První den návštěva čtyř měst v podhůří Českomoravské vysočiny
Ve čtvrtek 8. srpna 2019 ve 4:32 hod. nastupuji v Rokycanech do vlaku, na svém trekovém kole mám sbaleno na několik dní, vešlo se tam i ukulele. Ve vlaku si ještě rekapituluji cíl cesty – navštívit pamětníky a místa partyzánských aktivit, v nichž byl jednou z hlavních postav Černý partyzán – Josef Serinek. Inspirovala mě kniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, (Triáda 2016) se zaznamenanými vzpomínkami Josefa Serinka, (*25. 2. 1900 Bolevec, + 14. 6. 1974 Svitavy), československého příslušníka protinacistického odboje romské národnosti. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Lety, odtud utekl a stal se partyzánským velitelem na Českomoravské vrchovině. Přestože se prokazatelně účastnil ozbrojeného boje, byl vyznamenán pouze medailí Za zásluhy, která se udělovala za vojenské činy vykonané mimo boj.
Partyzánský velitel Josef Serinek (foto Wikipedie).
V 8 hod. vystupuji v České Třebové, ve městě kde strávil dětství hudebník, spisovatel, sběratel písní a folklóru Karel Plicka. Dnes mám namířeno odtud přes Litomyšl a Svitavy do Poličky. Po hezké pěší zóně se dostávám na náměstí a poté do městského info centra. Podle mapky okolí, zde získané a posilněn kakaem a palačinkou z bistra, vyjíždím jižně od města na Kozlovský Kopec (2) s rozhlednou (601 m n. m., vyhlídková plošina 634 m n. m.). Rozhlednu po půlhodině čekání přijíždí v 10 hod. otevřít člen místního Klubu českých turistů. Za dobrého počasí je odtud vidět Králický Sněžník (47 km) i nejvzdálenější Sněžka (100 km), ta dnes není vidět. 
Pohled západním směrem k Litomyšli, v popředí Chata Maxe Švabinského.
Od rozhledny jedu po cyklotrase 4219 převážně s kopce do Litomyšle (3). V Litomyšli procházím nejprve upravenými klášterními zahradami (dle aktuální terminologie „zelenou pouští“) k zámku zapsaného na seznamu UNESCO s davy turistů a pak dolů na náměstí, které již není tak výstavné, ale o to autentičtější.
Litomyšl, pohled od zahrad.
Město rodiště Bedřicha Smetany, Jiráskovy Filosofské historie, spousty galerií a například muzea Josefa Váchala. Dojídám polévku a nade mnou na stěně hotelu Zlatá hvězda informuje pamětní deska, že zde prožila své poslední dny Božena Němcová.
V poledním vedru jedu mírně stoupající cyklotrasou 182 a 4205 do Kukle (4). Odtud jedu vlevo po zelené turistické značce k pramenu řeky Svitavy (5) po bývalé zemské hranici mezi Čechami a Moravou (historické mezníky) a podél hlavního evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem.
Pramen Svitavy je vyschlý.
Ve Svitavách (6), v rodišti mecenáše Oswalda Ottendorfera a Oskara Schindlera, zachránce Židů ve druhé světové válce, navštěvuji na historickém dlouhém náměstí info centrum. Zjišťuji z mapy okolí, že když odtud do Poličky nechci jet po hlavní silnici, tak musím jet obklikou přes Hradec nad Svitavou.
Ve městě Svitavy teče korytem řeky trocha vody z rybníků nad městem.
Neodpustím si vzpomínku na Portu. V pátek 5. července 1974 jsme ve zdejším divadle s ústeckým Krakatitem získali třetí místo v oboru Moderní trampská píseň. V Portýru napsal Miroslav Kovářík: „… mírně jsem zjihl při písničce Ráno, kterou zpíval kamarád z ústeckých časů Kapitán Kid…“ Poprvé zazněla píseň Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. V soutěži folkových skupin byla první skupina Bohdana Mikoláška s písní Ticho o Janu Palachovi – „… zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít …,“ za nimi skončili Marsyas.
V 15 hod. posilněn dršťkovou vyjíždím po cyklotrase 24 podél Svitavy na jih do Hradce nad Svitavou, pak na západ po cyklotrase 4022 přes Radiměř vystoupám na Poličský vrch (672 m n. m.). Do Poličky, cíle dnešního dne, přijíždím v 16:30 hod. Po ubytování v hotelu (spíš velice slušné ubytovně) Opus a po večeři z vlastních zásob, se vydávám na procházku středem města obklopeném zachovalým systémem středověkých hradeb a parkem s rybníkem na místě vodního příkopu. 
Poličská radnice a morový sloup.
Město má velice příjemnou až intimní atmosféru. Známé je jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů a místo několika hudebních festivalů.
Polička žije odkazem B. Martinů.
Méně je již známé, že do města bylo 19. prosince 1944 nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské Jagdkomando gestapa, v jehož čele stál Ludvík Schulz. V únoru 1945 bylo nahrazeno vlasovci.
Bylo to v důsledku narůstající aktivity partyzánských skupin; město se postupně stalo centrem jejich rozsáhlého operačního území. Integrující osobností protifašistického odboje se zde stal Josef Serinek poté, co se dostal do kontaktu s českou odbojovou organizací Rada tří. Převážně z uprchlých sovětských zajatců Serinek vybudoval třicetičlenný lesní partyzánský oddíl Černý – Čapajev. „Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké schovávání, tak bych tam nebyl,“ svěřil se po válce. Mezi akce oddílu patřily akce vyhazování mostů do vzduchu, nebo trestná výprava do Přibyslavi proti četníkům, kteří v říjnu 1944 zastřelili představitele Rady tří generála Vojtěcha Lužu. Sám Serinek se účastnil osvobozování Bystřice nad Pernštejnem, když odzbrojil posádku vojenského lazaretu v tamní škole.
Bilance dne: ujeto 62 km, 734 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 672 m n. m. 
Foto: Wikipedie, Petr Hlávka Pokračování.
Zdroje:
Wikipedie
TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016
CHADIMOVÁ, Jana. Konec druhé světové války v Poličce. Bakalářská práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2011. Dostupné online. S. 23, 48-52.
V Přibyslavi před 75 lety: při odplatě za smrt generála tekla krev. Dostupné online.
K R O N I KA města Bystřice nad Pernštýnem od války světové. Dostupné online. S. 102-3
Související článek:
Za Černým partyzánem II.