Dar…

K napsání této povídky, nebo spíše vyprávění ze svého života, mne vedla poznámka – pošťouchnutí od mého učitele a dnes i kamaráda.

Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko tak říkajíc „zarámovat“.

Co jsme získali o co jsme přišli.

Přímo raketová rychlost technického pokroku přinesla nám všem dříve netušené možnosti. To o čem jsem já jako student četl v knihách sci-fi se stalo-stává-nebo teprve stane skutečností.

Ale ruku v ruce s tímto technickým pokrokem jde i ztráta vlastností-schopností, které dříve nebyly ničím výjimečným. Vnímání našeho okolí všemi smysly, porozumění signálům které naše tělo vysílá k nám samým i k našemu okolí. Nemluvím nyní pouze o čichu, sluchu, zraku.

Také naši prapředci, stejně jako volně žijící tvorové v naší přírodě, dokázali vycítit například známky blížící se změny počasí ještě dříve než k ní došlo. A ne jen vycítit, že se bude něco dít, ale také co to vlastně bude.

Současný způsob života nevyžaduje abychom užívali tuto část naší genetické výbavy, kterou nám naši dávní předci předali. A tak postupem času se dostává čím dál tím víc do pozadí.

Ovšem to neznamená, že tam není.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že tam je a že pouze čeká na probuzení.

Všichni jsme dostali do vínku svou vlastní a speciální výbavu.

Každý člověk je jedinečný, ale žádný není jediný.

Vyprávění začíná.

Samozřejmě, že také já plně využívám dnešní technologie jak ve své práci, tak i při svých soukromých aktivitách. Také já sleduji, co nového se objevilo například ve světě počítačů nebo elektronické komunikaci atd. atd.

Přesto vím, že nejlépe je mi uprostřed ničím nerušené přírody.

Je to dar.

(Ale nic není jen černé a nic není jen bílé)

Byly doby, kdy jsem si to ani já neuvědomoval a až s postupem času jsem to začínal vnímat.

Mám totiž jakýsi dar, snad po našich prapraprapředcích, který mi umožňuje zaregistrovat „něco“ (vycítit přítomnost), byť je to daleko nebo na okraji zorného pole nebo i částečně skryto třeba za porostem.

A to ať jdu pěšky nebo jedu na kole nebo i autem.

Prostě z ničeho nic mne to přinutí se podívat do konkrétního směru a na určité místo a v tom vidím „je to tam“. Má žena byla několikrát svědkem, ví to o mně a stejně se vždy znovu diví „jak to můžeš vidět?“.

Stejně to mám i v davu lidí například v obchodech nebo na nádraží.

Najednou mne to přinutí se podívat přes další lidičky a vidím, že mne někdo pozoruje-dívá se přímo na mne.

Není to že bych se rozhlížel po okolí a pak to uviděl.

Ne! Prostě se najednou podívám třeba i na úplně druhou stranu, ale do konkrétního místa a vidím třeba zvěř i mírně skrytou v podrostu.

Nebo jdu po lesní cestě a najednou mne něco přinutí se ohlédnout a já vidím,

že se za mnou objevil někdo další. A to i když je daleko a jde tiše bez nějakého „halekání“.

Můj šéf z práce mi jednou, když jsme se na podobná témata bavili, řekl

„vy jste druid“.

Ale za vše se „platí“.

Tak je to i s tou mou vnímavostí. Bohužel také daleko silněji a s daleko dlouhodobějším dopadem vnímám negativní energie-emoce svého okolí. Zatímco běžně se ostatní lidé kvůli něčemu chytnou, jak se říká, a za poměrně krátký čas jsou opět v pohodě.

Mne se to pak drží daleko déle. Pokud jsem přímým účastníkem tak i několik dní .

Stačí mi třeba na ulici potkat dva lidi co se o něčem dohadují (ne přímo perou) a na mne ta negace „hupsne“ a drží se potvora a drží.

Ve svém pracovním zařazení se napjatým až konfliktním situacím bohužel nevyhnu ( a je to čím dál horší, protože lidé jsou k sobě čím dál víc zlí) , ovšem hodně  by se mýlil ten, kdo by nabyl dojmu, že já toto vyhledávám.

Omyl velký omyl.

Mnohokrát se mi ale také stalo, že mi různí lidé řekli: „rád se u vás (tebe) zastavuji, protože potřebuji tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si.“

A je to různé. Někdo se „dobíjí“ mírně, někdo silněji.

Ale jsou i lidé, v jejichž přítomnosti během pár minut úplně cítím, jak mne opouštějí síly. Prostě by mne během chvilky vycucli jak limonádu brčkem.

No a mně pak nezbývá než kontakt co nejrychleji nějak vhodně přerušit.

Nikdo si nedokáže představit kolik duševních sil mne to každý den stojí, projít tím bez úhony.

Ale se vším je možné se nějak vypořádat.

Já můžu děkovat svému „samurajskému“ pohledu a asijským filozofiím za to, že to ještě dávám.

No a také mým čtyřnohým psím přátelům, kteří reagují i na sebenepatrnější podnět.

Někdy to až vypadá, že si spolu rozumíme jen pouhou myšlenkou.

Je to rovnocenné partnerství. Dokáží dodat klid – potěšit a příště zase oni potřebují uklidnit a povzbudit.

Proto mám rád toulky přírodou, kde jsem daleko do negací dnešní doby.

Kde si pro změnu já dobiji své baterie, abych se mohl po návratu zpět postavit těmto škodlivým vlivům a opět dobíjet baterie lidem ze svého okolí.

Jak jsem již zmínil, vše je podle jin a jang.

Nic není jen bílé a nic není jen černé.

Kladné jde v ruku v ruce s negativním a naopak.

Zkuste se také někdy odpoutat od toho všeho shonu dnešní doby.

Spočiňte v klidné náruči naší překrásné přírody a ponořte se do svého nitra.

Zkuste objevit to co tam je, co běžně nepotřebujete, ale co čeká na objevení.

Zkuste ne jen vidět, cítit, a slyšet.

Stojí to za to

                       Samurajtt

Láska k přírodě, láska na celý život. (Vzpomínky a zamyšlení)

Jako každá láska i tato má spoustu podob.

Mnoho lidí má přírodu rádo, miluje ji trochu či více nebo nade vše.

Pro někoho jsou přírodou lesy , pro jiného řeky a potoky, jezera či rybníky, hory či mokřady a louky, zvěř a ptáci nebo rostliny, hmyzí říše atd, atd.

Já osobně ji vnímám jako celek. Stejně jako v hudbě si vyberu z každého stylu něco co se mi líbí, s přírodou to mám stejně.

Prostě pro mne je příroda všude a vše.

A je kouzelná a vyplatí se jí naslouchat. Chodit a vidět. Poslouchat a cítit.

Snad díky tomu, že jsem se narodil a vyrůstal na vesnici, uprostřed překrásné přírody na rozhraní Českého středohoří a Kokořínska jsem to měl snazší.

Ale jak vím, ne každý tu příležitost využije. Já mám to štěstí, že ano.

A velký podíl na tom má můj největší vzor a učitel, můj táta. Měl k přírodě také hodně blízko, protože pocházel ze Zvíkovského podhradí a u vody a v okolních lesích a na loukách prožil celé dětství.

A jak čas plynul z malého kluka vyrostl ve velikána, alespoň v mých očích.

Očích dalšího malého kluka-jeho syna.

Táta mne i mého bratra vždycky vedl k tomu abychom se v přírodě chovali tak, abychom jí neškodili a uměli využívat toho co nám nabízí.

On toho prostě věděl a znal tolik, že jsem vždy až žasl. Navíc byl i myslivec jak se patří, tedy ne pouhý lovec.

A já vždy poslouchal když si dospěláci vyprávěli. Na některé jeho příhody z myslivosti bylo slyšet ohlasy stylu „ no to už přeháníš, to není možné, to je zase nějaká ta myslivecká báchorka“.

Měl jsem to štěstí, že některé jsem si osobně mohl daleko později vyzkoušet. A opravdu fungovalo to jak říkal.

Malými krůčky k velké lásce….

Nejprve bych chtěl upozornit, že nepatřím mezi znalce každého živočicha, rostliny nebo hmyzu.

Ale myslím, že rozhodně jsem schopen všechny tyto detaily vnímat a to je to nejkrásnější.

Mám rád, když je příroda veselá, za jarního zpěvu ptáků, byť ne vždy poznám kdo právě zpívá.

Miluji, když mne příroda obejme ve své laskavé a teplé náruči v pozdním letním odpoledni. Když usednu někde na mezi, sleduji okolí a poslouchám cvrkot cvrčků v trávě nedaleko mne.

Rád odhodím všechny starosti při toulkách podzimním krajem, provoněným spadaným listím. Kdy vlhkost mlhavého dne a mírného deštíku umocňuje tuto nostalgickou náladu.

Jsem uchvácen zimní krajinou zahalenou v bílém sněžném hávu. Když mi při chůzi pod nohama křupe a vrže přemrzlý sníh a jinak není slyšet nic, nikde ani živáčka. Jaký to úchvatný rozdíl proti jaru plnému zvuků a vůní.

Mé srdce „samuraje“ ve všech těchto chvílích bije naplno, neboť „bojovník žije teď a tady“.

Prostě naplno vnímám sílu každého toho okamžiku, protože v tom je to kouzlo.

Okamžik. Ten nepatrný zlomek lidského života.

A jsou to právě tyto krátké záblesky krásných chvil, které zazáří, když se mi podaří vytrhnout se z každodenního spěchu této doby a oddat se vzpomínkám.

Vzpomínky…

Tak se mi vybaví, jak nám táta navečer přinesl z lesa snítku čerstvých lesních jahod vetknutou za krempou svého mysliveckého klobouku. Stále cítím jejich vůni.

A nebo když po svém návratu z honitby zhasl světlo a zpod klobouku na nás zasvítila malinká světluška.

Když jsme o něco povyrostli, chodili jsme s ním společně do honitby.

A když navečer cestou domů , táta vzal naše čepice a odhodil je do trávy a po několika desítkách metrů vyslal svého německého ohaře Bojara, aby je našel a přinesl… No a on to vždycky zvládl. Byl jako zázračný až kouzelný pes. Velký, chytrý kamarád pod oblohou, kde se začínali rodit hvězdy. Neskutečný zážitek. Jednou budu i já mít takového skvělého psího kamaráda, jsem si tehdy, snad poprvé, pro sebe pomyslel.

V zimně jsme zase chodili přikrmovat zvěř. Nejkrásnější to bylo na Štědrý den. Zatím co máma chystala kapra a další tradiční pochoutky, my s tátou vyrazili do zasněžené krajiny.

Cestou přes pole a louky, kde mrazivý vítr fičel až to štípalo do tváří. Než jsme došli k lesu, kde byl krmelec a zásyp byli jsme parádně dorůžova vyfoukaní. Pak cesta zpět a doma nádherné teplo a skvělá vánoční nálada. Někdy jsme se bořili do hlubokého sněhu, jindy jsme zase šlapali po umrzlém sněžném krunýři svírajícím spící zem.

A tak jsem postupně začínal objevovat taje a krásu naší přírody.

Od táty vím ve kterých rostlinách lze najít vodu ukrytou v jejich dutých stéblech.

Jak se pohybovat v přírodě a vidět a při tom nebýt viděn.

Jak se chovat aby mou přítomnost „nevybreptali“ ptáci ostatním zvířatům.

Naučil jsem se čichem poznat blízkost například vysoké zvěře nebo divočáků. Ten pach může ucítit každý člověk, ale někdo mu musí říct který to je.

Ochutnal jsem kapraď osladič, že je opravdu sladký a také poznám základní bylinky a k čemu a jak je použít.

Překrásné vzpomínky a spousta informací a zkušeností.

A jak človíček roste začíná být samostatnější. Začal jsem tedy chodit do okolních lesů a luk sám jen s fotoaparátem. Pravda nikdy to nebyla žádná fotopuška a tak žádné exkluzivní snímky nevlastním, ale zato mám spoustu skvělých zážitků.

Když jsem se například plížil po úzkém ochozu smrkovým lesem s bezinkovým podrostem, abych se přiblížil k srně pasoucí se na loučce pod ním, připadal jsem si jak indiánský lovec.

Těch snad dvě stě metrů jsem se pomaloučku sunul vpřed snad půl hodiny. Když jsem byl asi ve dvou třetinách vzdálenosti k okraji louky, rozhodla se srnečka jít mi naproti. Vítr jsem měl dobrý a tak jsem se pohyboval ještě pomaleji než dosud. Až jsme se k sobě přiblížili natolik, že jsem raději zůstal na místě na všech čtyřech. Srdce mi bušilo jak o závod a dech se takřka zastavil.

Srna se zastavila tak dva až tři metry ode mne. Hleděli jsme si do očí z takové blízkosti. Měla oči jak velké tmavé korálky, nebo jako přerostlé úplně tmavé borůvky. Skoro jsem se v těch jejích očích mohl vidět jako v zrcadle. Ani jsem nedutal. Natož abych byl schopen ji vyfotit. Pak se opravdu pomalu otočila a začala tím hustým podrostem odcházet pryč. Úchvatný okamžik, nad všechny fotografie. Zůstal jsem na místě ještě dlouho a ani jsem nemohl uvěřit, že se to stalo.

Jindy jsem zase šel krajem na konci zimy. Sněhu již bylo málo a byl značně rozbředlý. Na poli bylo víc bláta než sněhu a tak se začalo objevovat rašící obili. No a na něm se popásalo stádo srnčí zvěře. Tudy nepozorovaně neprojdu, jsem si říkal. A vzpomněl jsem si jak mi táta vyprávěl, že když mne neucítí a změním siluetu, neutečou. Ba naopak jsou zvědavé a půjdou opatrně blíž, zjistit co to tam asi je. Tak jsem na kraji pole přešel na všechny čtyři a tím blátem jsme se pohyboval ne přímo ke stádu, ale přitom blíž a blíž. No a nepohyboval jsem se potichu ale naopak jsem se snažil upoutat jejich pozornost. Vítr jsem měl stále dobrý. Pojednou vidím jak se stádo postupně opatrně dává do pohybu, aby zjistili co se to tam hýbe. A že ani srnky nejsou hloupé, snažily se dostat se ke mně tak, aby byly po větru a mohli mne identifikovat čichem. Na to mne ale táta také upozornil, tak jsem i já změnil směr pohybu tak abych si co nejdéle udržel vítr na své straně. A tak jsme tam spolu laškovali a při tom se k sobě stále víc přibližovali. Prostě to fakt fungovalo a byla to nádhera. Nakonec se jim přeci jen podařilo posunout se tak, že mne zavětřily. A pak už si hrát nechtěly. Později jsem si mnohokrát říkal, že kdyby mne tam někdo viděl, jak po čtyřech lezu v blátě na poli a blbnu se stádem srnek, zavolá na mne psychiatra. Opět fotka žádná a zablácený a promrzlý jsem dorazil domů. Ovšem ten zážitek. Kolika lidem se to poštěstí?

A jak tak čas šel, byl jsem v přírodě někdy častěji někdy jen občas. Ale vždycky se do ní rád vracím.

Do lesů, skal, luk a k potokům a říčkám na kopce vyčnívající z okolní krajiny a do hlubokých tmavých roklí.

Jako malý s tátou, později sám a nyní se svými psími kamarády.

Vděčný za každý krátký a tak nádherný okamžik.

Samurajtt 

Kouzlo okamžiku

Je sobotní horké odpoledne uprostřed léta. Před chvílí jsme se vrátili z výletu. Já a mí dva čtyřnozí kámoši. A teď se chystáme zakončit nádherný den u táboráku. Chystám vše potřebné pro rozdělání ohně, kluci mi dělají odborný dohled. „Hotovo“. Teď už jen počkáme až se k nám přidají ostatní a budeme moct začít….

Mezi tím od jihozápadu začíná obloha tmavnout až má temnou šedočernou barvu a pod sebou světlý matný opar. Tak tam už pořádně prší, říkám si v duchu a sleduji kterým směrem se bouře vydá.

Často sleduje tok Labe a nám se vyhne, tentokrát ale postupuje k nám.

Sedím pod plátěnou stzdeřechou zahradního altánu mí psí kluci posedávají a přecházejí kolem. Starší Tomík je naprosto v klidu, s tím žádná bouře ani nehne a po chvíli si lehá a začíná podřimovat. Mladší Lordík to ale snáší hůř a začíná být nervozní. Podrbání a pohlazení působí a hafík se začíná uklidňovat.

V dáli už je slyšet hřmění…..

Nejprve se přižene prudký náraz chladného vzduchu. Není to klasický větřík. Je to proudění způsobené tlakem přibližující se bouře, studený vzduch se pere s teplým v boji o místo a jejich souboj dává vše do pohybu. Po chvilce toho větrného řádění se začíná přidávat jemné a zatím nesmělé ťukání prvních dešťových kapek na plátěnou střechu. „Ťu, ťuk…. Ťuk… Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk….. A pak déšť začíná postupně nabírat na síle burácení bouře je slyšet víc a víc…..

Voda stékající z okrajů střech vytváří malé vzdušné potůčky dopadající na okolní zeleň, která tvoří stěny altánku… K těmto potůčkům se přidává mocnější vodopád valící se z větracího otvoru na okraji stříšky…. Pozoruji jak jeho proud dopadá na vrbové větve z jedné na druhou a nakonec mizí v trávě kde se okamžitě ztrácí jak ho pohlcuje vyprahlá půda.

Déšť stále sílí, až je z něj vyloženě tropický liják…. Mohutní i proud vody stékající ze střechy a cestou dolů k vyprahlé zemi se z něj odděluje drobná vodní tříšť jako když se nacházíte v těsné blízkosti vodopádu.

Hned se jí chopí poryvy proudícího vzduchu a strhávají ji sebou všemi směry.

Dopadá mi na rozpálenou kůži a příjemně chladí. Na zemi se vytvořil malý vodní tok deroucí se vpřed. Dešťové kapky na jeho povrchu vytvářejí vzduchové bubliny které víří po hladině, rotují jedna předhání druhou, některé praskají a další se rodí. Jako by pod vodou byl velice čilý život, který svou přítomnost dává najevo na jejím povrchu. Voda se valí dál pryč z mého dohledu.

Ani vyprahlá zem ho již nestačí vsakovat a tak se dává na dalekou cestu do světa…. Kde asi skončí jeho pouť???

Moji psí kamarádi už jsou oba v klidu. Spokojeně mi leží vedle sebe u nohou podřimují a sní své psí sny. Pozoruji jak vodopád z větracího otvoru stéká po jednotlivých větvičkách vrby až při dopadu na tu nejnižší jí rozhýbává do pravidelného uklidňujícího rytmu.

Větvička se po dopadu vody vždy ohne, jako když volavka strká svůj dlouhý krk pod vodu, aby chytila svůj úlovek. A pak jako když po úspěšném zachycení kořisti se pták narovnává a zvedá hlavu, větvička se uhne proudu vody, který ji tlačil dolů a elegantním pohybem se zvedá nahoru. Opět se ale dostává do vodního proudu a ten ji opět nutí sklonit se dolů.

A tak tu sedím v naprostém tichu, se svými psími kamarády u nohou a pozoruji tuto nádheru.

Mé samurajské já se probouzí a vytahuje ze zásuvky mé paměti vzpomínku na překrásný japonský film kde se velice různorodá skupina poutníků setkává v tropickém lijáku u rozvodněné řeky a společně musí počkat, až déšť ustane a hladina se vrátí do stavu, kdy se dá vodní tok bezpečně překonat.

A najednou se plátno střechy mění v rákos a z něj voda dopadá na zelené prsty větví, už ne vrb ale mladých bambusů. Kolem naprostý klid, jen zvuk bouře a deště…. Je to tak naprosto čistá nádhera…. oko vlhne a kouzlo okamžiku je dokonalé….. Samuraj žije teď a tady….

Pak jako by to sama příroda vycítila, déšť pomalu ustává začíná se rozjasňovat a sluneční paprsky začínají prohřívat mokrou zem… Na obloze se objevuje malé letadlo a zvuk jeho motorů ukončuje tento nádherný okamžik, kdy jako by se v jednu chvíli prolnuly dva různé časy a prostory.

Shlédněte namluvené Miluškou zde. Foto Luboš Hrstka.

Samurajtt

ŠESTÝ DEN

DEN PRVNÍ
Začalo to krásně.
A to je začátek básně.
Vše se zvedlo,
když pravil Bůh: „Buď světlo!“
1

 

 

 

DEN DRUHÝ
Vnímá, slyší
Otec náš nejvyšší.
Rozřízne toky, moře.
Činí klenbu nahoře.
Stvoří pro mě, tebe
modré nebe.
2

 

 

 

DEN TŘETÍ
Hospodin kreslí tuší
zem co nazývá souší.
Zelenej se země zelenej.
Byliny, stromoví, plody.
Vše ať je krásné, ať je nej.
Spousta přírody
a díky Stvořiteli!

3

 

 

 

 

 

DEN ČTVRTÝ
Dále na nebi světla maluje.
Světlo pro den a pro noc
Teď jitro a večer je.
To má velkou moc.
A ať není světlům smutno,
je hvězdiček nutno.
Další krása stvořena!
4

 

 

 

 

DEN PÁTÝ
Bůh nedělá chyby.
Do řek dává ryby
a neklame ho paměť,
když dává tam tu další havěť.
Nahoru taky.
Létavce, ptáky
a na souš se zvěří.
Opět vše krásné.
Tomu se věří.

5

6

 

 

 

DEN ŠESTÝ
Vše dobré je stále
jak pravíš otče náš.
Už jen královnu a krále
a Bože máš vše a slavíš!

A tak se stalo.
Člověk byl stvořen
obrazem božím.
Člověk stal se živým tvorem
se vším tím božským zbožím.
7

 

 

 

 

A pravil Bůh královně a králi:
„Panujte nad rybami a ptactvem.
I zemská zvěř je nyní vaším žactvem.
Vládněte lesům, polím, buši.
Všemu, co má živou duši.
Máte každou bylinu, všechny plody,
každou rostlinu krásné přírody.
Dílo jest dokonáno.
Vše je dobré, čeká se na ráno.

DEN SEDMÝ
V den sedmý Bůh světí, žehná.
Dokončuje, …již moc nejedná.

…příběh pokračuje

Hospodin dá člověku poznat zahrady.8
Adam a Eva se nebrání.
Stanou se však svědky záhady.
Dostane se jim přikázání:
„Všechny stromy jsou vaše
Jen strom poznání
ať nikdy nepozná chtíče vaše.

Proč?
Udělal to Bůh schválně snad?
A k tomu ještě tady ten had!
Podlehla Eva jeho svodům
a Adam se přidal.
Dali špatný osud dalším rodům.
Lidský druh se na chybnou stezku vydal.
9

 

 

 

 

 

Války nenávist, zabíjení.
Zvířecí jatka, to je posvícení!

10

11

 

 

 

 

 

 

 

 

Člověk bere, uplácí
a radostí skáče.
Poslední zbytky pralesů kácí
a příroda pláče.
Vše krásné co bylo, člověk ničí.
Had se už jen plazí a syčí.
12

 

 

 

 

 

Proč byl šestý den
a strom poznání?
Zlý sen,
co má dlouhého trvání.

Máme stále lásku.
Vrátíme se do ráje?
Nebo končí ta hra na pásku
a půjdeme všichni do háje?

13

 

 

 

 

 

14

Planeta otevřených ran

Ve fabrice nás dřou směle

vyrábíme zbraně které léčí

konta v daňových rájích skvěle

našim teroristům svědčí

 

V televizi říkal jeden pán

že nám hrozí uprchlíci

mešity místo kostelů je jejich plán

nechtěj dělat snědí poslední lžíci

 

Jak když do nás střelí sevřem vrabce v pěsti

slétneme se jak holubi na náměstí

bránit nic než národ ať koncentráky vidí

očíslujem rozdělíme vždyť jsou to jen lidi

rozdělíme – jsme ještě vůbec lidi?

 

Mít práci a normálně žít zní hlas uprchlíků

těšíme se vodit děti do školy

po bombách teď v českém lágru vězní nás v ajnclíku

přes žiletky nejsou ani vidět topoly

 

Přispějme a za podporu Františkovi díky

k uzdravení planety otevřených ran

všichni můžeme být jednou uprchlíky

pomocí jim pomáhá každý sobě sám

 

Nežli držet vrabce nenávisti v pěsti

vypusťme holuby míru na náměstí

zrušme ploty ať jsou jen pro ty co se strachem moří

a vězením pro ty co zbraněmi svět boří

– vězení těm co svět boří!

 

Včely vědí když se spojí

sršni se do úlu jít loupit bojí

Lidé se od přírody poučiti mohou

nebýt ve válce stále jednou nohou

 

Lidé by měli vědět když se spojí

vlci se do ulic jít loupit bojí

Jinak zůstaneme v pěkným loji

loji, hnoji, hnoji

loyalita

Věrně, se ctí mění
šaty, vlasy, odstín pleti
Vzdor však trikolóře
mívá nanejvýš dvě děti