Krása končícího dne

Je teplé letní odpoledne a já vyrážím na „lov“. Blíží se závěr krásného dne na počátku léta.
Sluníčko příjemně hřeje, ale není to žádné úmorné parno ani dusno před bouří.
Mou loveckou výbavou je zrak, sluch, dalekohled…..
Mým cílem je louka mezi lesy několik kilometrů od naší vesničky.
Nejprve šlapu silnicí, ale brzy vstupuji do lesa.
Jsou zde borovice , břízy, duby, lípy a okraj lemují šípky a hloh.
Podrost tvoří ostružiní a borůvčí a také různé trávy.
Můj nos nasává tu směsici pachů, ve které převládá vůně jehličí a kvetoucích trav.
Z korun stromů se nese zpěv ptáků. Je to překrásná směsice hlasů různých tónin.
Nádherná filharmonie.
Postupuji velice volným tempem a snažím se našlapovat co nejtišeji, abych splynul s okolím.
Není kam spěchat.
Samozřejmě určitě neuniknu pozornosti nějakého toho ptáčka, či jiného tvora obývajícího les.
Ale chci co nejméně rušit. Vyhýbám se křovinám, koukám abych nešlápl na větev  zarostlou v trávě, která by svým suchým prásknutím pod mou nohou zburcovala celý les.
Čím víc se blížím k cíli, tím pomaleji a tišeji se pohybuji lesním podrostem.
A jsem na místě. Stojím pod mohutným dubem, na kterém je pozůstatek již nevyužívaného loveckého posedu.
Je zde již řadu let, ale je stále ještě tak zachovalý, že mne bez problémů unese.
Po větvích jsem se vyšplhal až k němu a usadil se.
Je odsud úžasný výhled na ještě neposečenou louku, obklopenou lesem.

I přesto, že jsem se snažil plížit se jako indián, okolní příroda o mně ví.
Ptáčkové se přeci jen trochu ztiší a pozorují, co že za vetřelce se to tady usadilo.
Sedím bez hnutí a klidně dýchám a nasávám tu atmosféru.
Chce to trpělivost a žádné pohyby a když tak rozhodně ne prudké.
Po čase si to okolí, které o mé přítomnosti ví, zvykne a vše se vrací k poklidnému běhu letního odpoledne. Někde nad lesem je slyšet hlas káně. Vnímám šustící listí osik z okraje lesa po mé levici.
A tak čas zvolna plyne a stíny se začínají prodlužovat.
Pojednou v lese, za svými zády, zaslechnu lehké zapraskání v podrostu.

Ani se nehýbám.
Jsem sice vysoko, takže můj pach by mne neměl prozradit, ale stačí lehké zašustění oděvu o kůru stromu
nebo o staré sedátko posedu a vše by bylo ztraceno.
Trpělivě tedy vyčkávám, uši našpicované. Je ticho. Po chvíli však pod sebou mírně vpravo zaslechnu slabé ale delší zašustění trávy. Stočím zrak a už vidím původce. Lesem se na louku blíží srneček. Je mladý odhaduji jedno z loňských mláďat. Má nádhernou srst, oči jako korálky a jeho vlhký čumáček se pohybuje jak prověřuje okolí.
Je tak blízko, že ani nepotřebuji dalekohled. Na okraji lesa se na chvíli zastaví a pak už pomalým krokem vstupuje na pastvinu.
Je to překrásný pohled. Zpěv ptáků neustává, dole se popásá srnec a pomalu postupuje dál a dál loukou.
Vzduch voní a jak pozorně poslouchám každé šustnutí, uvědomuji si i bzukot příslušníků hmyzí říše v koruně stromu.
Čas jako by se zastavil.
Pojednou zaznamenám periferním viděním nějaký pohyb na druhém konci louky.
Je to daleko a tak přichází na řadu dalekohled. Je to zajíc, který také vyrazil za pastvou.
Tráva je již vyšší a tak z něj mnoho nevidím ani s pomocí dalekohledu.

Pouze když se občas dlouhým skokem přesunuje za lepším soustem ho zahlédnu celého. Jinak spíš tuším kde se pohybuje.
Podle vlnící se trávy ze které sem tam vykouknou jeho dlouhé uši.
Tuto poklidnou atmosféru chvílemi poruší pouze poplašený křik kosa, když se podrostem blíží něco, co stojí za upozornění ostatním obyvatelům lesa.

A zatím co slunce je níž a níž, srnec došel při popásání k druhému konci louky.
Ještě chvíli ho vidím jak se popásá na okraji lesa roubeného hložím.
No a pak už jen sleduji, jak pomalu a obezřetně zachází do křoví a mizí z mého dohledu.
Zajíce již také není vidět.
Jak jsem svou pozornost zaměřil na sledování srnce, jakoby toho využil a nepozorovaně zmizel.
Pozvolna ubývá i bzukotu včel a různých much a mušek a také ptáčci začínají utichat.
A tak tu sedím a vnímám celým svým tělem tu nádheru.
Okolní příroda se uklidňuje a je stále tišší.
Pak jako když luskne prsty, vše naráz ztichne.
Ještě jedno nesmělé „píp, píp“ nějakého ptáčka již jako ze spánku a je konec.
Jako když dirigent mávne taktovkou a ta obrovská kapela o tisíci nástrojích naráz zmlkne.
Je naprosté ticho. Slyším tep svého srdce a až mi hučí v hlavě jak napínám sluch.
Nic.
Ticho, ticho ticho.
Slunce je již dávno za obzorem a podvečerní šero přechází ve večerní tmu.

V tom „cupcupcupcup“ něco zašustí v listí pod stromem.

Nic není vidět, já ale vím co to je.
Myška se vydala na hledání něčeho dobrého k snědku.
Po nějaké době občasných zašustění přibývá. Noční tvorové začínají spouštět svůj „pianissimo“ noční koncert zvuků.
Noční tmu prozařuje jen třpyt hvězd na nebi. Postupně se začíná projevovat i světlo vycházejícího měsíce.
Není sice úplněk, ale záře tří čtvrtin kotouče tohoto nočního poutníka, dává kouzelný stříbřitý nádech okolní krajině.
Tlumených zvuků v okolním lese přibývá. Jsou tiché a dávají této chvíli tajemné kouzlo.
Občas se z hloubi lesa ozve zapraskání.
Někdy to může být třeba skupinka divočáků putujících lesem za potravou, ale také to může být jen hluk padající staré uschlé větve z výšky do podrostu.
Nebo kus pískovce který se sesunul ze skalní stěny v roklině. Zde je prostor pro fantazii. Večerní les je sice tišší ale plný života.
A když do  ticha zazní hlas sýčka, začínám se chystat k sestupu ze své pozorovatelny.
Překrásný letní den skončil a vládu převzala kouzelná letní noc.

Samurajtt 

Dar…

K napsání této povídky, nebo spíše vyprávění ze svého života, mne vedla poznámka – pošťouchnutí od mého učitele a dnes i kamaráda.

Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko tak říkajíc „zarámovat“.

Co jsme získali o co jsme přišli.

Přímo raketová rychlost technického pokroku přinesla nám všem dříve netušené možnosti. To o čem jsem já jako student četl v knihách sci-fi se stalo-stává-nebo teprve stane skutečností.

Ale ruku v ruce s tímto technickým pokrokem jde i ztráta vlastností-schopností, které dříve nebyly ničím výjimečným. Vnímání našeho okolí všemi smysly, porozumění signálům které naše tělo vysílá k nám samým i k našemu okolí. Nemluvím nyní pouze o čichu, sluchu, zraku.

Také naši prapředci, stejně jako volně žijící tvorové v naší přírodě, dokázali vycítit například známky blížící se změny počasí ještě dříve než k ní došlo. A ne jen vycítit, že se bude něco dít, ale také co to vlastně bude.

Současný způsob života nevyžaduje abychom užívali tuto část naší genetické výbavy, kterou nám naši dávní předci předali. A tak postupem času se dostává čím dál tím víc do pozadí.

Ovšem to neznamená, že tam není.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že tam je a že pouze čeká na probuzení.

Všichni jsme dostali do vínku svou vlastní a speciální výbavu.

Každý člověk je jedinečný, ale žádný není jediný.

Vyprávění začíná.

Samozřejmě, že také já plně využívám dnešní technologie jak ve své práci, tak i při svých soukromých aktivitách. Také já sleduji, co nového se objevilo například ve světě počítačů nebo elektronické komunikaci atd. atd.

Přesto vím, že nejlépe je mi uprostřed ničím nerušené přírody.

Je to dar.

(Ale nic není jen černé a nic není jen bílé)

Byly doby, kdy jsem si to ani já neuvědomoval a až s postupem času jsem to začínal vnímat.

Mám totiž jakýsi dar, snad po našich prapraprapředcích, který mi umožňuje zaregistrovat „něco“ (vycítit přítomnost), byť je to daleko nebo na okraji zorného pole nebo i částečně skryto třeba za porostem.

A to ať jdu pěšky nebo jedu na kole nebo i autem.

Prostě z ničeho nic mne to přinutí se podívat do konkrétního směru a na určité místo a v tom vidím „je to tam“. Má žena byla několikrát svědkem, ví to o mně a stejně se vždy znovu diví „jak to můžeš vidět?“.

Stejně to mám i v davu lidí například v obchodech nebo na nádraží.

Najednou mne to přinutí se podívat přes další lidičky a vidím, že mne někdo pozoruje-dívá se přímo na mne.

Není to že bych se rozhlížel po okolí a pak to uviděl.

Ne! Prostě se najednou podívám třeba i na úplně druhou stranu, ale do konkrétního místa a vidím třeba zvěř i mírně skrytou v podrostu.

Nebo jdu po lesní cestě a najednou mne něco přinutí se ohlédnout a já vidím,

že se za mnou objevil někdo další. A to i když je daleko a jde tiše bez nějakého „halekání“.

Můj šéf z práce mi jednou, když jsme se na podobná témata bavili, řekl

„vy jste druid“.

Ale za vše se „platí“.

Tak je to i s tou mou vnímavostí. Bohužel také daleko silněji a s daleko dlouhodobějším dopadem vnímám negativní energie-emoce svého okolí. Zatímco běžně se ostatní lidé kvůli něčemu chytnou, jak se říká, a za poměrně krátký čas jsou opět v pohodě.

Mne se to pak drží daleko déle. Pokud jsem přímým účastníkem tak i několik dní .

Stačí mi třeba na ulici potkat dva lidi co se o něčem dohadují (ne přímo perou) a na mne ta negace „hupsne“ a drží se potvora a drží.

Ve svém pracovním zařazení se napjatým až konfliktním situacím bohužel nevyhnu ( a je to čím dál horší, protože lidé jsou k sobě čím dál víc zlí) , ovšem hodně  by se mýlil ten, kdo by nabyl dojmu, že já toto vyhledávám.

Omyl velký omyl.

Mnohokrát se mi ale také stalo, že mi různí lidé řekli: „rád se u vás (tebe) zastavuji, protože potřebuji tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si.“

A je to různé. Někdo se „dobíjí“ mírně, někdo silněji.

Ale jsou i lidé, v jejichž přítomnosti během pár minut úplně cítím, jak mne opouštějí síly. Prostě by mne během chvilky vycucli jak limonádu brčkem.

No a mně pak nezbývá než kontakt co nejrychleji nějak vhodně přerušit.

Nikdo si nedokáže představit kolik duševních sil mne to každý den stojí, projít tím bez úhony.

Ale se vším je možné se nějak vypořádat.

Já můžu děkovat svému „samurajskému“ pohledu a asijským filozofiím za to, že to ještě dávám.

No a také mým čtyřnohým psím přátelům, kteří reagují i na sebenepatrnější podnět.

Někdy to až vypadá, že si spolu rozumíme jen pouhou myšlenkou.

Je to rovnocenné partnerství. Dokáží dodat klid – potěšit a příště zase oni potřebují uklidnit a povzbudit.

Proto mám rád toulky přírodou, kde jsem daleko do negací dnešní doby.

Kde si pro změnu já dobiji své baterie, abych se mohl po návratu zpět postavit těmto škodlivým vlivům a opět dobíjet baterie lidem ze svého okolí.

Jak jsem již zmínil, vše je podle jin a jang.

Nic není jen bílé a nic není jen černé.

Kladné jde v ruku v ruce s negativním a naopak.

Zkuste se také někdy odpoutat od toho všeho shonu dnešní doby.

Spočiňte v klidné náruči naší překrásné přírody a ponořte se do svého nitra.

Zkuste objevit to co tam je, co běžně nepotřebujete, ale co čeká na objevení.

Zkuste ne jen vidět, cítit, a slyšet.

Stojí to za to

                       Samurajtt

Láska k přírodě, láska na celý život. (Vzpomínky a zamyšlení)

Jako každá láska i tato má spoustu podob.

Mnoho lidí má přírodu rádo, miluje ji trochu či více nebo nade vše.

Pro někoho jsou přírodou lesy , pro jiného řeky a potoky, jezera či rybníky, hory či mokřady a louky, zvěř a ptáci nebo rostliny, hmyzí říše atd, atd.

Já osobně ji vnímám jako celek. Stejně jako v hudbě si vyberu z každého stylu něco co se mi líbí, s přírodou to mám stejně.

Prostě pro mne je příroda všude a vše.

A je kouzelná a vyplatí se jí naslouchat. Chodit a vidět. Poslouchat a cítit.

Snad díky tomu, že jsem se narodil a vyrůstal na vesnici, uprostřed překrásné přírody na rozhraní Českého středohoří a Kokořínska jsem to měl snazší.

Ale jak vím, ne každý tu příležitost využije. Já mám to štěstí, že ano.

A velký podíl na tom má můj největší vzor a učitel, můj táta. Měl k přírodě také hodně blízko, protože pocházel ze Zvíkovského podhradí a u vody a v okolních lesích a na loukách prožil celé dětství.

A jak čas plynul z malého kluka vyrostl ve velikána, alespoň v mých očích.

Očích dalšího malého kluka-jeho syna.

Táta mne i mého bratra vždycky vedl k tomu abychom se v přírodě chovali tak, abychom jí neškodili a uměli využívat toho co nám nabízí.

On toho prostě věděl a znal tolik, že jsem vždy až žasl. Navíc byl i myslivec jak se patří, tedy ne pouhý lovec.

A já vždy poslouchal když si dospěláci vyprávěli. Na některé jeho příhody z myslivosti bylo slyšet ohlasy stylu „ no to už přeháníš, to není možné, to je zase nějaká ta myslivecká báchorka“.

Měl jsem to štěstí, že některé jsem si osobně mohl daleko později vyzkoušet. A opravdu fungovalo to jak říkal.

Malými krůčky k velké lásce….

Nejprve bych chtěl upozornit, že nepatřím mezi znalce každého živočicha, rostliny nebo hmyzu.

Ale myslím, že rozhodně jsem schopen všechny tyto detaily vnímat a to je to nejkrásnější.

Mám rád, když je příroda veselá, za jarního zpěvu ptáků, byť ne vždy poznám kdo právě zpívá.

Miluji, když mne příroda obejme ve své laskavé a teplé náruči v pozdním letním odpoledni. Když usednu někde na mezi, sleduji okolí a poslouchám cvrkot cvrčků v trávě nedaleko mne.

Rád odhodím všechny starosti při toulkách podzimním krajem, provoněným spadaným listím. Kdy vlhkost mlhavého dne a mírného deštíku umocňuje tuto nostalgickou náladu.

Jsem uchvácen zimní krajinou zahalenou v bílém sněžném hávu. Když mi při chůzi pod nohama křupe a vrže přemrzlý sníh a jinak není slyšet nic, nikde ani živáčka. Jaký to úchvatný rozdíl proti jaru plnému zvuků a vůní.

Mé srdce „samuraje“ ve všech těchto chvílích bije naplno, neboť „bojovník žije teď a tady“.

Prostě naplno vnímám sílu každého toho okamžiku, protože v tom je to kouzlo.

Okamžik. Ten nepatrný zlomek lidského života.

A jsou to právě tyto krátké záblesky krásných chvil, které zazáří, když se mi podaří vytrhnout se z každodenního spěchu této doby a oddat se vzpomínkám.

Vzpomínky…

Tak se mi vybaví, jak nám táta navečer přinesl z lesa snítku čerstvých lesních jahod vetknutou za krempou svého mysliveckého klobouku. Stále cítím jejich vůni.

A nebo když po svém návratu z honitby zhasl světlo a zpod klobouku na nás zasvítila malinká světluška.

Když jsme o něco povyrostli, chodili jsme s ním společně do honitby.

A když navečer cestou domů , táta vzal naše čepice a odhodil je do trávy a po několika desítkách metrů vyslal svého německého ohaře Bojara, aby je našel a přinesl… No a on to vždycky zvládl. Byl jako zázračný až kouzelný pes. Velký, chytrý kamarád pod oblohou, kde se začínali rodit hvězdy. Neskutečný zážitek. Jednou budu i já mít takového skvělého psího kamaráda, jsem si tehdy, snad poprvé, pro sebe pomyslel.

V zimně jsme zase chodili přikrmovat zvěř. Nejkrásnější to bylo na Štědrý den. Zatím co máma chystala kapra a další tradiční pochoutky, my s tátou vyrazili do zasněžené krajiny.

Cestou přes pole a louky, kde mrazivý vítr fičel až to štípalo do tváří. Než jsme došli k lesu, kde byl krmelec a zásyp byli jsme parádně dorůžova vyfoukaní. Pak cesta zpět a doma nádherné teplo a skvělá vánoční nálada. Někdy jsme se bořili do hlubokého sněhu, jindy jsme zase šlapali po umrzlém sněžném krunýři svírajícím spící zem.

A tak jsem postupně začínal objevovat taje a krásu naší přírody.

Od táty vím ve kterých rostlinách lze najít vodu ukrytou v jejich dutých stéblech.

Jak se pohybovat v přírodě a vidět a při tom nebýt viděn.

Jak se chovat aby mou přítomnost „nevybreptali“ ptáci ostatním zvířatům.

Naučil jsem se čichem poznat blízkost například vysoké zvěře nebo divočáků. Ten pach může ucítit každý člověk, ale někdo mu musí říct který to je.

Ochutnal jsem kapraď osladič, že je opravdu sladký a také poznám základní bylinky a k čemu a jak je použít.

Překrásné vzpomínky a spousta informací a zkušeností.

A jak človíček roste začíná být samostatnější. Začal jsem tedy chodit do okolních lesů a luk sám jen s fotoaparátem. Pravda nikdy to nebyla žádná fotopuška a tak žádné exkluzivní snímky nevlastním, ale zato mám spoustu skvělých zážitků.

Když jsem se například plížil po úzkém ochozu smrkovým lesem s bezinkovým podrostem, abych se přiblížil k srně pasoucí se na loučce pod ním, připadal jsem si jak indiánský lovec.

Těch snad dvě stě metrů jsem se pomaloučku sunul vpřed snad půl hodiny. Když jsem byl asi ve dvou třetinách vzdálenosti k okraji louky, rozhodla se srnečka jít mi naproti. Vítr jsem měl dobrý a tak jsem se pohyboval ještě pomaleji než dosud. Až jsme se k sobě přiblížili natolik, že jsem raději zůstal na místě na všech čtyřech. Srdce mi bušilo jak o závod a dech se takřka zastavil.

Srna se zastavila tak dva až tři metry ode mne. Hleděli jsme si do očí z takové blízkosti. Měla oči jak velké tmavé korálky, nebo jako přerostlé úplně tmavé borůvky. Skoro jsem se v těch jejích očích mohl vidět jako v zrcadle. Ani jsem nedutal. Natož abych byl schopen ji vyfotit. Pak se opravdu pomalu otočila a začala tím hustým podrostem odcházet pryč. Úchvatný okamžik, nad všechny fotografie. Zůstal jsem na místě ještě dlouho a ani jsem nemohl uvěřit, že se to stalo.

Jindy jsem zase šel krajem na konci zimy. Sněhu již bylo málo a byl značně rozbředlý. Na poli bylo víc bláta než sněhu a tak se začalo objevovat rašící obili. No a na něm se popásalo stádo srnčí zvěře. Tudy nepozorovaně neprojdu, jsem si říkal. A vzpomněl jsem si jak mi táta vyprávěl, že když mne neucítí a změním siluetu, neutečou. Ba naopak jsou zvědavé a půjdou opatrně blíž, zjistit co to tam asi je. Tak jsem na kraji pole přešel na všechny čtyři a tím blátem jsme se pohyboval ne přímo ke stádu, ale přitom blíž a blíž. No a nepohyboval jsem se potichu ale naopak jsem se snažil upoutat jejich pozornost. Vítr jsem měl stále dobrý. Pojednou vidím jak se stádo postupně opatrně dává do pohybu, aby zjistili co se to tam hýbe. A že ani srnky nejsou hloupé, snažily se dostat se ke mně tak, aby byly po větru a mohli mne identifikovat čichem. Na to mne ale táta také upozornil, tak jsem i já změnil směr pohybu tak abych si co nejdéle udržel vítr na své straně. A tak jsme tam spolu laškovali a při tom se k sobě stále víc přibližovali. Prostě to fakt fungovalo a byla to nádhera. Nakonec se jim přeci jen podařilo posunout se tak, že mne zavětřily. A pak už si hrát nechtěly. Později jsem si mnohokrát říkal, že kdyby mne tam někdo viděl, jak po čtyřech lezu v blátě na poli a blbnu se stádem srnek, zavolá na mne psychiatra. Opět fotka žádná a zablácený a promrzlý jsem dorazil domů. Ovšem ten zážitek. Kolika lidem se to poštěstí?

A jak tak čas šel, byl jsem v přírodě někdy častěji někdy jen občas. Ale vždycky se do ní rád vracím.

Do lesů, skal, luk a k potokům a říčkám na kopce vyčnívající z okolní krajiny a do hlubokých tmavých roklí.

Jako malý s tátou, později sám a nyní se svými psími kamarády.

Vděčný za každý krátký a tak nádherný okamžik.

Samurajtt 

Kouzlo okamžiku

Je sobotní horké odpoledne uprostřed léta. Před chvílí jsme se vrátili z výletu. Já a mí dva čtyřnozí kámoši. A teď se chystáme zakončit nádherný den u táboráku. Chystám vše potřebné pro rozdělání ohně, kluci mi dělají odborný dohled. „Hotovo“. Teď už jen počkáme až se k nám přidají ostatní a budeme moct začít….

Mezi tím od jihozápadu začíná obloha tmavnout až má temnou šedočernou barvu a pod sebou světlý matný opar. Tak tam už pořádně prší, říkám si v duchu a sleduji kterým směrem se bouře vydá.

Často sleduje tok Labe a nám se vyhne, tentokrát ale postupuje k nám.

Sedím pod plátěnou stzdeřechou zahradního altánu mí psí kluci posedávají a přecházejí kolem. Starší Tomík je naprosto v klidu, s tím žádná bouře ani nehne a po chvíli si lehá a začíná podřimovat. Mladší Lordík to ale snáší hůř a začíná být nervozní. Podrbání a pohlazení působí a hafík se začíná uklidňovat.

V dáli už je slyšet hřmění…..

Nejprve se přižene prudký náraz chladného vzduchu. Není to klasický větřík. Je to proudění způsobené tlakem přibližující se bouře, studený vzduch se pere s teplým v boji o místo a jejich souboj dává vše do pohybu. Po chvilce toho větrného řádění se začíná přidávat jemné a zatím nesmělé ťukání prvních dešťových kapek na plátěnou střechu. „Ťu, ťuk…. Ťuk… Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk….. A pak déšť začíná postupně nabírat na síle burácení bouře je slyšet víc a víc…..

Voda stékající z okrajů střech vytváří malé vzdušné potůčky dopadající na okolní zeleň, která tvoří stěny altánku… K těmto potůčkům se přidává mocnější vodopád valící se z větracího otvoru na okraji stříšky…. Pozoruji jak jeho proud dopadá na vrbové větve z jedné na druhou a nakonec mizí v trávě kde se okamžitě ztrácí jak ho pohlcuje vyprahlá půda.

Déšť stále sílí, až je z něj vyloženě tropický liják…. Mohutní i proud vody stékající ze střechy a cestou dolů k vyprahlé zemi se z něj odděluje drobná vodní tříšť jako když se nacházíte v těsné blízkosti vodopádu.

Hned se jí chopí poryvy proudícího vzduchu a strhávají ji sebou všemi směry.

Dopadá mi na rozpálenou kůži a příjemně chladí. Na zemi se vytvořil malý vodní tok deroucí se vpřed. Dešťové kapky na jeho povrchu vytvářejí vzduchové bubliny které víří po hladině, rotují jedna předhání druhou, některé praskají a další se rodí. Jako by pod vodou byl velice čilý život, který svou přítomnost dává najevo na jejím povrchu. Voda se valí dál pryč z mého dohledu.

Ani vyprahlá zem ho již nestačí vsakovat a tak se dává na dalekou cestu do světa…. Kde asi skončí jeho pouť???

Moji psí kamarádi už jsou oba v klidu. Spokojeně mi leží vedle sebe u nohou podřimují a sní své psí sny. Pozoruji jak vodopád z větracího otvoru stéká po jednotlivých větvičkách vrby až při dopadu na tu nejnižší jí rozhýbává do pravidelného uklidňujícího rytmu.

Větvička se po dopadu vody vždy ohne, jako když volavka strká svůj dlouhý krk pod vodu, aby chytila svůj úlovek. A pak jako když po úspěšném zachycení kořisti se pták narovnává a zvedá hlavu, větvička se uhne proudu vody, který ji tlačil dolů a elegantním pohybem se zvedá nahoru. Opět se ale dostává do vodního proudu a ten ji opět nutí sklonit se dolů.

A tak tu sedím v naprostém tichu, se svými psími kamarády u nohou a pozoruji tuto nádheru.

Mé samurajské já se probouzí a vytahuje ze zásuvky mé paměti vzpomínku na překrásný japonský film kde se velice různorodá skupina poutníků setkává v tropickém lijáku u rozvodněné řeky a společně musí počkat, až déšť ustane a hladina se vrátí do stavu, kdy se dá vodní tok bezpečně překonat.

A najednou se plátno střechy mění v rákos a z něj voda dopadá na zelené prsty větví, už ne vrb ale mladých bambusů. Kolem naprostý klid, jen zvuk bouře a deště…. Je to tak naprosto čistá nádhera…. oko vlhne a kouzlo okamžiku je dokonalé….. Samuraj žije teď a tady….

Pak jako by to sama příroda vycítila, déšť pomalu ustává začíná se rozjasňovat a sluneční paprsky začínají prohřívat mokrou zem… Na obloze se objevuje malé letadlo a zvuk jeho motorů ukončuje tento nádherný okamžik, kdy jako by se v jednu chvíli prolnuly dva různé časy a prostory.

Shlédněte namluvené Miluškou zde. Foto Luboš Hrstka.

Samurajtt

„Za humny leží Kokořínsko“

Kokořínsko je překrásný kout naší země tvořený spletí roklin a skalních masivů, oddělených náhorními plošinami s porostem jehličnanů a smíšených lesů.

V údolích se rozprostírají louky a pastviny se stepními travinami, které střídají  políčka a pole.

Prameny zásobují svou vodou síť potůčků rozvádějících tuto životadárnou tekutinu do okolí.   

Je to krajina  která svádí k toulkám přírodou a  dýchá romantikou zálesáctví. Jako stvořená k ulehnutí „pod širákem“ a usínání s pohledem upřeným ke hvězdám……

Právě pro to jsou tato místa hojně navštěvovaná také trempy.

Ano mám opravdu rád tento kraj a to ne jen proto, že ho máme opravdu „za humny.“

Narodil jsem se a žiji na hranici Českého Středohoří a Kokořínska a je zajímavé, že jsem dříve víc vnímal právě České Středohoří. Přišlo mi, že patřím právě tam.

Tak tomu bylo až do chvíle, kdy do mého života vstoupil můj současný psí parťák „výmarský labrador“Tom.  Začali jsme se věnovat spotovní kynologii a občas vyrazili na nějaký ten výlet. A pak se to stalo. Seznámili jsme se s dogtrekkingem a ten nám úplně učaroval. A začali jsme jezdit na závody do všech koutů naší překrásné země.  

Vysočina, Jeseníky, Krušné hory, Slavkovský les……..

No a jako každý sport i dogtrekking vyžaduje přípravu-trénink.

 Takže není snad víkend, kdy bychom někde „necourali“. Někdy dál někdy blíž a rozhodně nejčastěji právě po Kokořínsku.  A tak se stalo, že když se nás dnes někdo zeptá „odkud jste“? Odpovím za nás oba, že z  Kokořínska.

Přesto že jsme tu už hodně prochodili, stále zbývá hodně míst, kam jsme ještě nevkročili.

Nejkrásnější pocity mám, když se vydáme cestou ne cestou, kam nás nohy vedou.

 Jdeme roklinou, mezi skalami se vydrápeme jejím úbočím na náhorní plošinu, kde jsme ještě nikdy nebyli a přejdeme po ní až na její druhý okraj.

A zde se nám otevře úchvatný pohled na další skaliska a lesy vedoucí kamsi do daleka .

Všude klid a mír, v létě zpěv ptáků, vůně pryskyřice  a v zimě jen šum větru v korunách bez listí. Nebo naprosté ticho, ve kterém  bylo slyšet prasknout větvičku i na několik kilometrů.

Když jsem to zažil poprvé, vybavil se mi úryvek z jedné dobrodružné knihy, bohužel už nevím, jak se jmenovala, kde autor líčil pocity lidí, kteří z ničeho nic dorazili k okraji  Grand Canyonu a s úžasem hleděli na toto dílo přírody. Je to prostě úžasný pocit.

Kokořínskem ale vede také mnoho značených turistických cest, jak pro pěší, tak i pro cykloturisty.

A navíc je zde spleť neznačených cest a cestiček, které vás přivedou od jedné turistické značky ke druhé a můžete prostě jit a jít….. 

Samozřejmě je třeba si uvědomit, že je Kokořínsko také chráněnou krajinnou oblastí a podle toho se zde chovat.  Pokud chci něco vidět, musím se opravdu pohybovat jako zálesák. Tiše a bez zbytečného hluku.  

Protože zde žije hodně divoké zvěře, která je zde doma, zatím co my turisté pouze na návštěvě.  Ale to snad každý milovník přírody dobře zná.  O to víc zážitků pak sebou neseme domů z cest…

A která místa bychom doporučili k návštěvě?

Určitě Husí stezku a Martinské stěny na trase mezi Skalkou a Pavlíčkami. Pozůstatek skalního hradu Čap nad Pavlíčkami. Pustý zámek na Račském hřbetu. Hrady Starý Bernštejn, Houska , Kokořín a Ronov. Vrchy  Vlhošť, Šedina a Nedvězí atd atd. Skalní útvary  Střezivojické a Jestřebické pokličky.

Těch míst je opravdu hodně….

A velkou radost mi udělali organizátoři Mistrovství republiky v dogtrekkingu, protože se zde na Kokořínsku konaly již dva závody . Jeden v roce 2012 se základním táborem ve Mšeně a druhý v roce 2014 se základnou ve Starých Splavech. . Oba vedly po skvělých trasách  a vše podtrhovala super organizace. No a spousta skvělých lidiček a jejich pesanů samozřejmě.

To samé se dá říci o dogtrekkingovém závodě „Po stopách Járy Cimrmana“ s výchozím bodem ve Střížovicích. Také tady byla skvělá atmosféra, prima kamarádi a perfektní zázemí.

A co na závěr??? Určitě se k nám přijeďte podívat, protože je opravdu na co.

 

Ať už v zimě nebo v létě.

Neb na jaře, kdy všecko kvete.

Či s podzimem kdy vše barvami září….

 

Mnoho skvělých zážitků na cestách naší krásnou krajinou vám přejí  dogtrekkaři T&T.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhledna Hořidla

Letní měsíce jsou již minulostí a příroda se začíná oblékat do podzimního roucha, ale naše toulky za krásami naší přírody zdaleka nekončí.  

Na východním okraji Českého středohoří se nachází rozhledna Hořidla a právě sem jsme tentokrát namířili své kroky. Na cestu jsme se vydali z naší vísky na rozhraní Kokořínska a Českého středohoří po neznačených lesních a polních cestách, abychom si ten náš výšlap řádně užili. Rozhledna sice konstrukcí nepatří k nejkrásnějším, ale zato má skvělé umístění s úžasným výhledem do okolní krajiny.

Je odtud vidět Ronov, Vlhošť, Sedlo, Dlouhý vrch, Radobýl, Lovoš, Milešovka ale také Říp…

Zachytili  jsme tyto překrásné výhledy na fotografiích a také natočili krátkou video reportáž, ale není nad to vystoupit na vrchol a vidět tu krásu vlastníma očima.

Rozhledna je celoročně přístupná a je u ní také povoleno rozdělávání ohně v připraveném ohništi, což jistě uvítají návštěvníci milovníci opékaných buřtíků a jiných dobrot.

Dojít se k ní dá po neznačených cestách z vesnic Chtiněves, Třebutičky a Jištěrpy,  viz. mapa.

Takže si vás dovolujeme pozvat k návštěvě tohoto nádherného koutu naší země.  

Dogtrekkaři T&T

TIP NA VÝLET – Jizerské hory

Kokořínsko a České středohoří je sice naše „srdeční“ záležitost, protože žijeme přesně na hranici mezi těmito dvěma lokalitami, ale hory jsou hory a my dva, já a můj pes, je opravdu milujeme. 

Tentokrát jsme se vypravili do Jizerských hor. Pro začátek a také konec naší trasy jsme si vybrali Jiřetín pod Bukovou

Z horského údolí kterým protéká řeka Kamenice jsme vzhlíželi k okolním horským hřebenům plni očekávání co nám „procházka“ po této části hor přinese, jaká nová krásná místa uvidíme.

Zajímavým tipem jistě bude i možnost navštívit muzeum výroby hraček přímo zde v Jiřetíně.

Přesto že je tato horská oblast zaměřena hlavně na zimní sporty, má co  nabídnout i v letním období. A jednou z možností jsou rozhledny. My jsme si vybrali rozhlednu na Tanvaldském Špičáku  a rozhlednu Slovanka

A velice příjemnou odměnou za zdolání těchto rozhleden je i možnost osvěžení v občerstvení

Z obou rozhleden se naskýtá překrásný výhled do celého okolí. My jsme měli také tu potřebnou trošku štěstí na počasí, protože viditelnost byla opravdu dobrá. A počasíčko nám vydrželo přesně do okamžiku, kdy jsme se z rozhledny Slovanka vydali na poslední úsek naší trasy. Pak nás totiž zastihla bouřka s pěkným deštíčkem. Ale my nejsme z cukru a tak nám to nevadí. Ostatně po nějaké hodince pršet přestalo a než jsme došli zpět do Jiřetína pod Bukovou, nikdo by nepoznal že jsme prošli lijákem. 

Překrásná byla také „hřebenovka“ po které jsme šli cestou ke Slovance. Opravdu moc hezký úsek cesty. 

Dvakrát jsme na své trase také procházeli Josefovým Dolem.

Také zde je kde posedět a občerstvit se ale také je zde řada překrásných staveb, domků a domečků rozsetých v horském svahu.

Mimochodem výstup z Josefova Dolu na okolní hřebeny vás opravdu „zahřeje“. No, v letním období spíš „přehřeje“. Ale ten pocit „tak jsme to zmákli“ opravdu stojí  za tu námahu. A pohled zpět do toho údolí a na protilehlé hřebeny porostlé hustým lesem je prostě úžasný. 

Pokud tedy nebudete vědět kam na výlet vřele doporučujeme návštěvu této části Jizerských hor.

Trasu jsme měli dlouhou 29,79 km a my jsme ji s přestávkami na  rozhlednách zvládli za 9 hodin. 

Mapu naší trasy si můžete prohlédnout ve fotoalbu z tohoto výletu zde.

Přejeme mnoho úspěšně zvládnutých kilometrů.        Dogtrekkaři  T &T .

 

 

Rozhledny 2014

Při našem dogtrekkingovém toulání naší krásnou krajinou jsme navštívili také několik rozhleden. Mimo jiné i rozhlednu na Kotli u Rokycan. Každá rozhledna byla jiná a všechny krásné. Rozhledy z nich přímo úžasné a rozhodně to stojí za tu „námahu“ na ně vystoupat. 

Malá „ochutnávka“ v podobě zhudebněné videoreportáže je ke shlédnutí zde:

http://samurajtt.rajce.idnes.cz/Rozhledny_2014/#Rozhledny_2014_converted.jpg

                                                 

 

Dogtrekking Za štěkotem bígla 7.-10.8.2014-Slavkovský les

Svůj první příspěvek jsem uvedl oficielní charakteristikou dogtrekkingového sportu. 

Pro úvod druhého příspěvku bych si dovolil citovat charakteristiku v podání zakládajících členů dogtrekkingu v Čechách: „dogtrekking není sport, dogtrekking je životní styl, filosofie, popřípadě postoj“… A musíte ho mít „v hlavě“ jak se říká, protože je to především otázka pevné vůle zvládnout nástrahy trati, přežít a strhaný ale se skvělým pocitem v duši dorazit do cíle. Přitom vždy myslet především na svého čtyřnohého kamaráda. Je to prostě „srdeční“ záležitost. 

Úvod dogtrekkingové sezony roku 2014 byl opravdu nabitý a akce střídala akci. No a všechny byly překrásné a v různých částech naší země. 

Začátkem srpna 2014 jsme absolvovali skvělý Dogtrekking „Za štěkotem bígla“ se základním táborem v Březové u Karlových varů. Překrásná trasa, skvělé zázemí, nádherné počasí a jako vždy úžasná parta lidí a jejich pejsků.

Více zde:

http://www.tom2009.estranky.cz/clanky/dogtrekking/dt-za-stekotem-bigla-2014.html

 

Safari po Česku, aneb jak jsme bivakovali na treku

Své příspěvky uvádím příběhem, který se udál před dvěma lety s mým „výmarským labradorem“ Tomíkem při dogtrekkingu.  Zde (Dog-trekking je kynologický outdoorový sport, který vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností. Rozvíjí souhru a vzájemné pochopení člověka a psa – zdroj http://www.dogtrekking.info/)