Je pondělí 8h ráno. Vstávám a jsem v pracovní pondělí poprvé šťastný. Dříve jsem měl z pondělí vždy depresi. Jdu se kouknout na účet, kdo nám poslal peníze ze zájemců o knihu o hlubinné práci na sobě, kterou napsala má manželka Maruška, a o pracovní sešit ke knize, se kterým jsem jí pomáhal. Vlivem zajímavých okolností jsme byli nuceni si knihu a sešit vydat sami. Byla to dlouhá cesta, než jsme došli k cíli, ale nakonec se to podařilo a publikace spatřily světlo světa. Cesta stále pokračuje, jelikož získávat čtenáře, kteří mají zájem o knihy, je každodenní rituál. Koukám se na objednávky a další potenciální čtenáři přibyli, huráá. Balím knihy do obálky, eviduji je v počítači, následně s publikacemi běžím na poštu, kde je fronta lidí, ale to mně nevadí, jelikož si otevřu knížku a čtu si. Po poště chvátám ještě do zásilkovny, kterou pro zasílání knih také využíváme. Pak přiběhnu zpět domů a vidím v emailu od některých čtenářů srdceryvné zprávy, jak děkují za tak skvělou knihu, která jim otevřela oči nebo že v nich probudila emoce, které se nedaly zastavit a bez ustání plakali. Následně mi volá paní, že děkuje za to, že už má knihu a moc se těší, až ji bude číst. Loučí se se mnou po způsobu: „pane Plochu, posílám Vám slunečné pozdravy a jsem za takové lidi jako Vy a Vaše manželka vděčná“. Říkám si pro sebe: „Toto má smysl“. Jsem šťastný. Odpoledne přejíždím do kanceláře k manželce, kde mám své klienty, se kterými řeším jejich hlubinnou přestrukturaci respektive to, jak chtějí proměnit sami sebe, aby byli ve svém životě šťastnější. Cestou domu si probírám v hlavě to, jak lépe vést příští konzultaci a večer si s manželkou občas uděláme supervizi mých sezení a z toho vyjde, co bych třeba mohl udělat příště efektivněji. Zaplavuje mne opět pocit štěstí, že vše, co teď dělám, má smysl.
Toto je svět, ve kterém chci žít. Ano, je to svět plný nejistot. Mnohem častěji si dávám otázku: Uživíme se? Stále si musím dávat otázku: Co je třeba udělat dnes, abych měl dobrý pocit, že jsem zasel semínko, které pomůže nám i těm druhým? Je pravdou, že když jsem dělal v komerčním průmyslu úspěšných firem, tak jsem se nemusel starat o zdravotní a sociální pojištění. Nemusel jsem se starat o zaplacení těch dnů, co budu na dovolené, to za mě zaměstnavatel vždy udělal. Nemusel jsem se starat o náklady za služební vůz, ty jsem měl zaplacené. (Pozn. autora: za to všem chlebodárcům chci poděkovat, takže děkuji.) Na konci měsíce jsem navíc dostal stabilní plat a nemusel jsem se strachovat, co bude dál. Ale je zde ALE. Svému chlebodárci jsem musel sloužit, píchnout si příchod do práce, píchnout si odchod z práce, navíc ty ranní automobilové cesty do práce už mne ubíjely. A navíc ta čísla, co je třeba splnit, abychom se mohli na konci roku poplácat po ramenou, to bylo pro mne ubíjející a demotivační.
A tak jsem rozhodl udělat krok, ke kterému mi pomohla manželka a za to jsem jí velmi vděčný. Jsem jí vděčný za to, že jsem vystoupil z té komfortní zóny do oblasti, kde si mnohem více všímám co je TADY A TEĎ, mnohem více si všímám lidí, se kterými mluvím. Mnohem více řeším, co musím dělat, abych se uživil, abych využil svůj potenciál pro druhé, abych nebyl manželce přítěží. Jo, jo, to je těžké, ale už bych nechtěl měnit momenty, kdy si mohu přispat, kdy můžeme s Maruškou spolu poobědvat a dát si poté před prvními klienty spolu svou oblíbenou nekyselou kávu. Nechtěl bych měnit momenty, kdy mi klient řekne do očí, že mu svým terapeutickým přístupem pomáhám a že mi chce poděkovat. Toto nechci s ničím měnit.
Žiji tady a teď. Nevím, jak dlouho tady ještě budu. A pokud tady budu ještě dlouho, tak bych si nechtěl jako stařec říkat, pro co jsem se dříve nerozhodl. A už teď mohu říct, že ten krok měl smysl, jelikož den, kdy vám spokojená čtenářka do telefonu přeje krásný slunečný den, je k nezaplacení. A navíc ten den bylo pondělí. Ano, pondělí. Teď už vstávám a jsem v pracovní pondělí šťastný.