Druhý den návštěva pamětníků a míst aktivit
V pátek 9.8. 2019 jedu z Poličky do kopců Českomoravské vrchoviny, z několika možných partyzánských míst si vybírám nejprve Ubušínek. Cestou po cyklostezce 4106 se zastavuji v Korouhvi (2) s krásným kostelem sv. Petra a Pavla z roku 1050.
Kostel se zvonicí, která měla obrannou funkci.
Tichým údolím Bílého potoka cyklotrasou 4025 přes Maxičky a Lačnov přijíždím v 9:00 do Jimramova (5), rodiště Aloise a Viléma Mrštíků.
Řeka Svratka v Jimramově
Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek (6). Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize Česká cikánská rapsodie, pan Just ji rád pro místní knihovnu objedná.
Dům v Ubušínku
Po půlhodině opouštím pohostinnou rodinu pana Justa a mířím po silnici, lesní cestě a zelené značce na jih do Veselí (10), místní části obce Dalečína.
Po příjezdu se ptám místních lidí zda nevědí, kde bydlela paní Zemanová. Ukrývala Josefa Serinka a další partyzány. Neznali ji. Doporučují mi navštívit partyzánský památník Na Jedli (11). Cestou k němu však navštívím svůj hlavní cíl a tím je kostel.
Evangelický kostel ve Veselí
Evangelicky strohá budova, vybudovaná roku 1782 po vydání tolerančního patentu, svítí na slunci. Za sněhové vánice v zimě 1944-45 se v ní skrýval před Jagdkommandem Serinek se spolubojovníky, když opustili úkryt u vdovy Zemanové, aby neohrozili ji a jejího malého syna. Naštěstí vánice zahladila jejich stopy, nacisté se zastavili těsně u kostela, aniž by tušili, že uvnitř již partyzáni pálí své doklady, aby jim nepadly do rukou.
Památník Na Jedli (728 m n. m.)
Od památníku je krásný výhled na vysočinské kopce.
Jedu zpátky do Veselí, zastavuji u místního kronikáře, snad bude znát další podrobnosti o paní Zemanové. Kronikář však není doma a tak rekapituluji co vím: Serinek se teprve po válce dozvěděl, že v Letech u Písku a v Osvětimi-Birkenau zemřelo všech jeho pět dětí a žena. Založil se vdovou Zemanovou novou rodinu a odstěhovali se do Svitav. Do roku 1953 provozoval ve Svitavách hospodu U černého partyzána a poté pracoval jako dělník ve skladu.
Dalečín, v pozadí zřícenina hradu Dalečín.
Sjíždím do Dalečína (13) a odtud proti proudu Svratky jedu cyklotrasou 4025 do Jimramova (15), kde mě povzbuzuje opět polévka.
Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného (16), v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic (17), kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize Česká cikánská rapsodie.
Následně přijíždím o míst, která jsou spojena s počátečním pobytem Josefa Serinka. Poté, co byli Josef Serinek i jeho rodina kvůli romskému původu v roce 1942 deportováni protektorátními četníky do koncentračního tábora Lety, odtud Josef Serinek uprchl. Doputoval za dramatických okolností na Vysočinu do okolí Spělkova a Krásného, kde mu obětaví lidé poskytli dočasné útočiště. „Jeho černá tvář mu dodávala důvěryhodnosti,“ říká Jan Tesař v rozhovoru s Ondřejem Slačálkem.
Blížím se ke Spělkovu, mezi ním a Krásném se nacházela v lese zemljanka Serinka-Černého. Má to být někde pod silnicí. Zastavuji u lesa a kolemjdoucí žena se mě ptá, co hledám. Když jí říkám, že zemljanku a že ji měl pomáhat stavět kovář z Krásného, tak říká: „to je tady v jeho, v Ondrově lese, kousek dál pod loukou!“
Ondrův les
Děkuji paní za laskavost a skutečně za chvilku nalézám pozůstatky zemljanky (18). Stojím nad nimi a představuji si, jak zde partyzáni žili, mezi silnicí nad nimi a Svratkou tekoucí pod nimi, ten stres ze shánění potravy, skrývání se a z obav před prozrazením jak z vnějšku, tak z vlastních řad, vzrušení při plánování akcí, jejich noční pochůzky, nadšení z bratrské soudržnosti a možnosti bojovat proti nepříteli. Byli to hrdinové.
Pozůstatky zemljanky
V Krásném (19) hovořím s panem Ondrou, synem statečného kováře a od něj se dozvídám, že v červenci 2017 proběhla poblíž zemljanky slavnostní akce zasazení památného stromu „černého partyzána“ Josefa Serinka.
Historik Jan Tesař řekl při zasazení stromu: „Ten symbol nás překračuje, to jsou naše dějiny, ti lidé obětovali své životy, my si toho vážíme. … antisemitismus a anticiganismus stále existuje.“ Potvrzením jeho výroku může být, že za rok někdo vzácný Svatováclavský dub ukradl.
Historik Jan Tesař při sázení dubu
Přes Borovou se vracím do Poličky a cestou si promítám hovory s pamětníky. Brali pomoc svých rodičů partyzánům jako něco samozřejmého. Jak píše Markus Pape, na Českomoravské vrchovině tvořili odbojáře hlavně evangelíci, po staletí zvyklí na boj v podzemí. Podobnou zkušenost získal Serinek. Jako šestnáctiletý byl odveden (odvlečen) na vojnu, dezertoval a do konce I. světové války se skrýval v lesích. Před II. světovou válkou, kdy pracoval jako kočí v Rohách na Plzeňsku se v době Mnichova zapojil do protifašistického odboje v českém pohraničí.
Večer si o své cestě povídám při večeři v restauraci s náhodnou sousedkou u stolu a ona je mile překvapena historií odboje v okolí jejího rodného města a obdivuje se, stejně jako já, partyzánským i místním hrdinům.
Bilance dne ujeto 82 km 1229 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 722 m n.m.
Foto: Romea, internetové stránky obce Přibyslav, Petr Hlávka
Dodatek dle Markuse Pape: „Tesařovo dílo je světový unikát. O žádném jiném romském odbojáři se nezachovalo tak velké množství pramenů. Práce otevírá téma Romů v českých dějinách z úplně nového úhlu. Poprvé má čtenář co do činění s uceleným příběhem původního českého Roma, který bojoval se zbraní v ruce za svobodu Československa. A často mnohem zdatněji a úspěšněji než jeho čeští spolubojovníci – díky celoživotní zběhlosti v romských strategiích přežití.
Zároveň se Česká cikánská rapsodie stává příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století původně demokratická politická elita nahradila masarykovskou koncepci národa jako nositele hodnot bojem o přežití na základě „zdravého rozumu“. Ten vládě druhé republiky a pak i vládám protektorátním dovolil aktivně spolupracovat s nacistickým Německem při perzekuci Židů a Romů. Z boje o svobodu se stala křečovitá snaha o přežití národa bez ohledu na právní stát, práva menšin či demokratické principy.
Česká cikánská rapsodie je Tesařovým nekompromisním zúčtováním s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“, jejíž marasmus veřejnost právě dnes živě prožívá.“
Zdroje:
TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016.
CHADIMOVÁ, Jana. Mimořádný lidový soud v Poličce, Ve světle výslechů. Diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2013. Dostupné online. S. 21, 88 – 93 https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/119081/?lang=en
https://a2larm.cz/2016/11/sam-proti-vsem-vzpominky-josefa-serinka/
Související články:
Za Černým partyzánem I.
Za S. K. Neumannem I.