacemi o jeho bohatém kulturním a sportovním dění a o slavných rodácích. Jsou jimi Karel Absolon, badatel a archeolog a Otakar Kubín, malíř, sochař a grafik.
Ve dvacetitisícovém Blansku, na náměstí pojmenovaném po zde působícím lékaři, slavném archeologovi a speleologovi Jindřichu Wankelovi (1821 – 1897), si kupuji zmrzlinu v makedonské cukrárně, abych se trochu zchladil a v supermarketu doplňuji potraviny. Město je důležitým průmyslovým střediskem, elektrické měřicí přístroje zde vyráběl vynálezce Erich Roučka jako první v Rakousku – Uhersku již od roku 1911 (dnes Metra Blansko).
Míjím soutok Svitavy s Punkvou a napojuji se na cyklotrasu EuroVelo 9 spojující polské pobřeží Baltu s chorvatským Jadranem.
Večer si povídám v restauraci u zastávky o své cestě s manželskou dvojicí, pro níž je bydlení v Adamově příjemnější a levnější nežli v blízkém Brně. Osobním vlakem jsou v Brně za 19 minut. On je stavař a tak si notujeme v kritice předražených dálnic a malé podpoře hromadné dopravy. Cestou na hotel fotím podvečerní Adamov s kostelem svaté Barbory.
Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek (6). Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize 
Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného (16), v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic (17), kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize 
