Dar…

K napsání této povídky, nebo spíše vyprávění ze svého života, mne vedla poznámka – pošťouchnutí od mého učitele a dnes i kamaráda.

Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko tak říkajíc „zarámovat“.

Co jsme získali o co jsme přišli.

Přímo raketová rychlost technického pokroku přinesla nám všem dříve netušené možnosti. To o čem jsem já jako student četl v knihách sci-fi se stalo-stává-nebo teprve stane skutečností.

Ale ruku v ruce s tímto technickým pokrokem jde i ztráta vlastností-schopností, které dříve nebyly ničím výjimečným. Vnímání našeho okolí všemi smysly, porozumění signálům které naše tělo vysílá k nám samým i k našemu okolí. Nemluvím nyní pouze o čichu, sluchu, zraku.

Také naši prapředci, stejně jako volně žijící tvorové v naší přírodě, dokázali vycítit například známky blížící se změny počasí ještě dříve než k ní došlo. A ne jen vycítit, že se bude něco dít, ale také co to vlastně bude.

Současný způsob života nevyžaduje abychom užívali tuto část naší genetické výbavy, kterou nám naši dávní předci předali. A tak postupem času se dostává čím dál tím víc do pozadí.

Ovšem to neznamená, že tam není.

Ze své vlastní zkušenosti vím, že tam je a že pouze čeká na probuzení.

Všichni jsme dostali do vínku svou vlastní a speciální výbavu.

Každý člověk je jedinečný, ale žádný není jediný.

Vyprávění začíná.

Samozřejmě, že také já plně využívám dnešní technologie jak ve své práci, tak i při svých soukromých aktivitách. Také já sleduji, co nového se objevilo například ve světě počítačů nebo elektronické komunikaci atd. atd.

Přesto vím, že nejlépe je mi uprostřed ničím nerušené přírody.

Je to dar.

(Ale nic není jen černé a nic není jen bílé)

Byly doby, kdy jsem si to ani já neuvědomoval a až s postupem času jsem to začínal vnímat.

Mám totiž jakýsi dar, snad po našich prapraprapředcích, který mi umožňuje zaregistrovat „něco“ (vycítit přítomnost), byť je to daleko nebo na okraji zorného pole nebo i částečně skryto třeba za porostem.

A to ať jdu pěšky nebo jedu na kole nebo i autem.

Prostě z ničeho nic mne to přinutí se podívat do konkrétního směru a na určité místo a v tom vidím „je to tam“. Má žena byla několikrát svědkem, ví to o mně a stejně se vždy znovu diví „jak to můžeš vidět?“.

Stejně to mám i v davu lidí například v obchodech nebo na nádraží.

Najednou mne to přinutí se podívat přes další lidičky a vidím, že mne někdo pozoruje-dívá se přímo na mne.

Není to že bych se rozhlížel po okolí a pak to uviděl.

Ne! Prostě se najednou podívám třeba i na úplně druhou stranu, ale do konkrétního místa a vidím třeba zvěř i mírně skrytou v podrostu.

Nebo jdu po lesní cestě a najednou mne něco přinutí se ohlédnout a já vidím,

že se za mnou objevil někdo další. A to i když je daleko a jde tiše bez nějakého „halekání“.

Můj šéf z práce mi jednou, když jsme se na podobná témata bavili, řekl

„vy jste druid“.

Ale za vše se „platí“.

Tak je to i s tou mou vnímavostí. Bohužel také daleko silněji a s daleko dlouhodobějším dopadem vnímám negativní energie-emoce svého okolí. Zatímco běžně se ostatní lidé kvůli něčemu chytnou, jak se říká, a za poměrně krátký čas jsou opět v pohodě.

Mne se to pak drží daleko déle. Pokud jsem přímým účastníkem tak i několik dní .

Stačí mi třeba na ulici potkat dva lidi co se o něčem dohadují (ne přímo perou) a na mne ta negace „hupsne“ a drží se potvora a drží.

Ve svém pracovním zařazení se napjatým až konfliktním situacím bohužel nevyhnu ( a je to čím dál horší, protože lidé jsou k sobě čím dál víc zlí) , ovšem hodně  by se mýlil ten, kdo by nabyl dojmu, že já toto vyhledávám.

Omyl velký omyl.

Mnohokrát se mi ale také stalo, že mi různí lidé řekli: „rád se u vás (tebe) zastavuji, protože potřebuji tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si.“

A je to různé. Někdo se „dobíjí“ mírně, někdo silněji.

Ale jsou i lidé, v jejichž přítomnosti během pár minut úplně cítím, jak mne opouštějí síly. Prostě by mne během chvilky vycucli jak limonádu brčkem.

No a mně pak nezbývá než kontakt co nejrychleji nějak vhodně přerušit.

Nikdo si nedokáže představit kolik duševních sil mne to každý den stojí, projít tím bez úhony.

Ale se vším je možné se nějak vypořádat.

Já můžu děkovat svému „samurajskému“ pohledu a asijským filozofiím za to, že to ještě dávám.

No a také mým čtyřnohým psím přátelům, kteří reagují i na sebenepatrnější podnět.

Někdy to až vypadá, že si spolu rozumíme jen pouhou myšlenkou.

Je to rovnocenné partnerství. Dokáží dodat klid – potěšit a příště zase oni potřebují uklidnit a povzbudit.

Proto mám rád toulky přírodou, kde jsem daleko do negací dnešní doby.

Kde si pro změnu já dobiji své baterie, abych se mohl po návratu zpět postavit těmto škodlivým vlivům a opět dobíjet baterie lidem ze svého okolí.

Jak jsem již zmínil, vše je podle jin a jang.

Nic není jen bílé a nic není jen černé.

Kladné jde v ruku v ruce s negativním a naopak.

Zkuste se také někdy odpoutat od toho všeho shonu dnešní doby.

Spočiňte v klidné náruči naší překrásné přírody a ponořte se do svého nitra.

Zkuste objevit to co tam je, co běžně nepotřebujete, ale co čeká na objevení.

Zkuste ne jen vidět, cítit, a slyšet.

Stojí to za to

                       Samurajtt 侍