Po 25 letech od sametového převratu zkusme obrodu politiky

17. listopadu 1989 je datum, které si připomínáme a ptáme se sami sebe, zdali jsme splnili očekávání vložená v nás. Ano – tak bychom měli vše, co následovalo posuzovat – z pozice sebekritické. Nikdo jiný nežli my, přece v naší zemi nežije, nikdo jiný tu nevytvářel právní, politickou a hospodářskou kulturu.

Svalovat vinu lze samozřejmě na Klause a jeho roztržení státu, později podporování zlodějin, na Zemana a jeho opoziční smlouvu, Topolánka s Kalouskem za „odklánění“ peněz (ousourcing) ze státu do soukromých rukou. A nyní nás, zřejmě, čeká oligarchizace politiky, kdy lidě věří „osvícenému“ miliardáři, že za ně udělá to, co chybí i premiéru Sobotkovi – účast občanů na veřejném dění.

Lhostejností a apatií občanů k účasti v politice se propadáme ke dnu. Vidíme to v komunální politice, kde by mohli občané přece jen smysluplněji uplatňovat své požadavky na to, jak bude obec spravována, předkládat představy o rozvoji obce. Leč aktivní jsou jich jen hrstky. Klesá i volební účast v komunálních volbách. 

Hrozí nám, že si z pohodlnosti vyvolíme „vůdce,“ který, jako miliardář, nemůže rozumět problémům obyčejných lidí. A tento vůdce si už nebude hrát na demokrata, stát povede jako svou firmu.

Jak z toho ven? Vidím úzkou cestičku tam, kde pracují veřejnoprávní média – rozhlas, televize. – Místo hrozných seriálů a bavičských pořadů dělat přitažlivé seriály o tom, jak se dělá dobrá politika a uvádět příklady komunální, krajské ad. politiky z míst, kde se lidé starají a mají dobré výsledky. Určitě by se takové příklady našly.

Jedině odspodu, od lidí, může začít obroda politiky. Politika jako taková není špatná. Špatnou, ale i dobrou ji mohou dělat pouze lidé.