Reportáž z Poeticko Literárně Hudebního rendez-vous

Básník a spisovatel Jaroslav Šlejmar má hlavní podíl na setkání a účinkování dvaceti dvou básnířek, básníků, hudebnic, hudebníků a spisovatelek (i spisovatelé mezi nimi byli, ale nečetli své texty) o dušičkovou sobotu 2. listopadu 2019. Akci uspořádal Klub Svobodných demokratů Rokycany se strašickou tvůrčí skupinou Prašivina a ve spolupráci s Městskou knihovnou Rokycany.

To on, Jaroslav, nadnesl před dvěma roky svůj nápad uspořádat takovou akci a zapojit do ní autory Prašiviny. Mě to zaujalo, ale chvíli ještě trvalo, než vybyl čas na tuto dobrovolnickou aktivitu. Teprve letos v létě jsme začali spolu organizovat „dušičkové setkání.“ Zajišťovat autory, komunikovat s nimi, tvořit program a dramaturgii.

Dobře dopadla jednání s Petrem Matějkou, který zastupoval Prašivinu a Městská knihovna Rokycany vstřícně nabídla své prostory včetně propagační a logistické podpory (Jana Frühaufová). Paní ředitelka Jana Aubrechtová zajásala, že prý to zapadá do jejich koncepce práce s regionálními autory.

V rodinném kruhu jsme vytvořili plakát – vnučka pozadí, dcera grafiku – s jeho vytištěním pomohlo město Rokycany, byť předtím odmítlo naši žádost o grant s tím, že nejde o mimořádnou akci. Přitom první a doposud poslední takovou naší akcí byl Literárně hudebně poetický Plž v roce 2011, v němž jsme jako jeho autoři vystupovali s básníkem Josefem Hrubým, čerstvým vítězem Magnesia Litera. Naštěstí sponzor uhradil cestovné těm účinkujícím, kteří přijeli z větší vzdálenosti. Díky za to patří Antonínovi Veverkovi.

Otázku, zda lidé přijdou, zodpověděl zaplněný sálek knihovny (asi 50 lidí) a čekal je téměř tříhodinový maraton. Návštěvníci byli spokojeni. Pochvalovali si pestrou a zajímavou paletu žánrů, kterou jim amatérští umělci předvedli.

Petr Hlávka vítá všechny úvodní písní a vyzývá aktéry setkání: „přidejme aspoň pramínek.“

Spisovatelka a novinářka Kateřina Jirková čte s citlivě odstíněným přednesem svou povídku Václav je jinde. Vzpomínka na Václava Havla spojená s jeho úmrtím je dojemným vstupem do pořadu.

Kapela PVE – Helena Orcígrová a Zuzana Bursíková (zprava). Kapela s podmanivými hlasy, melodiemi na pomezí folku a rocku s aktuálními texty. Píseň Na korunách stromů aktuálně: „Na korunách stromů odráží se časy, na korunách stromů visí tvoje vlasy, … ach kam jsme to dopluli, chmury tíží nás.“ Následuje píseň Oranžová.

Julius Jindra přednáší básně ze své sbírky Kapky rosy v klíně, básně dle jeho slov lehce depresivní, ale i veselejší (a dodejme, že i erotické). O Venuši: „ ..její klín se třpytí rosou ranní, ňadra dmou se rozkoší.“

František Slavík (mistr zkratky, jak poznamenala Šárka Chudobová) sklízí úspěch se svými verši: „ … bude krásný večer letní a já se nesoužím, moje básně toaletní ještě poslouží,“ zakončuje básní: „Jen jsem se narodil, už pálily mě boty a dodnes mám ten kabát z nejistoty. Strach z věčnosti, strach z nicoty, možná jsem na tom jako ty.“

Skupina Miritis – Šárka a Ivan Chudobovi. Energická a moderní interpretace středověkých písní ze 14., 16. a 17. století. V jedné písni zpívají o tom, že každý člověk má před spaním utratit všechny své peníze, protože pokud by v noci zemřel a zůstalo mu pár zlaťáků, byla by to věčná škoda.

Petr Matějka hovoří nejprve o historii vzniku Prašiviny a nápadu na posezení v lese spojeném s přednášením básní – akce Židle letos dovršila 22 ročníků. „Prašivina je jako sopka, dlouho spí, tam dole to klokotá, pak vybuchne, udělá to rachot a pak zase utichne.“ Báseň Bez dotyku: „Když v noci tluče déšť do okenního parapetu, zní to monotónně. V posteli bez dotyku jako v mrtvé zóně.“

Následuje Petr Hlávka s písní věnovanou Miroslavovi Kučerovi. Ze zpěvníku třiceti písní, vlastně písňových portrétů členů spolku Saunařů k jejich narozeninám: „Znám muže který po žebříku lez, aby svou rukou přešťastnou, než hvězdy vyhasnou, pro nás aspoň jednu dolů snes.“

Nadějná začínající autorka Stanislava Miková čte svou povídku Šest roků. Z vyprávění šestileté Janičky se dozvídáme, jaké má přátele, jak čelí ve školce šikaně o svých narozeninách. Povídka zaujme přirozeným jazykem dítěte a skvělé jsou zejména hovorové pasáže textu. Stanislava by chtěla dopsat nedokončenou knihu svého zemřelého dědečka Andreje Gini.

Le Čhavendar (znamená v romštině „Od chlapců“) – moderní romská hudba, úžasný odpich a nádherné harmonie disonantních sborových pasáží. Jan Dužda (frontman) baskytara, zpěv, Milan Dužda doprovodná kytara, zpěv, Štefan Malík doprovodná kytara, zpěv, Emil Miko zpěv, Marek Miko sólová kytara, Jaroslav Štětka perkuse. Absolvent romistiky na Karlově univerzitě Jan Dužda pochází z rokycanské hudební rodiny a říká: „Můj děda měl deset dětí a každé hrálo na nějaký hudební nástroj. Rokycany platily v devadesátých letech minulého století za hlavní město romské kultury.“

Jiří Hlobil recituje s hlubokým vcítěním básně Jaroslava Šlejmara. Báseň Strašicím: „ … ti, kteří ještě něco ví o volnosti a větru, pluli proti mně krajinou dětství jako bys vymaloval …“ Shodou okolností byl před dvěma dny ve středu 30. 10. 2019 v Městské knihovně v Plzni pokřtěn Kalendář plzeňský 2020 s dvanácti texty autorů „Trapsavců“ nazvaný podle Jaroslavovy povídky „Zpoždění slunečního vlaku.“ Syn přijel pozdě se sluncem ke své umírající matce.

Jaroslav Šlejmar

Druhé vystoupení kapely PVE s písněmi Zámek a sad, Pro havrana a Ve třpytu sněhu.

Daniel Mikeš drží posluchače v napětí svými naturalistickými básněmi i hereckými kreacemi. „Z mých zhýralých myšlenek zbyl už jenom plamínek.“ Jako skoro slamer přednesl i své „skoro“ slam básně.

Ivanka Řežábková představuje kromě své lyrické i filosofickou poezii. Její třetí veřejné vystoupení. „Držím a vnímám tvůj svět a snažím se ti rozumět.“

Hudební těleso !NexicoN! zahrálo electric – industrial metal. Jejich instrumentální skladby si doplňujeme obrazy či texty podle vlastní fantazie. První skladbou je Electric generator.

Jiří Hlobil pokračuje v recitaci básní Jaroslava Šlejmara Kyrie miserere nobis a Fůra sena (dle obrazu Hieronyma Bosche): „ … je velkolepé, kolik podob má bolest, … mluvili o některých pravdách, které vyřčeny vypadají jako sochy.“

S Petrem Hlávkou se v Písni pro čtvrtou dimenzi dostáváme zpod korun stromů do vesmíru na cestu časem: „… chraňme mí milí svět, nejen ten svůj, … ke galaxiím vzhůru odhodit strachů fůru …“

Setkání končí dodatkem k úvodní písni: „V kolika z nás se skrývá touha by nezbyla jenom pouhá vzpomínka na randevú – to probereme v Bílém Lvu.  Věřím že tam bude znít sborem hlas –  ač letošní vlak měl zpoždění, že však příští rok přijede včas.“

Kamera a foto Marie Plochová Hlávková, střih Petr Hlávka.

Rozloučení s Halem Hedgesem

V sobotu 2. listopadu 2019 jsme se rozloučili s americkým veteránem Halem Hedgesem, který zemřel ve věku 93 let. Pohřeb proběhl ve Vilsecku v Německu se všemi vojenskými poctami.

Hal se narodil roku 1926 v Ohiu. Od šestnácti let, kdy nastoupil vojenskou službu, bojoval ve II. světové válce, ve válkách v Koreji a ve Vietnamu. Až do svých devadesáti let se těšil dobrému zdraví.

Do Rokycan Hal jezdil od roku 1990 s americkými veterány ctít Den veteránů v roli velitele oddělení amerických veteránů v Německu a organizátora oslav.

Odešel dobrý muž, který přispěl k vítězství spojenců i k osvobození naší republiky a k přátelství mezi občany Rokycan a americkými veterány. Čest jeho památce!

Vojáci po odpálení třech salv, poté ještě zazněly tři výstřely z děla.

Po proslovech a modlitbě následovalo uložení urny do hrobu.

Pamětní deska vyjadřující uznání Halovi za nezištné služby veteránům.

Foto Marie Hlávková

Ke čtyřem říčním pramenům

Původní záměr navštívit pramen řeky Ohře v německém pohoří Smrčiny (Fichtelgebirge) se postupně rozšiřoval, až náš cestovní plán obsáhl čtyři řeky.  Cestovali jsme vlakem přes Cheb do Marktredwitz a odtud na kolech podél řeky Rezlavy (Röslau) do Tröstau. Původně jsme měli vystoupat až k jejímu pramenu, ale dali jsme přednost pramenům Náby (Fichtelnaab) a Bílého Mohanu (Weisser Main) na úbočí Ochsenkopfu.

Od jezera ve Fichtelbergu jsme, posíleni výbornou gulášovkou, přijeli nejprve k pramenu Náby.

Nedaleko od něj jsme po 1,3 km nalezli ve výšce 922 m n. m. pramen Bílého Mohanu.

Poté jsme poprvé během cesty významně klesali do 745 m n. m. k hlavní silnici od Trostau a odtud zahájili výstup na horu Schneeberg 1051 m n. m. (na přání kolegy Vládi).  Během stoupání bylo ještě možno ve výšce 950 m n. m. odbočit k 600 m vzdálenému pramenu Rezlavy.  Na vrcholu je z malé rozhledny jako na dlani vidět Ochsenkopf a také rekreační město Weissenstadt na Ohři. Vedlejší vojenská stanice s mohutnou věží se jeví jako opuštěná. 

Zbývá nám dnešní třetí pramen a tím je pramen Ohře na úbočí Schneebergu. Po trvalém klesání ho objevujeme na malé odbočce ze silnice ve výšce 769 m n. m. Na kamenech jsou vyryta jména měst, kterými řeka protéká. Uprostřed pramení Ohře. 

Zbývá nám už jen sjet do cíle dne a tím je příjemný ubytovací hostinec v Kornbachu. Ujeli jsme kolem 60 km.

Druhý den už nás čeká pramen Sály (Saale) 724 m n. m. na úbočí Grosser Waldsteinu.

Z jeho vrcholu se navracíme podél řeky Ohře od Weissenstadtu až do Chebu, kam přijíždíme po hezkém putování rozmanitou krajinou v 17:30 hod.

Ještě malé ohlédnutí na Schneeberg.

Mapka části našeho putování. Body: 3 pramen Náby, 4 pramen Bílého Mohanu, 6 Schneeberg , 7 pramen Ohře , 10 pramen Sály.

Foto Vladimír Ježek.

 

Historický můstek zbaven náletů

Historický můstek  z roku 1786 na bývalé Královské cestě byl na základě iniciativy Antonína Veverky zbaven náletů. Dík patří pracovníkům Odboru rozvoje města v čele s vedoucím Jiřím Hladem.

Můstek, blízko přejezdu tratě pod starou silnicí Rokycany – Ejpovice, bude možno v budoucnu zařadit mezi turistické zajímavosti Rokycanska.

Foto Petr Hlávka

 

Československo – to nestačí

Vzpomínáme státu, který vznikl jak spontánně lidovými aktivitami, tak politickými aktivitami dne  28. 10. 1918 a zanikl k 31. 12. 1992 bez lidových aktivit (bez referenda), jen politickými aktivitami.

Rozčarování z rozdělení a z následného divokého kapitalismu mezi lidmi přetrvává a tak dnešní oslavy státu, který již neexistuje, jsou vnímány rozpačitě. Podle některých bychom měli slavit jen vznik státu před sto lety.

Dle mého je to málo, měli bychom si klást otázky po budoucím směrování státu – zda budeme pokračovat jako černí pasažéři Evropské Unie, nebo budeme aktivními občany Unie, v duchu humanismu a spolupráce.

Kladu píseň na Tvůj práh

V pátek 25. května 2018 jsme se rozloučili s Evou Královou, autorkou ideového návrhu rozhledny na Kotli u Rokycan, která zahynula ve věku nedožitých 32 let nikoliv z vlastní viny při automobilové nehodě.

Eva byla všestranná umělkyně, výtvarnice a hudebnice. Začínala s námi v kapele Pěttet v roce 2004. Tvořily zprvu s Andreovou Benedovou duet a každého na první poslech zaujaly svou muzikálností a barvou hlasů.

Od interpretace lidových písní, písní V+W a autorských písní svého otce,  postupně Eva přešla k aranžování písní a k rocku a jazzu, naposledy k interpretaci španělských a portugalských písní. Tvořila i vlastní skladby, jedna z nich, zaměřená na záchranu oceánů, zazněla i při pohřebním obřadu.

Milá Evo, „kladu píseň na práh Tvůj“ jsi zpívala se mnou v mé písni Lásko. Kladu také vzpomínku na práh Tvůj.

Debata o zrušení karenční lhůty

Je nejvyšší čas prozradit, zda karenční lhůta, t.j. tři dny, kdy nedostáváte v nemoci žádný plat vedla ke zlepšení zdravotního stavu naší populace, nebo jen nafoukla peněženky zaměstnavatelů.

Je mi líto, že zní argument lékařů, že se zvýší již tak vysoký počet návštěv lidí ročně u lékaře (12), aniž by tito zároveň uvedli, že za to jistě může naše znečištěné životní prostředí – například dýcháme čtvrtý nejznečištěnější vzduch v EU.

Komunální volby

Na podzim nás čekají v Rokycanech, stejně jako po celé republice, komunální volby. Příležitost pro zapojení širšího spektra názorů občanů na řízení města, na jeho vývoj. Členové Klubu Svobodných demokratů Rokycany budou kandidovat v rámci sdružení Pro naše Rokycany.

Nejprve nás čeká bilance, co se podařilo v uplynulém volebním období, poté sestavení nového volebního programu a kandidátky.  Ta při každých volbách doznává změn a pozitivní je, pokud se na ní představí mladí lidé, protože ti vždy přinášejí nové myšlenky.

Čekají nás jistě diskuse o kvalitě života a dopravní situaci ve městě, o tom, jakou prioritu dát stavbě nové tělocvičny společné pro ZŠ TGM a ZŠ Ulice Míru nebo rekonstrukci Sokolovny/stavbě Sokolovny ad.

V říjnu pak voliči rozhodnou, kdo zasedne v novém městském zastupitelstvu a kdo se stane starostou. Město si zaslouží modernizaci.

Rokycanská Sokolovna – věc veřejná

Rokycanská sokolovna je uzavřená kvůli dřevomorce ve střeše a stropech, restaurace od ledna 2017 bez nájemce, fungující tělocvična v přístavbě, kde probíhají cvičení včetně přípravy na slet,  je již týden zavřená kvůli havárii kotelny.  Město převzalo 1. března 2018 budovu (movitý i nemovitý majetek) od TJ Sokol i s dluhy a nyní řeší, co s budovou dál.

V úvahu přicházejí tři možnosti: nejnutnější oprava a zprovoznění, kompletní rekonstrukce nebo demolice a následně výstavba nové budovy.

V republice je 1200 sokoloven a jak píše Vladimír Klepáč 10.3. 2018 v Právu,   téměř všechny potřebují mnohamiliónovou investici. Cituje architekta Michala Doležela, že „šanci přežít mají sokolovny jen v případě,  že se znovu stanou v první řadě komunitními centry, v nichž se budou střídat rekreační sportovci s divadelníky, amatérskými tanečníky, muzikanty, pořadateli plesů, hodů a různých oslav.“

Zdali takovému zadání vyhoví rokycanská sokolovna, je otázka, které bychom se chtěli věnovat.