Za Stanislavem Kostkou Neumannem I.

První den údolím Svitavy

V sobotu 10. 8. 2019 se loučím s Poličkou, včera jsem v jejím okolí navštívil místa působení Černého partyzána – Josefa Serinka, jak je líčí český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77 Jan Tesař (1933) v knize Česká cikánská rapsódie. Mým dnešním cílem je Adamov, odkud budu putovat ve stopách Stanislava Kostky Neumanna (1875 – 1947), novináře a básníka. Inspirovala mě kniha Básně a místa, v níž ale místo pro S. K. Neumanna nezbylo.

Všechny tři osobnosti prošly vězením. Serinek koncentračním táborem v Letech v roce 1942, odkud po 1,5 měsíci uprchl, Neumann a Tesař věznicí na Borech. Neumann 14 měsíců od r. 1894 pro „přečin tajného spolčování“ (proces s Omladinou). Tesař 6 let (!) od r. 1971 pro „podvracení republiky“ – za zakládání odborů v době normalizace.

Dle životopisce: „S. K. Neumann, v mládí anarchista a vyznavač volné lásky, bydlel v letech 1907 – 1915 v Bílovicích nad Svitavou a cítil se zde šťasten. Přispíval do Lidových novin a překládal, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. Z této doby pochází jeho sbírka veršů Kniha lesů vod a strání a sbírka fejetonů S městem za zády. „

          Karikaturu S. K. Neumanna nakreslil jeho přítel František Gellner.

První část cesty absolvuji po cyklotrase 4022 do Radiměře (9:30) a z ní odbočuji na jihovýchod po cyklotrase 4203. Dovede mě po místní silnicí do liduprázdného údolí Svitavy pod Hradcem nad Svitavou, kde ticho ruší jen občas projíždějící auto a vlaky po souběžně vedoucí hlavní železniční trati mezi Svitavami a Brnem.

Zřejmě touto tratí projížděl v listopadu 1904 S. K. Neumann se svou družkou Boženou Hodačovou do Vídně poté, co opustil svou manželku Kamilu a dvě děti (zanechal jim vilu na Olšanech a všechen majetek). Božena vzpomíná, jak ji „Bouřlivák“ ve vlaku řekl, že to s ním nebude mít lehké. Básnil pro ni: „Netřeba doufat, netřeba snít,/ je možno, možno, možno žít:/ člověka pro ráj jsi stvořila znova,/ Boženo Hodačová.“ 

Před Březovou nad Svitavou projíždím kolem pramenišť s jímacími studněmi na pitnou vodu. Svitava připomíná spíše stružku. Pod obcí (10:00) vychutnávám jízdu po relativně příjemném úseku cesty – vlevo Svitava (odtud až k soutoku se Svratkou je bohužel klasifikována jako silně znečištěná), vpravo les. Po devíti kilometrech ve Skrchově již asi nejhezčí úsek cesty končí spolu s cyklotrasou. Pokud chci jet dál podle Svitavy, musím pokračovat po hlavní silnici.

Ve Svitávce míjím odbočku na Kunštát, kde se narodil překladatel a dramatik Ludvík Kundera a básník František Halas. Za Svitávkou odbočuji však od řeky do Boskovic. Je vedro a potřebuji doplnit vodu a najíst se. V 11:15 hod. navštěvuji infocentrum, kde získávám plán města s informacemi o jeho bohatém kulturním a sportovním dění a o slavných rodácích. Jsou jimi Karel Absolon, badatel a archeolog a Otakar Kubín, malíř, sochař a grafik.

Při obědě v restauraci Kaťák (12:30) poprchává, ale jen krátce a tak opět za slunečního svitu a vedra pokračuji na jih. Míjím vjezd do unikátní Židovské čtvrti a Muzeum Boskovicka, nezajedu ani k zámku, ani k hradu na Hradském kopci (musím se sem brzy vrátit!) a sjíždím podél říčky Bělé po 5203A, abych se ve Lhotě u Rapotína přiblížil opět ke Svitavě a pokračoval po cyklotrase 5202 do Rájce – Jestřebí a Blanska (13:45). Řeka Svitava má zde regulované břehy.

Ve dvacetitisícovém Blansku, na náměstí pojmenovaném po zde působícím lékaři, slavném archeologovi a speleologovi Jindřichu Wankelovi (1821 – 1897), si kupuji zmrzlinu v makedonské cukrárně, abych se trochu zchladil a v supermarketu doplňuji potraviny. Město je důležitým průmyslovým střediskem, elektrické měřicí přístroje zde vyráběl vynálezce Erich Roučka jako první v Rakousku – Uhersku již od roku 1911 (dnes Metra Blansko).

Po krátkém odpočinku projíždím kolem kuriózního koupaliště – naproti nádraží je zatopený lom a lidé se sluní přímo na betonu u kolejí hlavní trati.

Míjím soutok Svitavy s Punkvou a napojuji se na cyklotrasu EuroVelo 9 spojující polské pobřeží Baltu s chorvatským Jadranem.

Vjíždím do úzkého a klikatého kaňonu Svitavy. Železnice vede úbočími kopců tunely vystavenými italskými „baraby“ v padesátých letech 19. století. V 15:00 hod. se osvěžuji se vodou ze studánky Pod Hradem. Nad studánkou se nachází památník lesníka Josefa Žalmana, součást zdejšího Lesnického Slavína.

Jsem u zdroje „věčné něhy blah“ S. K. Neumanna.

PROLOG

Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.
Snadno přísahy se činí v líbánkách.
Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.
Milovali jsme se v rozkošnických snách.

Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani,
když ta naše láska v štěstí uzrála.
Já jen o tom našem věrném milování
zpívám prosté rytmy lesů vazala.

Také v jejich stínu střídá se sled chvílí;
tisíc bylo žalů, tisíc radostí:
Žaly, moje žaly hymnu pohltily;
mír a radost rády píseň pohostí.

Z radostí a míru vzcházejí mé sloky,
smutků překonaných bývá na nich pel. . .
Unikl jsem z města mílovými kroky,
k zdroji věčné něhy blah jsem odešel.                                                                                                                

Prolog je po Vstupní modlitbě úvodní báseň ze sbírky Kniha lesů, vod a strání (ke knize vytvořil obálku Josef Čapek) . Básník zpívá místo hymny „prosté rytmy lesů vazala,“ ale celá sbírka je jedním hymnem, strukturovaným podle ročních období, oslavujícím živou i neživou přírodu.

V dotazníku PEN klubu S. K. Neumann uvedl: „Všechna má nová tvůrčí období měla svůj počátek ve změně krajiny nebo milostného poměru. … Formálním podnětem k básni jsou mi fakta z přírody, sociálního života i politiky… a další postup je trojí:

a) Jsem – li sám nebo dovolují – li mi okolnosti se soustřediti, vznikne báseň ihned v jedné, ve dvou hodinách; to se však děje velmi zřídka, poněvadž i báseň je pro mne skutečná práce a pracuji poměrně dosti těžce.

b) Nebo vzniknou ihned dva tři verše, tu a tam i celá sloka, a trvá to pak třeba několik dní, než je z toho báseň.

c) Učiním si jen záznam motivu nebo myšlenky, z nichž si pak tu a tam ve volné chvíli podle nálady něco vyberu k práci.“

V 15:30 hod. vjíždím do Adamova, města s tradicí železářství a strojírenského průmyslu – v roce 1889 zde byl vyroben první automobil s benzínovým čtyřtaktním motorem v Rakousku-Uhersku, unikátem je i z roku 1924 první lokomotiva pro Československo, či parní nákladní automobil.

Adamov byl vyhlášen městem až 1. 7. 1964, ale osídlení okolního území je doloženo z nálezů v Býčí skále od 13 až 10 tisíc let před n. l.

Ubytovávám se v Hotelu pod Horkou – jde spíše o ubytovnu ve strmém svahu nad řekou. Je stále vedro a tak smývám únavu nad hotelem v malém příjemném koupališti s krásným výhledem do údolí. V přestávkách mezi plaváním listuji Knihou lesů, vod a strání a již v několikrát přečtených básních nacházím nové obrazy a opětně obdivuji krásu básnického jazyka.

CHVÁLA NAHOTY

—————-

Nad lesy červen plá a ticho vášní voní. . .
Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní
a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní;
proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní.

Však není fontán to, ni ptačí hlas to není.
A hasne v korunách již sladká melodie.
Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení
a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije?

Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny.
Je lačná vteřina a červen mocně velí.
Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný
svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý . . .

—————

Och, možno aspoň snít v den červnového kouzla,
že dívka vyšla si a zjevila se nahá,
by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,
dar přepozitivní a kořist nad vše drahá,

do loktů mužových, jenž o hmotě pěl vzkvetlé,
jež zraje na slunci a z půdy šťávy saje,
o náboženství svém, jež konkrétní a světlé
bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?

Večer si povídám v restauraci u zastávky o své cestě s manželskou dvojicí, pro níž je bydlení v Adamově příjemnější a levnější nežli v blízkém Brně. Osobním vlakem jsou v Brně za 19 minut. On je stavař a tak si notujeme v kritice předražených dálnic a malé podpoře hromadné dopravy. Cestou na hotel fotím podvečerní Adamov s kostelem svaté Barbory.

Na pokoji si brnkám jen tak na ukulele, ale pořád se mi do toho plete Píseň lesů, vod a strání od skladatele Zdeňka Merty. Ale ten budovatelský text! „Kroků jen pár a najdeš vížku s bání … a města vidíš kvést.“ Zkouším místo něj verše z básně Prolog a ony padnou jako ulité! Stačí trochu upravit melodii a rytmus. Půlové noty s textem: „Zpívám (píseň o setkání …)“ nahradí osminové „Nesmrtelnou hymnu …“

Bilance dne: ujeto 84 km, převýšení 484 m, nejvyšší kóta 672 m n. m.

Foto: Petr Hlávka, Wikipedie.

Zdroje:

Hrdlička Josef, Soukupová Klára, Špína Michal (eds.). Básně a místa. Eseje o poezii. FF UK Praha 2015.

Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.

Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.

Neumannová, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.

Tesař, Jan. Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. Triáda, Praha 2018.

Wikipedie.

Související článek: Za S. K. Neumannem II.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.