Je teplé letní odpoledne a já vyrážím na „lov“. Blíží se závěr krásného dne na počátku léta.
Sluníčko příjemně hřeje, ale není to žádné úmorné parno ani dusno před bouří.
Mou loveckou výbavou je zrak, sluch, dalekohled…..
Mým cílem je louka mezi lesy několik kilometrů od naší vesničky.
Nejprve šlapu silnicí, ale brzy vstupuji do lesa.
Jsou zde borovice , břízy, duby, lípy a okraj lemují šípky a hloh.
Podrost tvoří ostružiní a borůvčí a také různé trávy.
Můj nos nasává tu směsici pachů, ve které převládá vůně jehličí a kvetoucích trav.
Z korun stromů se nese zpěv ptáků. Je to překrásná směsice hlasů různých tónin.
Nádherná filharmonie.
Postupuji velice volným tempem a snažím se našlapovat co nejtišeji, abych splynul s okolím.
Není kam spěchat.
Samozřejmě určitě neuniknu pozornosti nějakého toho ptáčka, či jiného tvora obývajícího les.
Ale chci co nejméně rušit. Vyhýbám se křovinám, koukám abych nešlápl na větev zarostlou v trávě, která by svým suchým prásknutím pod mou nohou zburcovala celý les.
Čím víc se blížím k cíli, tím pomaleji a tišeji se pohybuji lesním podrostem.
A jsem na místě. Stojím pod mohutným dubem, na kterém je pozůstatek již nevyužívaného loveckého posedu.
Je zde již řadu let, ale je stále ještě tak zachovalý, že mne bez problémů unese.
Po větvích jsem se vyšplhal až k němu a usadil se.
Je odsud úžasný výhled na ještě neposečenou louku, obklopenou lesem.
I přesto, že jsem se snažil plížit se jako indián, okolní příroda o mně ví.
Ptáčkové se přeci jen trochu ztiší a pozorují, co že za vetřelce se to tady usadilo.
Sedím bez hnutí a klidně dýchám a nasávám tu atmosféru.
Chce to trpělivost a žádné pohyby a když tak rozhodně ne prudké.
Po čase si to okolí, které o mé přítomnosti ví, zvykne a vše se vrací k poklidnému běhu letního odpoledne. Někde nad lesem je slyšet hlas káně. Vnímám šustící listí osik z okraje lesa po mé levici.
A tak čas zvolna plyne a stíny se začínají prodlužovat.
Pojednou v lese, za svými zády, zaslechnu lehké zapraskání v podrostu.
Ani se nehýbám.
Jsem sice vysoko, takže můj pach by mne neměl prozradit, ale stačí lehké zašustění oděvu o kůru stromu
nebo o staré sedátko posedu a vše by bylo ztraceno.
Trpělivě tedy vyčkávám, uši našpicované. Je ticho. Po chvíli však pod sebou mírně vpravo zaslechnu slabé ale delší zašustění trávy. Stočím zrak a už vidím původce. Lesem se na louku blíží srneček. Je mladý odhaduji jedno z loňských mláďat. Má nádhernou srst, oči jako korálky a jeho vlhký čumáček se pohybuje jak prověřuje okolí.
Je tak blízko, že ani nepotřebuji dalekohled. Na okraji lesa se na chvíli zastaví a pak už pomalým krokem vstupuje na pastvinu.
Je to překrásný pohled. Zpěv ptáků neustává, dole se popásá srnec a pomalu postupuje dál a dál loukou.
Vzduch voní a jak pozorně poslouchám každé šustnutí, uvědomuji si i bzukot příslušníků hmyzí říše v koruně stromu.
Čas jako by se zastavil.
Pojednou zaznamenám periferním viděním nějaký pohyb na druhém konci louky.
Je to daleko a tak přichází na řadu dalekohled. Je to zajíc, který také vyrazil za pastvou.
Tráva je již vyšší a tak z něj mnoho nevidím ani s pomocí dalekohledu.
Pouze když se občas dlouhým skokem přesunuje za lepším soustem ho zahlédnu celého. Jinak spíš tuším kde se pohybuje.
Podle vlnící se trávy ze které sem tam vykouknou jeho dlouhé uši.
Tuto poklidnou atmosféru chvílemi poruší pouze poplašený křik kosa, když se podrostem blíží něco, co stojí za upozornění ostatním obyvatelům lesa.
A zatím co slunce je níž a níž, srnec došel při popásání k druhému konci louky.
Ještě chvíli ho vidím jak se popásá na okraji lesa roubeného hložím.
No a pak už jen sleduji, jak pomalu a obezřetně zachází do křoví a mizí z mého dohledu.
Zajíce již také není vidět.
Jak jsem svou pozornost zaměřil na sledování srnce, jakoby toho využil a nepozorovaně zmizel.
Pozvolna ubývá i bzukotu včel a různých much a mušek a také ptáčci začínají utichat.
A tak tu sedím a vnímám celým svým tělem tu nádheru.
Okolní příroda se uklidňuje a je stále tišší.
Pak jako když luskne prsty, vše naráz ztichne.
Ještě jedno nesmělé „píp, píp“ nějakého ptáčka již jako ze spánku a je konec.
Jako když dirigent mávne taktovkou a ta obrovská kapela o tisíci nástrojích naráz zmlkne.
Je naprosté ticho. Slyším tep svého srdce a až mi hučí v hlavě jak napínám sluch.
Nic.
Ticho, ticho ticho.
Slunce je již dávno za obzorem a podvečerní šero přechází ve večerní tmu.
V tom „cupcupcupcup“ něco zašustí v listí pod stromem.
Nic není vidět, já ale vím co to je.
Myška se vydala na hledání něčeho dobrého k snědku.
Po nějaké době občasných zašustění přibývá. Noční tvorové začínají spouštět svůj „pianissimo“ noční koncert zvuků.
Noční tmu prozařuje jen třpyt hvězd na nebi. Postupně se začíná projevovat i světlo vycházejícího měsíce.
Není sice úplněk, ale záře tří čtvrtin kotouče tohoto nočního poutníka, dává kouzelný stříbřitý nádech okolní krajině.
Tlumených zvuků v okolním lese přibývá. Jsou tiché a dávají této chvíli tajemné kouzlo.
Občas se z hloubi lesa ozve zapraskání.
Někdy to může být třeba skupinka divočáků putujících lesem za potravou, ale také to může být jen hluk padající staré uschlé větve z výšky do podrostu.
Nebo kus pískovce který se sesunul ze skalní stěny v roklině. Zde je prostor pro fantazii. Večerní les je sice tišší ale plný života.
A když do ticha zazní hlas sýčka, začínám se chystat k sestupu ze své pozorovatelny.
Překrásný letní den skončil a vládu převzala kouzelná letní noc.
Samurajtt 侍