Basra 21.7. – druhé pokračování reportáží Martina Dvořáka, účastníka české mise v Iráku.

Vlaštovky lítají nízko, tak to bude pršet. „Asi tak v říjnu!,“
povídal František při pohledu na vlaštovky nad hladinou Tigrisu v Al
Amarah, kam jsme se společně vypravili. A on to musí vědět, protože
strávil v Iráku pár let. Skončil tenkrát před dvanácti roky v lágru jako Saddámovo rukojmí v průběhu války s Kuvajtem. Řekl bych,
že od té doby má se Standou, jak se tenkrát naučil ukrývat v češtině jméno velkého vůdce před nastraženýma ušima iráckých fízlů,
nějaké nevyřízené účty.
Teď jsme ale stáli před CIVIC House v hlavním městě provincie Maysan, kde František měl se svými Japonci
projednávat možnosti obnovení zásobování Amary elektřinou, zatímco já
se měl setkat se zástupcem britského velení, určeným pro komunikaci s místními autoritami. František měl víc štěstí, jejich početně
obsazené jednání se nejen sešlo, ale snad dokonce i něco vymyslelo, a František je teď ve svém živlu, kdy po celém světě shání
technologie, které by se na provizorní řešení nejlíp hodily.
Vystudoval tři technické fakulty a ví snad o kadém šroubku každého
modelu každé turbiny nebo rozvodny, které se ve světě vyrábějí nebo v posledních padesáti letech vyráběly.

Zato můj kontakt se nedostavil, také jsem si tam aspoň od vojáků
vytahal jejich záznamy a podklady a porovnával jsem je s tím, co jsme
měli k dispozici v Basře. Moc se to navzájem jedno druhému nepodobalo
a dodnes si s tím britským kolonelem alespoň přes mail porovnáváme,
kde a proč naše informace nesedí. V úterý se snad konečně sejdeme i osobně a dáme to dohromady definitivně. Podobně to vypadá i v dalších
provinciích celého iráckého Jihu a zdá se, že nějak porovnat tu
lidovou tvořivost, která v posledních měsících provázela vznik
přechodné místní správy, bude docela oříšek.
Na druhé straně je
potěšitelné, že aspoň nějaká místní rada nebo řídící komise existuje
v&nbspkaždé provincii a spolupracuje s cizinci, tedy s námi z CPA (Prozatímní koaliční správa, pozn. admin) nebo s armádou.

Výjezd do Amary měl pro mě nakonec ale ještě jeden velice
příjemný důsledek. Domluvená schůzka se sice nakonec nekonala, zato
jsem se docela náhodně v Amaře potkal s Petrem z Člověka v tísni,
který teď právě v Amaře působí při rekonstrukci škol a v dalších
projektech. Známe se moc dobře už z Kosova a v Amaře jsem ho zastihl
právě když s nějakým britským důstojníkem diskutoval o tom, co by se
mělo ještě změnit v plánovaném prvním čísle informačního bulletinu
pro tamní obyvatelstvo. Oba nás to neplánované setkání po letech asi
docela potěšilo a já už se snažím nakontaktovat ho na místního
vrchního úředníka přes školství, aby se mohli domluvit na nějakém
společném postupu.

Tady v Basře jsme si užili dost zábavy s naším oblíbeným Abú Salámem.
Zdejší guvernér se totiž nakonec přece jen stal členem té nově
vytvořené Řídící rady (nebo jak vlastně přeložit governing
council?), kterou pan Bremer na konci minulého týdne slavnostně
jmenoval. V tom ale Abú Salám vycítil svoji šanci, protože
guvernérovým zástupcem byl v rámci politických dohod o rovnovážném
zastoupení jednotlivých sil zvolen právě Salámův muž jménem Kherala.
A Salámovci hned začali plánovat, jak teď vlastně bude vládnout
Kherala (rozuměj Salám), protože guvernér Wael bude v Bagdádu. To se
ovšem nijak nezamlouvalo nikomu z nás v CPA, o Waelových lidech ani
nemluvě. Abú Salám kul železo a svolal velikou protestní demonstraci,
která měla jednak vyjádřit nesouhlas se složením Řídící rady, ale
současně a hlavně ukázat Salámovu sílu. A jak to chodí, na
ukázku síly přišlo místo desítek tisíc Salámových věrných jen pár
stovek lidí, kteří se bez velkého ohlasu prošli kousek městem a pak
se pro nedostatek nadšení zase rozešli. Guvernér se pak rozhodl, že
bude aspoň prozatím svůj čas dělit mezi Bagdád a Basru, a pak se
uvidí. Kadopádně Abú Salám asi tenhle týden dost ztratil ze své síly
a schopnosti hrozit a zlobit.

Ale až tak úplná idyla to tu zase není. Když jsme ve středu večer
přijeli z práce, naši kamarádi v kasárnách nás málem ani nenechali
najíst a honem nás vlekli do nedávno dokončené místnosti štábu, který
sídlí v jedné montované buňce. Chtěli nám ukázat úplně čerstvou díru
ve stropě, kterou ovšem neprostřelil žádný opilý ministr zevnitř, ale
kterou vyvrtala zbloudilá kulka z kalašnikova vystřelené bůhví odkud
z pouště nebo ze města. Důstojník, který prý v té chvíli seděl u stolu, měl po dopadu kulky na svůj pracovní prostor vyskočit se slovy:
„Sakra, málem nám to rozbilo úplně novou tiskárnu!.“ Do jaké míry je
to už klasická dodatečně zkrášlená válečnická historka, nemůžu
posoudit, já u toho v té chvíli nebyl, ale tu díru ve stropě jsem
viděl na vlastní oči. Fakt! (a při představě, že náš stan stojí jen
pár metrů dál a jeho plátěná střecha možná není ani tak odolná jako
plech na té buňce, jsem se zas tak moc za břicho nepopadal.)

To ale ještě zdaleka neměl být veselým historkám tohoto týdne konec.
Na pátek a sobotu jsme si naplánovali všichni tři cestu do Bagdádu.
Především jsme si hodlali konečně pořídit identifikační karty,
protože u vchodu do budovy CPA v Basře už konečně začala fungovat
stráž, které jsme ovšem dost složitě každé ráno vysvětlovali, že
vevnitř opravdu pracujeme, přestože kartu nemáme. Tuhle jen zdánlivě
jednoduchou administrativní záleitost jsme chtěli spojit se setkáním
s Janinou a se všemi novými i déle sloužícími českými kolegy v Bagdádu, které jsme viděli naposled v Praze. Já se tam měl navíc
sejít s předsedou nově tvořené Rady pro mezinárodní koordinaci a Jarda potřeboval projednat dost věcí na tamních ministerstvech.

František se nejvíc těšil na to, že poletí poprvé v životě
Herkulesem, což prý byl jeho celoživotní sen. U cestou na letiště
nám nadšeně vyprávěl, jak úžasné to má motory a kolik elektřiny by
dokázaly vyrobit. Musím se přiznat, že já jsem nic fascinujícího na
cestování vojenským nákladním letadlem neshledával, ale může to být
tím, že mi na rozdíl od Františka obecně technika nedělá takové
potěšení.

Naopak první návštěva letitě v Basře je něco, co člověk
mockrát v životě zažít nemůže. Je to totiž letitě úplně nové, před
válkou snad těsně před otevřením, na které zatím po válce přiletěl
jeden ukázkový komerční let a jinak ho používá jen RAF, tedy britské
královské vojenské letectvo. Obrovskými, nepoškozenými, kompletně
vybavenými a dosud nepoužitými halami díky tomu neproudí davy
cestujících a turistů, ale procházeli jsme těmi rozlehlými prostorami
jen sami tři a dunivě se rozléhající kroky kadého z nás vyvolávaly
dojem nějakého apokalyptického zážitku, v němž zemská civilizace
vyhynula a zbyly po ní sice funkční, ale najednou už nesmyslné a zbytečné objekty. Poměrně dlouho jsme tu čekali, nakonec se nás k letu do Bagdádu sešlo sotva 20 a mohli jsme vyrazit. Let do Bagdádu
trvá asi 50 minut a to nejlepší nás čekalo na konci. Z pětikilometrové výšky jsme se spouštěli na letitě málem střemhlav,
přesněji řečeno ve spirálách o průměru možná dvě stě metrů (technici
a mi odpustí, jestli to není možné, mě to tak zevnitř připadalo).

Jeden člen posádky nám megafonem přes řev motorů zkoušel vysvětlit,
že je to ochranné opatření, protože včera došlo k raketovému útoku na
podobného Herkula a pouze úzký prostor nad letitěm je možno proti
podobnému útoku chránit, takže jsme dříve do nižších hladin na
přistání jít nemohli. Moc mě tím teda neuklidnil, uši mě bolely jako
v letadle ještě nikdy, ale zvládli to piloti Jejího Veličenstva
skvěle, i když už jsem zažil příjemnější způsob ukončení letu.

O co víc zbytečně luxusní je odbavení na letiti v Basře, o to víc
válečným podmínkám odpovídá situace na letišti v Bagdádu. Pěšky jsme
od letadla doklopýtali přes plochu a široký úsek štěrkem posypaného
pole až na prašné parkovišťátko, kde nás naštěstí už čekali kluci z ochranky a hned nás začali nakládat do vozu. V autě nám podali
krátkou situační zprávu, ze které jsme pochopili, že naše historka s náhodně prostřeleným stropem tady asi nikoho neohromí. Dozvěděli jsme
se například, že za poslední den měli nahlášeno 38 útoků a taky to,
že dnes ráno byl napaden už i konvoj civilistů. Ohlédl jsem se přes
rameno, abych se ujistil, že za námi jede právě jen to naše jedno
doprovodné auto a že teda nevypadáme jako konvoj. Cítil jsem, jak se
moje tělo podvědomě napíná a nastražuje, jako by snad bylo schopno
nějak samo čelit hrozícímu nebezpečí.

Určitě bych se sám nedokázal
ochránit víc, než pancéřovaná Toyota a profíci z URNY, ale toho
číhavého napětí jsem se zbavit nedokázal. Vjížděli jsme totiž právě
do zóny, kde k útokům dochází nejčastěji, protože kolem silnice jsou
poměrně husté palmové háje a také řada dalších nepřehledných a neprůhledných míst. Než nám jeden z ochrankářů stačil vysvětlit, že
tuhle Toyotu kalašnikov neprostřelí a granátomet téměř nemůže
zasáhnout, pokud jede rychleji než šedesátkou, ozvala se docela
blizoučko pořádná rána. Škublo to s náma se všema, včetně ochranky.
Než jsme se stihli vzpamatovat, ozvala se další, ještě silnějí a ještě blíž. To už řidič naši pancéřovanou čtyřtunovou Toyotu hnal, co
to šlo, ale přesto se v zápětí ozval výbuch do třetice, nejsilnějí a nejbližší. Korunu tomu nasadil Jarda, který při pohledu dozadu téměř
radostně po olomoucku vykřikl: „Je to dobré, chytli to ti za nama!.“
Já jsem sice nic podobného neviděl, ačkoli jsem se ze všech sil snažil
zahlídnout aspoň kousíček vysvětlení, co a kde se vlastně stalo. Ale
na velké rozhlížení vážně nebyl moc čas. Ale za chvilku jsme byli z nejhoršího venku, před námi se objevil opevněný check-point amerických
vojáků, kteří docela nevzrušeně prohlídli naše doklady a my jsme s velikou úlevou vjeli do bezpečnější části cesty z letiště do města.

Když jsme pak večer u zpráv na CNN neobjevili žádnou zmínku o útoku u Bagdádu (zato ve Falúdě to odnesl další americký voják), dohodli
jsme se nakonec, že to možná bylo jen odpalování min při čištění toho
nebezpečného úseku kolem dálnice. Pokud jde o mně, bylo by to vysvětlení
o to příjemnější, že z mé návštěvy Bagdádu se nakonec vyklubala
možnost, že bych se tam měl během pár týdnů přesunout. Ale o tom zase
třeba až příště. ______________________________________________________________________