Davide,
přečetl jsem Váš článek a nabyl jsem dojmu, že jste zřejmě dostal úkol popsat železnici jako horor. Dobře. Není na škodu, abyste upozorňoval na nedostatky, kterých má určitě mnoho. Osobně mi třeba vadí nedůslednost s jakou je kontrolován úklid ať ve vlacích či v budovách nádraží.
Přesto bych Vás chtěl upozornit, že existují i vlaky, kde si můžete během cesty pracovat s notebookem, v pohodě dojít na WC či se najíst, kde existuje úschova zavazadel během cesty, kde můžete mít s sebou kolo jako spoluzavazadlo za pouhých 20 Kč (!) a kde se během cesty seznámíte se zajímavými lidmi (to téměř vždycky).
Existují nádraží jako ze škatulky, kde mají čerstvé květiny na stole v čekárně (Hluboká Zámostí), existují nádražní restaurace bez umakartů (Plzeň, Hradec Králové) i s chutnými jídly. Možná by taková reportáž pak nebyla tak „atraktivní“, ale přispěla by k lepšímu obrazu o Českých drahách.
Nakonec se dovolím skromně zeptat, zda nechystáte reportáž o „dálnicích a silnicích jen pro sebevrahy“. Určitě by stálo za to se také zamyslet nad náklady (nejenom 1300 lidí zahynulých ročně na našich silnicích), které s sebou nese silniční doprava.
S pozdravem
Petr Hlávka
Odpověď Davida Macháčka:
Díky za dopis. Omlouvám se, že vám zatím jen přepošlu obsáhlou odpověď, kterou reaguji na zaslané názory. Není to neuctivost, jen pokus o metodu „FAQ“… 🙂
Souhlasím, že na železnici jsou i lepší místa, než jaká jsem v reportáži poslal. Já jsem ale dopředu něvěděl, kam pojedu a nijak jsem nad tím nepřemýšlel.
Jinak díky za tip na „dálniční reportáž“, pokusím se ji připravit.
David M.
——————-
Děkuji všem, kteří si našli čas a chuť a napsali mi své postřehy z cestování vlakem. Bylo vás hodně a proto se omlouvám, že jsem pro vás připravil následující souhrnnou odpověď. Odpovědět každému zvlášť bych ale nestihl.
1) Není pravda, že bych vlakem nikdy předtím nejel. Vlakem cestuji pravidelně už od roku 1988.
2) Nejsem z Prahy. Nerozlišoval jsem při reportáží „Prahu“ a „venkov“. Že jsem nepsal o pražských nádražích není úmysl, do reportáže se zkrátka nevešly všechny příhody, které jsem zažil.
3) Nevybíral jsem si úmyslně „horší vlaky“. Snažil jsem se vyzkoušet co nejvíce typů vlaků (těch nejpoužívanějších), kterými lidé běžně jezdí.
4) Je pravda, že na nejlevnější dvoudenní cestu po železnici si stačí koupit jednu jízdenku za 430,- Kč (600 km a více…). Já jsem ale dopředu nevěděl, jak dlouho budu jezdit a chtěl jsem vyzkoušet i nákupy jízdenek na různých nádražích, abych zjistil, jak se pokladní chovají k cestujícím.
5) Ve výběru projetých tratí nehledejte prosím žádnou složitou strategii. Kromě cesty z Českého Těšína do Aše jsem se o další jízdě rozhodoval vždy až na nádraží, často jen podle logiky „padne panna nebo orel?“.
6) Nechtěl jsem o Českých drahách psát ani pochvalně, ani hanlivě. Pouze jsem dva dny jezdil vlakem a těm, kteří na podobný zážitek nemají čas nebo peníze, jsem popsal, co jsem zažil a viděl.
7) Všechny své zážitky jsem korigoval jen pohledem člověka, který vlak používá pravidelně už třináct let a který dopravu úspěšně vystudoval jak na střední tak i na vysoké škole.
8) Nepřemýšlel jsem nad tím, jestli trasa putování je přísně logická a jestli tím pádem požaduji „logicky správnou jízdenku“ – viz. příhoda s nákupem jízdenky z Chomutova do Loun přes Teplice. Nechal jsem na pokladní, aby to posoudila, prodala mi a vysvětlila mi i případné komplikace. Myslím si, že je to základní servis, který by měl člověk od českých drah dostat.
Ještě jednou díky za vaše postřehy a čas, který jste mi věnovali.
David Macháček