PSÍ NÁROD

Idylický začátek dovolené. Pijeme s manželkou po obědě kávu a povídáme si. Náhle však z míst o 100m níže, kde je nové satelitní městečko, začne štěkat pes. Nic nového, tak to domestikovaní psi dělají, štěkají, to známe. Ale tím, jak ten pes štěká, rozštěká psa od vedle, a ten zase uvede do provozu dalšího psa, který zase štěká z míst cca 200m výše od nás. A tak nakonec štěkají všichni psi v celém okolí. Toto představení končí někdy kolem jedenácté hodiny večerní, kdy se majitelé psů zřejmě vrací z hudebního představení, které bylo ten den na náměstí, a psi se uklidní. Druhý den se jdu proběhnout, a skoro u každého plotu mě vítá zuřivé štěkání toho či onoho psa, takže vlastně vytvářím takovou ‚mexickou vlnu‘ štěkání, která graduje dvěma hysterickými psíky velikosti velikonočních beránků u předposlední zahrady. A vrcholem všeho je rotvajler, který stojí volně bez majitele na chodníku u posledního plotu a výhrůžně na mě kouká. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Co to znamená, říkám si, proč má tolik lidí psy? A nejvíce si tyto otázky kladu, když vidím ženu, která má na břiše v nosítku malé dítě, v jedné ruce vede druhé dítě a druhou rukou uštvaně krotí velkého psa na vodítku. Jaký to má význam?

Pes je největší a jedno z nejstarších domestikovaných zvířat vůbec. Vyjma faktu, že tento tvor je vycvičený pro službu policie, vojáky, nevidomé a najde využití i někde na statku, tak můžeme mluvit o tom, že tuto šelmu si lidstvo silně domestikovalo. Vzali jsme psovi jeho zdravý zvířecí instinkt. Pes už dle mého není zvíře v pravém slova smyslu. Je to, jak se často užívá, domácí mazlíček, kterému se v lepším případě lidé starají o jeho ouška, očička, nožičky, koupou ho, chodí s ním ke kadeřníkovi a zastřihávají mu nehtíky. A nač veškerá ta péče?

Když jsem se začal zajímat dále, zjistil jsem, že my jako národ patříme mezi evropské špičky coby národ pejskařů. Zhruba každý pátý člověk v ČR má psa. My jsme psí národ? Co to má znamenat? Když jsem si dal tuto otázku, tak mi vyjelo to známé pravidlo, že „pes je nejlepší přítel člověka“ a „jaký pán, takový pes“. Pokud si vezmu první větu, tak mi vychází jednoznačně, že ti, kdo mají psa, mají nejlepšího přítele v tomto čtyřnohém tvorovi namísto v lidech, kteří jsou kolem nich. Se psem mohou sdílet své smutky a negativní nálady. Možná mají pocit, že lidé kolem je nepochopí tak, jako pes, kterého mají stále u sebe. Toto mi potvrdil i jeden článek v nejmenovaném časopisu. Pokud je to alespoň trochu pravda, tak si říkám, že my jako národ si tedy raději, než abychom museli mezi sebou řešit své negativní pocity a smutky, pořídíme psa a tomu se obrazně svěřujeme. A pes poslušně kouká těma svýma očima. Smutné.

A věta „jaký pán, takový pes“ mi připomíná ty domácí mazlíčky, kteří agresivně štěkají za plotem na chodce i přes fakt, že nehrozí momentální nebezpečí. A to nechci uvádět horší případy, kdy pes někoho bezdůvodně pokouše. Zde je nezpochybnitelná agrese nepoužívaná správným směrem. Smutné.

Z této analýzy mi na závěr také vyjíždí, že jako psí národ v sobě máme možná schovanou poslušnost spojenou s agresí, která psa symbolizuje. Nebo kdy jsme jako národ byli naposled jako ti, co si svobodně brání svou autonomii či jsou zdravě agresivní? Dál to už nechám na uvážení všech těch, kteří to dočetli celé. Děkuji:-).