VÁNOCE VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ

Buch. Buch. Tlukot srdce mě dnes vzbudil. Nerad poslouchám tlukot srdce. Začnu mít úzkost z toho, že přestane tlouct. Život mě baví a chci si ho ještě užívat plnými doušky. Mám skvělou ženu a je nám spolu dobře. Ale když si uvědomím, že srdce pracuje celý den, abych mohl fungovat, tak mi vždycky zatrne. Srdce nemůže ani na chvíli přestat pracovat, jinak je po nás. Každý den se s manželkou modlíme směrem ke zdraví, štěstí a lásce nás a našich bližních. To je to minimum, co jde dělat. Ale proč o tom vlastně píšu?

Začínají vánoce. Vánoce, vánoce přicházejí. Tento svátek je jedinečný svým označením jako svátek klidu a míru, kdy spolu lidé sedí u jednoho stolu, pak si nadělují dárky, baví se, prostě pohodová atmosféra. Zároveň tyto svátky dávají prostor, aby se člověk zamyslel nad tím, kam ho stávající rok dostal a kam by se měly ubírat jeho další kroky v roce novém. Tak to je romantika vánoc, která se mi v realitě ale rozplývá před očima, a to ještě nenastal Štědrý den. Byli jsme s manželkou a s naší rodinou v obchodním centru v Plzni a popíšu co jsem viděl. Spoustu, spoustu lidí, přeplněné obchody, fronty na jídlo. Prostě panika. Byl jsem ve stresu. Toto nejsou blížící se vánoce, jak bych si představoval.

Co se stalo? Kam spěcháme? Proč to předhánění, kdo napeče více druhů cukroví? Fronty u stromků. Kolik se jich musí vypěstovat, aby se uspokojily všechny domácnosti toužící po stromku. Koupí stromek, dají tam pár ozdob a za čtrnáct dní ho nechají u popelnice. To je romantika vánoc? Kapři. To je téma. Vánoce jsou svátky míru, tak proč se musí prolít tolik krve u těch nevinných tvorů, jen aby se naplnily naše žaludky. Toto je romantika vánoc?

Vánoce, vánoce přicházejí. Kdybych mohl vykřiknout, aby to všichni slyšeli, tak vykřiknu toto: „Lidé, nemusíte mít uklizeno ve svých bytech, domech, nemusíte mít napečený nespočet typů cukroví, nemusíte se trápit tím, kolik dárků koupíte svým bližním. Mějte klid v duši, vypněte televize, sedněte si ke stolu a povídejte si spolu, vzpomínejte a ptejte se svých bližních na jejich pocity, myšlenky“. To je utopie, co to plácá? Řeknou možná mnozí. Možná to utopie je, ale má něco do sebe.

Ti, se kterými bychom si měli sednout k jednomu stolu, jsou naší bližní, naše rodina, přátelé, kamarádi. Prostě lidi, ke kterým máme nejblíž, máme je rádi. Sdílet s nimi společné chvíle a předat si hlavně ten čas, který spolu navzájem strávíme. Dát si ten čas, to si myslím, že je ten největší dárek, který si můžeme navzájem dát. Nemůžeme totiž vědět, kolikrát se ještě uvidíme. Jak dlouho ještě bude hořet svíčka každého z nás? Jak dlouho nám ještě bude srdce tlouct? To nikdo z nás neví. Proto neztrácejme čas maličkostmi. Srdce tluče. Buch buch.