Nejsou jen výzvou k půstu a připomínkou lidské konečnosti. Mají i radostné a slavné rozuzlení příběhu. Platí to ale v našem dnes i statisticky nejbezbožnějším národě Evropy? Není to tak zlé, jestliže v plzeňském rozhlasovém regionálním křesťanském magazínu (TWR) před letošní Květnou nedělí hned několik žáků ze 2., 3., a 4. třídy jedné známé soukromé školy se dokázalo o křížové cestě v rámci školní olympiády v oboru náboženství vyjadřovat neuvěřitelně promyšleně, procítěně i poučeně:
Pro malou Báru byla nejtěžší otázka, proč se lidé vraždí. Sebastián se díval i do počítače, když si dva dny předtím marně lámal hlavu, co je to spravedlnost. Jeho řešení nakonec vyústilo v příklad nespravedlnosti: ?Proč mi máma odešla a už s námi nebydlí?? Jakub zdůvodnil dávný příběh o ukřižování Ježíše tak, že když je někdo křesťanem, tak se musí zapojit a pokusit se tomu porozumět Mnohý dospělý by měl v takové soutěži potíže, neboť už dva tisíce let tu jde o zjevení Božích tajemství v našich současných lidských poměrech. Nikoliv o naši nedokonalou a pyšnou snahu o jejich výklad.
Církve startují velikonoce Popeleční středou s přísnou dietou od masitých pokrmů a čtyřicetidenním cvičením vůle v celkové zdrženlivosti, uměřenosti, v činění dobrých skutků, s úkoly modlitby, meditace, vnitřní obnovy, obrácení a smíření. Obřady a zvyky vrcholí na Zelený čtvrtek, Velký pátek a z Veliké noci Vzkříšení přecházejí do Bílé soboty, do Hodu božího a Velikonočního pondělí s pomlázkou a jarními radovánkami.
Na naší Modré planetě Gaia nejsme s postem sami. I jiné civilizace znají rituály obdobné, často přísnější. Muslimové půst měsíce ramadánu převzali od Židů a křesťanů. ?Abeceda ateisty? akademika S.D. Skazkina, kterou vídáme i v regálech zdejší knihovny ještě z minulé éry, ale před ?posty? varuje: Církve jimi prý zotročují svoje věřící a dělají z nich náboženské fanatiky.
Post-modernímu člověku, sváděnému médii k obžerství konzumu a uondanému skutečnými či virtuálními požitky všeho druhu, slogan apoštola Marka – ?Čiňte pokání a věřte evangeliu? – zní jako agitace Ufonů. V původním hebrejském významu slovo ?pokání? znamená ?změnu cesty a návrat po ní v protisměru?, je i ?pociťováním lítosti?. Už v 15. století církevní koncil jeho významovou hodnotu vysvětlil tak, že ?půst? jako dobrovolné sebeomezení a každoroční revize vlastního jednání a smýšlení, nás osobně více ?poutá k Bohu v důvěrném a velkém přátelství?. Věřit znamená nejen ?vědět?, ale i ?spolehnout se?. Už v Jeremiášovi ve Starém zákoně čteme napomenutí: Choďte po cestách, jak jsem vám ukázal a povede se vám dobře. Jde ale jen o svobodné rozhodnutí každého člověka.
Slyšel jsem, jak se malý chlapeček ptá maminky: ?Kdo je ten ošklivý chlap na kříži?? Odbyla ho blábolem a odtáhla pryč. V sousedním ?katolickém? Bavorsku nedávno museli z rozhodnutí Nejvyššího soudu odstranit kříže ze školních tříd, aby nepoškodili lidská práva jinak smýšlejících.. Zdejší většinová populace to má vyřešeno dávno. Politické a historické souvislosti zde raději pominu.
Smrti se instinktivně bojíme, nejraději ji ze života vytěsňujeme. Jen menšina národa se dokáže srovnat s představou, že Bůh vydal svého jediného syna, aby za nás dobrovolně zemřel na kříži, a tak nás ze strachu smrti vykoupil.
Výhodou věřícího křesťana je rovněž jistota, že na svých ramenech nenese vlastní úděl v celé jeho váze sám. Měl by proto mít kapacitu i pro nesení ?křížů? jiných – ?cizích? bližních. To je, řečeno teologicky, tzv. láska účinná.
Dnes proto ne Boží hrob a radostné veselí ze zmrtvýchvstání, jak tomu bývalo dříve, ale kříž s ukřižovaným bohočlověkem Kristem jako hlavním symbolem zástupného utrpení jako centrem Velikonoc.
Ani nevěřící ?nekajícníci? a programoví hédonisté a sběratelé požitků se občas revizi vlastní a zdánlivě pohodlnější životní cesty co nejmenšího odporu nevyhnou. To, když se ukáže, že nemá hlubší smysl, perspektivu, ani nepřináší trvalé štěstí.
Autor: Ivo Fencl
Mutace textu: HN, internetové Britské listy, MF a Vltava-Labe Press