Sbírka pro Ukrajinu – 17. 3. a 18. 3., Mýto v Čechách

Školní parlament naší školy vyhlásil sbírku pro Ukrajinu. Ve čtvrtek od 13. do 16. hodiny mohl kdokoliv přinést různé věci do naší sbírky – jednalo se převážně o věci na spaní, potraviny, drogerii, léky atp. Chodili děti, rodiče, ale i další lidé z Mýta či okolí. Nejen naši žáci, ale i paní učitelky Dita Kleinhamplová a Martina Václavovičová nosili, třídili a balili všechny donesené věci do krabic, které pak nadepisovali českými i ukrajinskými názvy.  A protože pomocných rukou není nikdy dost, ke konci se také přidala paní vychovatelka Lenka Kuncová.  
Nasbíralo se toho opravdu hodně, naše záda jsou toho důkazem :). A když jsme v 16:30 dobalili a chystali se odjet domů, přijelo další auto. Vystoupili tři chlapíci, a že nesou věci do sbírky. Co se dalo dělat… šup ven z auta a zpět do školy, abychom mohli věci převzít. Samozřejmě jsme pánům poděkovali a odpověď, která od nich přišla, nás velmi potěšila až dojala: „My děkuje VÁM!“ Teprve v tu chvíli nám došlo, že poslední věci do sbírky zřejmě přivezli samotní lidé z Ukrajiny. 
Následující den ráno v 7 hodin nás čekalo přemístění  věcí do přívěsného vozíku pana Noska a odvoz do skladu Šabaty. I když se jednalo o brzkou ranní hodinu, účast dětí, které chtěly pomoci, byla opravdu velká.  Touto cestou děkujeme také panu Roučkovi, který s převozem pomáhal. Ve skladu byli všichni nadšeni, kolik se nám toho podařilo nasbírat a moc všem děkují. 
Převoz věcí na Ukrajinu proběhl hned v pondělí 21.3.  
A na závěr jedna vtipná příhoda, aneb jak paní školníková málem o nákup přišla.  
V průběhu sbírky na parkoviště před školou přijela paní školníková a chlapci v domnění, že přiváží další věci do sbírky, přiběhli k jejímu autu s tím, že jí s taškami pomohou. Paní školníková překvapená a současně potěšená, že máme tak hodné žáky, souhlasila. Jaké ale bylo překvapení, když chlapci s nákupem spěchali k věcem do sbírky. Nakonec vše dobře dopadlo a paní školníková dostala nákup nazpět. 
Mgr. Martina Václavovičová – Základní škola Mýto

Jak na cepování krajiny ví Jaroslav Šlejmar

V pátek 4. února 2022 pokřtil básník a spisovatel Jaroslav Šlejmar svou knihu Cepování krajiny. Za velkého zájmu trampů i ostatních milců přírody se křest odehrál ve Strašicích.

Kniha plná neokázalých „dopisů trampským bratřím“ je svědectvím o putování autora po Brdech i okolních kopcích a údolích. Podává i fotografická svědectví  o partzyzánech v Brdech a autorových prvních krůčcích do tohoto posvátného hájemství neporušené přírody.

 

 

 

 

Jaroslav Šlejmar čte ze své knihy.

 

 

 

 

 

Zaplněný sál ve Strašicích.

Informace o fotovoltaice srozumitelně

Zajímavou přednášku Současná fotovoltaika – mýty, fakt a trendy prof. Bendy z pražského ČVUT můžete shlédnout zde.  Vybírám z ní:

  • Tvrzení, že fotovoltaický (FV) článek vyrobí méně el. energie, nežli je třeba na jeho výrobu, pochází z roku 1970 (!), kdy byly články vyvíjeny. V současné době je tato doba energetické návratnosti menší nežli jeden rok. To znamená, že například při dvacetiletém provozu článku (běžná životnost je 25 let) tento článek plných devatenáct let vyrábí energii navíc (58. minuta záznamu).
  • Od roku 2004 stoupl díky vývoji výkon článku na jeden gram křemíku (polovodič, základ článku) třikrát.
  • V říjnu 2020 (datum přednášky) byla cena FV článku 5 Kč/W a v roce 2025 se předpokládá cena  poloviční.
  • Stavba FV elektrárny trvá pro malé výkony (kolem 10 kW) jeden až dva dny, pro největší výkony několik měsíců.
  • Energii z FV článků lze ukládat, pro dobu kdy nesvítí slunce, do baterií (s rozvojem elektromobilů i do jejich baterií), do ohřevu vody (v domácnostech), do výroby vodíku (a z něj kdykoliv vyrábět el. energii v palivových článcích) atd.
  • Nároky na přenosovou soustavu můžeme snížit vytvářením energetických okresů, v nichž vyrobenou energii spotřebujeme bez nároků na dálkový přenos.
  • Recyklace článků po skončení jejich životnosti je záležitostí specializovaných podniků a materiál z celého článku je recyklovatelný. Obsah článku – sklo 70%, hliník 12%, křemík 4%, kovy 1%, zbytek umělé hmoty.

Den poezie 4. ročník

V úterý 16. listopadu se v Městské knihovně Rokycany uskutečnil již 4. ročník Dne poezie, konaného u příležitosti výročí narození básníka Karla Hynka Máchy.

Vzpomněli jsme vydání Božské komedie básníka Dante Alighieriho před 700 lety, narození básnířky a překladatelky Bohumily Grögerové před 100 lety a devadesáté jubileum geniálního Jiřího Suchého. Uctili jsme památku spisovatele Petrose Cironise, skvělého rokycanského archiváře a historika.

Zaplněný sálek knihovny byl svědkem sureálných básnických kreací členů strašického spolku Prašivina – Petra Matějky, básníka, amatérského herce a performera, a Františka Slavíka, autora humorných básní.

Básně strašicko-rokycanského básníka Jaroslava Šlejmara a úryvky z jeho knih BRDY a CEPOVÁNÍ KRAJINY přednesl Jiří Hlobil. Premiéru měla v jeho procítěném podání Šlejmarova báseň Prometheus na konci ledna, věnovaná Janu Palachovi. Jiří  recitoval i svou báseň Každý má svého anděla a celý pořad moderoval.

Eva Evelína Koubová pocházející z Rakové, spisovatelka a básnířka, recitovala své básně ze zadumaného Manětínska, kde našla svůj druhý domov. Seznámila nás s knihou, kterou napsala pro děti pod názvem HONEM, AŤ UŽ JEDE. „Knížka už je v edičním plánu, je to takové malé dětské road movie pro druháky, třeťáky o klukovi, který jede s maminkou z Prahy do Rakové na prázdniny. Chtěla bych ji pokřtít právě v rokycanské knihovně,“  říká.

Básně byly prokládány romskými písněmi dua Selena & Marcus a Petrem Hlávkou zhudebněnými básněmi Jaroslava Šlejmara. Zahráli a zazpívali je s Mírou „Slávou“ Taušem.

Velký úspěch zaznamenali hosté až z Brna. Jaroslav Záděra, s elektronickým flašinetem, a Tomáš Urbánek, s harmonikou concertinou.

 

 

 

 

 

Jimi zhudebněné básně Pavla Homéra Ambrože a Milana Kozelky, „básníků piva, jarmarku a  obyčejného života“ měly velký ohlas i následně v sejšnu v restauraci Železná.

 

Nová vláda

Nová vláda rýsuje se,
tak si držme pěsti,
ať nám navzdor velkým dluhům
přinese i štěstí.

Senioři, nekoukejte
na zvýšené důchody,
v Babišově vládě vládly
vždy osobní důvody.

Jestl něčemu jsem ráda-
– možná i vy- nevím
komunisti snad už zmizí
v propadlišti dějin.

Pan prezident těžce choří-
– přejme mu jen zdraví-
Mynář s Ovčáčkem teď „tvoří“,
no, to jsou ti praví.

Vlastně je to všechno jenom
jedna velká fraška,
koneckonců mnoho vládců
mělo svého šaška.

Ještě něco způsobuje
moji noční můru,
kolik lidí stále volí
nácka Okamuru!

Náhledová fotografie https://stock.adobe.com/

Napsali nám Lékaři bez hranic: Darienská proluka

Mezi našimi pacienty jsou i lidé, kteří opouštějí své domovy v zemích rozvrácených konflikty či zmítaných chudobou. Ve snaze najít pro sebe a své rodiny důstojnější život se mnohdy vydávají na extrémně nebezpečné cesty. Jednou z nich je Darienská proluka – 97 kilometrů dlouhá a nesmírně nebezpečná trasa džunglí na hranici Kolumbie a Panamy. Stále více lidí na útěku tam riskuje své životy. Od ledna do května jich bylo více než 15 000. Více zde …

Minuta ticha za zemřelé v pondělí 22. března ve 12:00 hodin

V pondělí 22. března uplyne jeden rok od úmrtí první oběti koronaviru v naší zemi. V průběhu následujících dvanácti měsíců zemřelo v souvislosti s pandemií virového onemocnění covid-19 dalších více než dvacet tisíc našich spoluobčanů. Mnohé další oběti patrně nejsou zahrnuty ve statistikách. Je jisté, že počet se ještě zdaleka neuzavřel.

Jako občané, publicisté a aktivisté vyzýváme českou společnost, aby si památku obětí pandemie připomenula. Jsme přesvědčeni, že společné sdílení smutku a vzpomínek na oběti umožní naší společnosti lépe a důstojněji vykročit do budoucnosti, která nás po skončení pandemie čeká. Bude v ní mnoho nových výzev, jež se budeme muset naučit zvládat. Ale památka obětí by vyhasnout neměla.

Vyzýváme ke společné minutě ticha v pravé poledne v pondělí 22.března. K této vzpomínce se připojí svým vyzváněním zvonů církve, bude šířena v médiích a v sociálních sítích. Dokážeme-li se semknout k takové připomínce památky obětí, k důstojnému a všech politických motivů prostému vzdání úcty obětem a pozůstalým z úst veřejně působících osobností, budeme si jako společnost moci říct, že jsme nenechali zvítězit lhostejnost a nezájem o osudy druhých.

Budeme vděčni za šíření této výzvy všemi, kteří budou respektovat, že chvíle smutku neslouží hledání viníků či zdůrazňování jakýchkoliv dílčích zájmů. Smutek a smrt v době pandemie už z naší společné paměti nevymažeme. Minuta ticha za oběti pandemie bude také symbolickým rozloučením, k němuž v rodinách zemřelých často ani nemohlo dojít. Bude také vděkem za život, jehož cenu si v této době uvědomujeme víc než kdy dřív. Minutu ticha jako velké společné gesto jsme obětem, pozůstalým i sobě samotným dlužni.

Petr Pospíchal
Jana Hradilková
Jan Kašpárek
E-mail: iniciativa@minutaticha.cz

Dovršení tragédie – obava ze solidarity

Vzpomínáte? Loni na jaře byla Itálie jednou z nejpostiženější zemí na světě v počtu nakažených a zemřelých s Covidem. Žádala o pomoc, ale ministr obrany Metnar odmítl naše vojenské lékaře vyslat i přesto, že my jsme na tom byli ve zvládání epidemie mnohem lépe. Na podzim nám však při nezvládnuté epidemii museli pomáhat lékaři z USA a Velké Británie. Dnes, kdy u nás kolabují nemocnice v Chebu a další, musíme nemocné odtud převážet přes republiku do nemocnic, kde je místo. Do německých nemocnic je přitom co by kamenem dohodil. Člen delegace ministra zdravotnictví Blatného prý při návštěvě Chebu prohlásil: „A uvědomujete si, že když aktivujeme přeshraniční pomoc, může se stát, že až se situace u nás zlepší a v SRN zhorší, budeme muset pro změnu pomoci my jim?“

Takže setrváváme stále v roli sobeckého nesolidárního státu hledajícího výhody jen pro sebe (spíš pro místní oligarchy). Začalo to hysterií z uprchlíků (lidé byli ve vleku falešných zpráv zmatení a zneužití politickými obchodníky se strachem), jejichž příchod se nekonal, a končí to, v důsledku špatného svědomí, odmítáním přeshraniční pomoci, protože bychom „museli sami pomáhat.“

Na naši obavu ze solidarity doplatíme umíráním vlastních občanů.

Foto: Slavomír Kubeš | Zdroj: ČTK