V úterý 16. listopadu se v Městské knihovně Rokycany uskutečnil již 4. ročník Dne poezie, konaného u příležitosti výročí narození básníka Karla Hynka Máchy.
Vzpomněli jsme vydání Božské komedie básníka Dante Alighieriho před 700 lety, narození básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové před 100 lety a devadesáté jubileum geniálního Jiřího Suchého. Uctili jsme památku spisovatele Petrose Cironise, skvělého rokycanského archiváře a historika.
Zaplněný sálek knihovny byl svědkem sureálných básnických kreací členů strašického spolku Prašivina – Petra Matějky, básníka, amatérského herce a performera, a Františka Slavíka, autora humorných básní.
Básně strašicko-rokycanského básníka Jaroslava Šlejmara a úryvky z jeho knih BRDY a CEPOVÁNÍ KRAJINY přednesl Jiří Hlobil. Premiéru měla v jeho procítěném podání Šlejmarova báseň Prometheus na konci ledna, věnovaná Janu Palachovi. Jiří recitoval i svou báseň Každý má svého anděla a celý pořad moderoval.
Eva Evelína Koubová pocházející z Rakové, spisovatelka a básnířka, recitovala své básně ze zadumaného Manětínska, kde našla svůj druhý domov. Seznámila nás s knihou, kterou napsala pro děti pod názvem HONEM, AŤ UŽ JEDE. „Knížka už je v edičním plánu, je to takové malé dětské road movie pro druháky, třeťáky o klukovi, který jede s maminkou z Prahy do Rakové na prázdniny. Chtěla bych ji pokřtít právě v rokycanské knihovně,“ říká.
Básně byly prokládány romskými písněmi dua Selena & Marcus a Petrem Hlávkou zhudebněnými básněmi Jaroslava Šlejmara. Zahráli a zazpívali je s Mírou „Slávou“ Taušem.
Velký úspěch zaznamenali hosté až z Brna. Jaroslav Záděra, s elektronickým flašinetem, a Tomáš Urbánek, s harmonikou concertinou.
Jimi zhudebněné básně Pavla Homéra Ambrože a Milana Kozelky, „básníků piva, jarmarku a obyčejného života“ měly velký ohlas i následně v sejšnu v restauraci Železná.
Mezi našimi pacienty jsou i lidé, kteří opouštějí své domovy v zemích rozvrácených konflikty či zmítaných chudobou. Ve snaze najít pro sebe a své rodiny důstojnější život se mnohdy vydávají na extrémně nebezpečné cesty. Jednou z nich je Darienská proluka – 97 kilometrů dlouhá a nesmírně nebezpečná trasa džunglí na hranici Kolumbie a Panamy. Stále více lidí na útěku tam riskuje své životy. Od ledna do května jich bylo více než 15 000. Více zde …
V pondělí 22. března uplyne jeden rok od úmrtí první oběti koronaviru v naší zemi. V průběhu následujících dvanácti měsíců zemřelo v souvislosti s pandemií virového onemocnění covid-19 dalších více než dvacet tisíc našich spoluobčanů. Mnohé další oběti patrně nejsou zahrnuty ve statistikách. Je jisté, že počet se ještě zdaleka neuzavřel.
Jako občané, publicisté a aktivisté vyzýváme českou společnost, aby si památku obětí pandemie připomenula. Jsme přesvědčeni, že společné sdílení smutku a vzpomínek na oběti umožní naší společnosti lépe a důstojněji vykročit do budoucnosti, která nás po skončení pandemie čeká. Bude v ní mnoho nových výzev, jež se budeme muset naučit zvládat. Ale památka obětí by vyhasnout neměla.
Vyzýváme ke společné minutě ticha v pravé poledne v pondělí 22.března. K této vzpomínce se připojí svým vyzváněním zvonů církve, bude šířena v médiích a v sociálních sítích. Dokážeme-li se semknout k takové připomínce památky obětí, k důstojnému a všech politických motivů prostému vzdání úcty obětem a pozůstalým z úst veřejně působících osobností, budeme si jako společnost moci říct, že jsme nenechali zvítězit lhostejnost a nezájem o osudy druhých.
Budeme vděčni za šíření této výzvy všemi, kteří budou respektovat, že chvíle smutku neslouží hledání viníků či zdůrazňování jakýchkoliv dílčích zájmů. Smutek a smrt v době pandemie už z naší společné paměti nevymažeme. Minuta ticha za oběti pandemie bude také symbolickým rozloučením, k němuž v rodinách zemřelých často ani nemohlo dojít. Bude také vděkem za život, jehož cenu si v této době uvědomujeme víc než kdy dřív. Minutu ticha jako velké společné gesto jsme obětem, pozůstalým i sobě samotným dlužni.
Petr Pospíchal
Jana Hradilková
Jan Kašpárek
E-mail: iniciativa@minutaticha.cz
Vzpomínáte? Loni na jaře byla Itálie jednou z nejpostiženější zemí na světě v počtu nakažených a zemřelých s Covidem. Žádala o pomoc, ale ministr obrany Metnar odmítl naše vojenské lékaře vyslat i přesto, že my jsme na tom byli ve zvládání epidemie mnohem lépe. Na podzim nám však při nezvládnuté epidemii museli pomáhat lékaři z USA a Velké Británie. Dnes, kdy u nás kolabují nemocnice v Chebu a další, musíme nemocné odtud převážet přes republiku do nemocnic, kde je místo. Do německých nemocnic je přitom co by kamenem dohodil. Člen delegace ministra zdravotnictví Blatného prý při návštěvě Chebu prohlásil:„A uvědomujete si, že když aktivujeme přeshraniční pomoc, může se stát, že až se situace u nás zlepší a v SRN zhorší, budeme muset pro změnu pomoci my jim?“
Takže setrváváme stále v roli sobeckého nesolidárního státu hledajícího výhody jen pro sebe (spíš pro místní oligarchy). Začalo to hysterií z uprchlíků (lidé byli ve vleku falešných zpráv zmatení a zneužití politickými obchodníky se strachem), jejichž příchod se nekonal, a končí to, v důsledku špatného svědomí, odmítáním přeshraniční pomoci, protože bychom „museli sami pomáhat.“
Na naši obavu ze solidarity doplatíme umíráním vlastních občanů.
Je teplé letní odpoledne a já vyrážím na „lov“. Blíží se závěr krásného dne na počátku léta.
Sluníčko příjemně hřeje, ale není to žádné úmorné parno ani dusno před bouří.
Mou loveckou výbavou je zrak, sluch, dalekohled…..
Mým cílem je louka mezi lesy několik kilometrů od naší vesničky.
Nejprve šlapu silnicí, ale brzy vstupuji do lesa.
Jsou zde borovice , břízy, duby, lípy a okraj lemují šípky a hloh.
Podrost tvoří ostružiní a borůvčí a také různé trávy.
Můj nos nasává tu směsici pachů, ve které převládá vůně jehličí a kvetoucích trav.
Z korun stromů se nese zpěv ptáků. Je to překrásná směsice hlasů různých tónin.
Nádherná filharmonie.
Postupuji velice volným tempem a snažím se našlapovat co nejtišeji, abych splynul s okolím.
Není kam spěchat.
Samozřejmě určitě neuniknu pozornosti nějakého toho ptáčka, či jiného tvora obývajícího les.
Ale chci co nejméně rušit. Vyhýbám se křovinám, koukám abych nešlápl na větev zarostlou v trávě, která by svým suchým prásknutím pod mou nohou zburcovala celý les.
Čím víc se blížím k cíli, tím pomaleji a tišeji se pohybuji lesním podrostem.
A jsem na místě. Stojím pod mohutným dubem, na kterém je pozůstatek již nevyužívaného loveckého posedu.
Je zde již řadu let, ale je stále ještě tak zachovalý, že mne bez problémů unese.
Po větvích jsem se vyšplhal až k němu a usadil se.
Je odsud úžasný výhled na ještě neposečenou louku, obklopenou lesem.
I přesto, že jsem se snažil plížit se jako indián, okolní příroda o mně ví.
Ptáčkové se přeci jen trochu ztiší a pozorují, co že za vetřelce se to tady usadilo.
Sedím bez hnutí a klidně dýchám a nasávám tu atmosféru.
Chce to trpělivost a žádné pohyby a když tak rozhodně ne prudké.
Po čase si to okolí, které o mé přítomnosti ví, zvykne a vše se vrací k poklidnému běhu letního odpoledne. Někde nad lesem je slyšet hlas káně. Vnímám šustící listí osik z okraje lesa po mé levici.
A tak čas zvolna plyne a stíny se začínají prodlužovat.
Pojednou v lese, za svými zády, zaslechnu lehké zapraskání v podrostu.
Ani se nehýbám.
Jsem sice vysoko, takže můj pach by mne neměl prozradit, ale stačí lehké zašustění oděvu o kůru stromu
nebo o staré sedátko posedu a vše by bylo ztraceno.
Trpělivě tedy vyčkávám, uši našpicované. Je ticho. Po chvíli však pod sebou mírně vpravo zaslechnu slabé ale delší zašustění trávy. Stočím zrak a už vidím původce. Lesem se na louku blíží srneček. Je mladý odhaduji jedno z loňských mláďat. Má nádhernou srst, oči jako korálky a jeho vlhký čumáček se pohybuje jak prověřuje okolí.
Je tak blízko, že ani nepotřebuji dalekohled. Na okraji lesa se na chvíli zastaví a pak už pomalým krokem vstupuje na pastvinu.
Je to překrásný pohled. Zpěv ptáků neustává, dole se popásá srnec a pomalu postupuje dál a dál loukou.
Vzduch voní a jak pozorně poslouchám každé šustnutí, uvědomuji si i bzukot příslušníků hmyzí říše v koruně stromu.
Čas jako by se zastavil.
Pojednou zaznamenám periferním viděním nějaký pohyb na druhém konci louky.
Je to daleko a tak přichází na řadu dalekohled. Je to zajíc, který také vyrazil za pastvou.
Tráva je již vyšší a tak z něj mnoho nevidím ani s pomocí dalekohledu.
Pouze když se občas dlouhým skokem přesunuje za lepším soustem ho zahlédnu celého. Jinak spíš tuším kde se pohybuje.
Podle vlnící se trávy ze které sem tam vykouknou jeho dlouhé uši.
Tuto poklidnou atmosféru chvílemi poruší pouze poplašený křik kosa, když se podrostem blíží něco, co stojí za upozornění ostatním obyvatelům lesa.
A zatím co slunce je níž a níž, srnec došel při popásání k druhému konci louky.
Ještě chvíli ho vidím jak se popásá na okraji lesa roubeného hložím.
No a pak už jen sleduji, jak pomalu a obezřetně zachází do křoví a mizí z mého dohledu.
Zajíce již také není vidět.
Jak jsem svou pozornost zaměřil na sledování srnce, jakoby toho využil a nepozorovaně zmizel.
Pozvolna ubývá i bzukotu včel a různých much a mušek a také ptáčci začínají utichat.
A tak tu sedím a vnímám celým svým tělem tu nádheru.
Okolní příroda se uklidňuje a je stále tišší.
Pak jako když luskne prsty, vše naráz ztichne.
Ještě jedno nesmělé „píp, píp“ nějakého ptáčka již jako ze spánku a je konec.
Jako když dirigent mávne taktovkou a ta obrovská kapela o tisíci nástrojích naráz zmlkne.
Je naprosté ticho. Slyším tep svého srdce a až mi hučí v hlavě jak napínám sluch.
Nic.
Ticho, ticho ticho.
Slunce je již dávno za obzorem a podvečerní šero přechází ve večerní tmu.
V tom „cupcupcupcup“ něco zašustí v listí pod stromem.
Nic není vidět, já ale vím co to je.
Myška se vydala na hledání něčeho dobrého k snědku.
Po nějaké době občasných zašustění přibývá. Noční tvorové začínají spouštět svůj „pianissimo“ noční koncert zvuků.
Noční tmu prozařuje jen třpyt hvězd na nebi. Postupně se začíná projevovat i světlo vycházejícího měsíce.
Není sice úplněk, ale záře tří čtvrtin kotouče tohoto nočního poutníka, dává kouzelný stříbřitý nádech okolní krajině.
Tlumených zvuků v okolním lese přibývá. Jsou tiché a dávají této chvíli tajemné kouzlo.
Občas se z hloubi lesa ozve zapraskání.
Někdy to může být třeba skupinka divočáků putujících lesem za potravou, ale také to může být jen hluk padající staré uschlé větve z výšky do podrostu.
Nebo kus pískovce který se sesunul ze skalní stěny v roklině. Zde je prostor pro fantazii. Večerní les je sice tišší ale plný života.
A když do ticha zazní hlas sýčka, začínám se chystat k sestupu ze své pozorovatelny.
Překrásný letní den skončil a vládu převzala kouzelná letní noc.
V neděli 11.8. 2019 vyjíždím v 8 hod. na východ od Adamova v příjemném ranním chladu proti proudu Křtinského potoka po cyklotrase 5077. První zastávka patří rezervaci Stará Huť (2) se zachovanou částí vysoké dřevouhelné pece. Součástí rezervace je i areál slovanského hutnictví železa s ukázkami primitivních pícek na železo.
Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.
Býčí skála
Slunce již pěkně hřeje, když v 10 hod. vjíždím do městyse Křtiny (5) s nádherným poutním kostelem Jména Panny Marie, zámkem a parkem – vše je dílem architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla. Vstupuji do chrámu: jeho symetrie a prosvětlenost je působivá. Pokračuji východním směrem přes Bukovinu do Bukovinky (8). Zde se v 11 hod. stáčím na jihozápad a po cyklostezce 5131 vjíždím do listnatých lesů.
Kostel Jména Panny Marie
Ocitám se opět na Cestě S. K. Neumanna, ale v opačném směru nežli před Křtinami – pokud toto poutní místo bývalo hlavním cílem jeho cesty, Otčenáš (a v něm místo Boha země) jistě nahradila tato
VSTUPNÍ MODLITBA
Ve jménu života i radosti i krásy.
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.
Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.
Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
i naše synovství nad zápor zbabělý.
A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí
sluhové fantómů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, kynem pak pro jih i pro sever.
Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
kypící, milostné a širé tělo tvé!
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
tvá míza v poskoku se cévami nám řine
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.
Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy. . .
Ve jménu života i radosti i krásy.
Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.
Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.
Cyklostezkou 5134 stoupám z údolí na Zadní Hády a pokračuji až na Kopaniny (15). Z neznalosti volím obtížnou kamenitou cestu po zelené turistické značce (16), místo po souběžné cyklostezce na sever k pomníku Josefa Ressela (17), lesníka, spisovatele a vynálezce lodního šroubu.
Cestou údolím Kuního potoka po cyklostezce 5005 míjím památník prvního vánočního stromu (18), pak Liduščin památník (19) – zde našel spisovatel Rudolf Těsnohlídek s přáteli před vánocemi v r. 1919 odloženou holčičku. Tato příhoda inspirovala Rudolfa Těsnohlídka k založení tradice stavění vánočních stromů na náměstích spojené s charitativními sbírkami, které přispěly později k zakládání dětských domovů.
Odtud, 300 m vzdálená, se nachází v příjemném stínu Studánka Leoše Janáčka (20) a pod ní Myslivna Lišky Bystroušky (21) spojená s Těsnohlídkovou bajkou o chytré lišce. Po asi 500 m přijíždím k mostu přes řeku Svitavu v Bílovicích nad Svitavou. U křižovatky před ním stojí pomník S. K. Neumanna (22). Básník je zpodobněn v pokročilém věku, ačkoliv on zde prožíval svá blaha jako třicátník. Pod strohou bustou i strohé verše: „Na šedém balvanu Děravé skály/ se samotou srůstaje sedím,/ pode mnou vody jak by se rvaly,/ na zběsilou Svitavu hledím…“
Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.
Bílovice byly a jsou díky své blízkosti Brna oblíbeným výletním cílem. „Prázdniny zde trávívali bratři Čapkové, do Bílovic zajížděli za S. K. Neumannem básníci, zejména jeho přítel František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman a další, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, místo si oblíbili básník Jakub Deml, malíř Alois Kalvoda, sochař Franta Úprka, malířka Zdeňka Braunerová. malíři a sochaři Otakar Kubín a Vincenc Makovský, herci Karel Höger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček – ostatně Těsnohlídkovy Příhody lišky Bystroušky se staly libretem stejnojmenné Janáčkovy opery.“
VILLEGIATURA 1
Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece
jak olej vařící starými trychtýři;
ve žhavém poprašku skal snědé leží plece
a lesy strnulé v svém němém krunýři
se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla. . .
A zdá se, že jižjiž kdes jiskra zablyskne,
a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá
veselost požáru své heslo zavýskne.
To léta parného a zastavené vláhy
den nemilosrdný vše stápí v suchý var.
A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy
u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar . . .
…………..
1 letní pobyt na venkovském sídle
Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“
Vyjíždím z Bílovic proti proudu Svitavy směrem na Adamov a doprovází mě starší cyklista z Brna, se kterým jsem se předtím seznámil. Chce se podívat k ústavu, kde zemřela před lety jeho manželka. Zajíždíme spolu k Myší díře (25).
DUBISKO PADLO
Za mostem u Myší díry jednoho rána v září
veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně,
na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří;
dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně.
Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno
do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě
tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno,
jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě.
Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila,
strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí,
nad černavými bory kavka se rozkroužila:
dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti
………
Svitava u Myší díry vzdorně nehučí, má málo vody.
V Adamově v podvečer opět relaxuji na koupališti. Večer pak v hotelu, při pohledu na tiché údolí a nad ním dohasínající nebe, si vybavím Neumannovy Prosté sloky. Napadne mě k nim motiv z několika tónů, ale až po návratu z cest se propojí slova a melodie.
II. Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik;
nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík,
tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání –
i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni.
Bilance dne: ujeto 50 km, převýšení 651 m, nejvyšší kóta 537 m n. m.
Foto: Petr Hlávka
Zdroje:
Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.
Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.
Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.
Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.
Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.
Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.
Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“
