Náročné koronavirové období generuje mnoho interpretací a snah vše pochopit a začlenit do kontextu našeho vývoje. Proto bych vám ráda sdělila i své astropsychologicko-hlubinné pohledy na celou situaci.

1) Komplexní astropsychologický pohled – paralýza směřující k ponoru do nitra

Dle některých astrologických výkladů začala tato krize v lednu, v okamžiku částečného zatmění Luny, při úplňku, kdy v opozici na Lunu stál zároveň Saturn a Pluto. Zatmění Luny mohou vždy předznamenávat těžká období, ovšem pokud na Lunu ještě k tomu „tlačí“ těžké kalibry v podobě Pluta a Saturna, je oheň na střeše. Dle mé interpretace se při takovýchto konstelacích jedná především o navázání lepšího vztahu s dlouhodobě utlačenou Lunou. Luna coby velký ženský aspekt symbolizuje naši pravou identitu, přírodní rytmy, přírodu, intuici, citlivost a schopnost „jen tak být“, naši přirozenou pasivitu. To, že tento jinový ženský aspekt dlouhodobě v naší společnosti nekonečného růstu trpí, to většina z nás víme. Avšak málokdo je schopen samovolně z kolečka věčné aktivity vystoupit a dostat se do klidu. Nyní však tato situace hodila do klidu celou společnost, celé státy, celou Zemi. Nastala paralýza výkonu a příroda ožívá, znečistění ovzduší se zmenšilo, do Benátek se vrátily ryby, atd.. Otázka je, na jak dlouho.

Internet se hemží výkřiky o tom, že společnost nekonečného růstu už dále není možná, máme se obrátit sami k sobě, máme meditovat, jít do sebe, užít si ten klid a změnit své postoje. Závisí to ovšem na tom, nakolik budeme každý z nás schopen projít vlastní osobní individuální proměnou. Pokud my, každý za sebe, nenavážeme lepší vztah ke své pasivní ženské části, nic se na ekonomickém kolečku nezmění, a po skončení krize to celé znovu naskočí a pojede možná ještě zběsileji kupředu. Tudíž záleží jen na nás, jednotlivcích, jak si v sobě přehodnotíme priority, zdali se trochu skamarádíme se svou vlastní „nevýkonností“, slabostí, jemností, pasivitou a zdali ucítíme krásu přírodních rytmů. A není to pouze o tom si říci tato hezká slovíčka a opájet se jejich vznešeným vyzněním, ale uvědomit si, zda máme my sami v hloubce opravdu navázaný kontakt se svou ženskou, emoční a citlivou částí.

A tento pohled sama do sebe nemusí vypadat moc hezky a ani vznešeně. Mnoho lidí se štítí své slabosti, křehkosti a zranitelnosti, mnoho lidí je odpojených od svých emocí a jsou k sobě i k přírodě znecitlivělí a velká část lidí nedokáže vůbec „jen tak být“ a nic nedělat. Toto většinou vzniklo v dětství, v minulosti, během nějakých napěťových situací, které v člověku vzbudily dojem, že citlivost, jemnost a pasivita je něco nepřijatelného nebo si to nemohou dovolit.

Proto pokud se chceme posunout dál, je třeba začít pohlížet i na tato témata, staré bolesti, zranění z minulosti. Tento pohled nemusí být tolik líbivý jako meditace za světovou lásku a pospolitost, ale dle mého může být mnohem efektivnější v opravdové vnitřní proměně.

2) Vyvolání předimenzovaných emocí a obnažení charakteru národa

Každou kolektivní situaci je možné zneužít pro zájmy různých mocenských skupin. Dokonce se objevují i interpretace, že celá tato situace byla uměle vytvořena, právě kvůli posílení vlivu nějakých skupin. Ať je to jakkoliv, v Česku se představitelům státu podařilo vytvořit tak výrazné prostředí strachu, že mu podlehla většina obyvatelstva. Tak to vnímám. Z titulu obrovského strachu a paniky se obyvatelstvo i opoziční parlamentní strany podřídily bez jakýchkoliv námitek nesystémovým a chaotickým restrikcím, které byly mnohem tvrdší, než v jiných státech. Teprve zhruba za tři týdny po zavedení celostátní karantény a ochromení většiny obchodů i institucí, se začaly ozývat hlasy, které tato extrémně restriktivní opatření začaly zpochybňovat.

Osobně si z této situace odnáším velmi důležité uvědomění o tom, jak se český člověk velmi jednoduše nechá ovládnout strachem a panikou a stane se z něj jednoduše manipulovatelný dav, který kývne ve strachu na cokoliv. Ze strachu udá svého souseda, ze strachu někomu nadává, ze strachu je agresivní a ze strachu již tak restriktivní opatření udělá ještě horšími a ještě tvrději na nich bazíruje, než je vůbec nutné. Kde je ovšem schovaný v této situaci vlastní zdravý kritický rozum? Ověřování informací z více zdrojů? Sledování opozičních názorů, názorů odborníků? Vytváření vlastního názoru, který nemusí být nutně poplatný tomu většinovému? Kam to zmizelo? Bylo to tu vůbec někdy?…

Samozřejmě, objevila se i vlna solidarity, vzájemná pomoc, ovšem pokud tato vlna pozitivna ani v nejmenším nezpochybňuje některé absurdní příkazy a zákazy, pokud odevzdaně vyšlapujeme ve vězení a jen si ho navzájem pokoušíme zpestřit milým úsměvem nebo ušitím veselé roušky, nic to na samotném vězení nemění a jen to poukazuje na absurdní pasivní odevzdanost a otrockou povahu.

C. G. Jung napsal, že člověk, který trpí strachem, je mnohem nebezpečnější, než člověk, který je plný nenávisti. Ano, člověk ovládnutý strachem je zcela nevyzpytatelný a nikdy nevíme, kdy začne zmatkovat a udělá zcela nepředvidatelné nebezpečné věci. Z titulu vlastního strachu nás může jednoduše zradit, zranit, ohrozit. Vybavím si v této souvislosti umělecký text české výtvarné skupiny Pode Bal, který zní: „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.“

Kořeny této české povahy jsou pochopitelně hluboké a rozumím jim. Staletí útlaku a nesamozřejmost existence českého národa, neustále nějaká bota, která nás zašlapávala a ten návyk krčit se a bát se, přizpůsobovat se nejhorším podmínkám. Ano, chápu to. Ovšem když se všechno toto nyní zhmotní tak hmatatelně, že to kape skoro z každého člověka na každém rohu, je mi to nepříjemné. Je mi nepříjemné si znovu natvrdo uvědomit, jak moc jsme zraněný národ a jak je tato zraněnost zarytá v buňkách každého z nás, více nebo méně. A i ti, jenž strach neovládnul, k nimž se počítám třeba já, jsou v tomto kolektivním českém zranění chycení již jenom tím, že zde žijí a mají ty stejné kořeny. Jak si vyčistit buňky od tohoto historického nánosu područí, přizpůsobení, strachu a pocitu ohrožení? … Opět každý sám za sebe, jak jinak :-).

3) Kam zmizely teorie o psychosomatice?

Před koronavirovou krizí hodně lidí souhlasilo s teoriemi o psychosomatice, mnoha lidem začalo dávat smysl dívat se na jakékoliv zdravotní potíže jako na výsledek nějaké jejich osobní vnitřní neharmonie a blokády a pátrali v hloubce, co o nich jejich zdravotní příznaky vypovídají. Z teorie psychosomatiky také jednoznačně vyplývá, že onemocnět může pouze člověk, který má v sobě nějaký nezpracovaný problém, který je rozhozený a v nepohodě. I s tímto hodně lidí souhlasilo. Ovšem v okamžiku, kdy se vynořilo virové onemocnění podobné chřipce, najednou psychosomatické úvahy jakoby neexistovaly a hodně lidí, kteří dříve přitakávali těmto principům, propadli do obavy, „že to chytí“.

„Jak to můžete chytit, pokud je to o hlavě?“, ptám se jednoho takového člověka. „Chřipku také chytíte každý rok? Já sama jsem chřipku neměla přes dvacet dva let, jak to, že ji každý rok nechytnu, když všude kolem lítá? Před měsícem jsme se bavili o tom, že pokud jste v pohodě, tak nechytíte nic, a nyní najednou tvrdíte, že to chytíte, protože to prostě každý chytí, protože to říkali v televizi? Proč takový obrat o sto osmdesát stupňů? Kam zmizelo to psychosomatické uvažování?“

Takovýchto debat jsem v poslední době vedla mnoho. Musím říci, že je mi trochu smutno z toho uvědomit si, kolik lidí v psychosomatických teoriích očividně klouzalo po povrchu a v okamžiku, kdy šlo do tuhého, se ukázalo, že to vůbec nemysleli doopravdy. Ale zároveň se vystříbřili ti nemnozí lidé, kteří to vážně mysleli, o psychosomatice nepochybují a chodí nyní v době všeobecné karantény po ulici bez stresu a s úsměvem. Protože ví, že když budou v pohodě, nic chytit nemůžou nebo když už budou náhodou mírně rozhození, tak nemoc prodělají ve velmi lehké formě.

Kladu si otázku, kde nastává onen zlom, že se člověk může spolehnout na vědomí hlubších souvislostí, a kdy se nechá ovládnout a strhnout vlivy zvenčí. Pravděpodobně to souvisí s pevností ve vlastní identitě, ve vlastních pocitech a v hlubokém procítění souvislostí. A toto pochopitelně nenastane ze dne na den a ani tím, že si budeme každý den před zrcadlem opakovat, jak jsme pevní a sebejistí. Mnoho lidí, s nimiž se setkávám, ani netuší, jaké mají vlastní autentické pocity, mnohdy ani neví, že si je mohou dovolit a už vůbec, že za sebe a své pocity mohou kopat. Celý život jenom následovali to, „co se dělá“ nebo „co se má“, tudíž jsou od sebe a své duše odpojeni. A i když druhému něco odsouhlasí, třeba psychosomatickou teorii, ještě to vůbec neznamená, že to opravdu žijí. Je jasné, že tato chybějící autenticita a propojení sama se sebou se pak projeví tím způsobem, že jsou v době krize vláčeni vnějšími i vnitřními rozporuplnými vlivy bez napojení na svou hlubokou jistotu a klid. Chápu to. Můžeme se na to dívat jako na výzvu k práci na sobě, pokud si to ovšem připustíme.

K vnitřní jistotě, která je pevná jako skála a která „ví“, která se nenechá rozhodit poryvy větru, je možné se dopracovat. Ta cesta není jednoduchá a líbivá, jde do hloubky a prochází mnohdy údolím stínů, ale přináší posléze opravdový kontakt se naší duší, s tím, kdo jsme. Nemáme pak již nepřiměřený strach, nepodlehneme mánii ani kolektivní hysterii. Jsme v kontaktu se svou hlubokou moudrostí, která se nenechá jen tak něčím vyvést z rovnováhy. A to má dle mého smysl.

Pokud máte zájem přečíst si více úvah nebo konkrétní příběhy z terapeutické praxe Marie Plochové Hlávkové, nahlédněte do knihy Hlubinná přestrukturace.