Rokycanské listy

Druhý den návštěva pamětníků a míst aktivit

V pátek 9.8. 2019 jedu z Poličky do kopců Českomoravské vrchoviny, z několika možných partyzánských míst si vybírám nejprve Ubušínek. Cestou po cyklostezce 4106 se zastavuji v Korouhvi s krásným kostelem sv. Petra a Pavla z roku 1050.

Kostel se zvonicí, která měla obrannou funkci.

Tichým údolím Bílého potoka cyklotrasou 4025 přes Maxičky a Lačnov přijíždím v 9:00 do Jimramova, rodiště Aloise a Viléma Mrštíků.

Řeka Svratka v Jimramově

Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek. Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize Česká cikánská rapsodie, pan Just ji rád pro místní knihovnu objedná.

Dům v Ubušínku

Po půlhodině opouštím pohostinnou rodinu pana Justa a mířím po silnici, lesní cestě a zelené značce na jih do Veselí, místní části obce Dalečína.

Po příjezdu se ptám místních lidí zda nevědí, kde bydlela paní Zemanová. Ukrývala Josefa Serinka a další partyzány. Neznali ji. Doporučují mi navštívit partyzánský památník Na Jedli. Cestou k němu však navštívím svůj hlavní cíl a tím je kostel.

Evangelický kostel ve Veselí

Evangelicky strohá budova, vybudovaná roku 1782 po vydání tolerančního patentu, svítí na slunci. Za sněhové vánice v zimě 1944-45 se v ní skrýval před Jagdkommandem Serinek se spolubojovníky, když opustili úkryt u vdovy Zemanové, aby neohrozili ji a jejího malého syna. Naštěstí vánice zahladila jejich stopy, nacisté se zastavili těsně u kostela, aniž by tušili, že uvnitř již partyzáni pálí své doklady, aby jim nepadly do rukou.

Památník Na Jedli (728 m n. m.)

Od památníku je krásný výhled na vysočinské kopce.

Jedu zpátky do Veselí, zastavuji u místního kronikáře, snad bude znát další podrobnosti o paní Zemanové. Kronikář však není doma a tak rekapituluji co vím: Serinek se teprve po válce dozvěděl, že v Letech u Písku a v Osvětimi-Birkenau zemřelo všech jeho pět dětí a žena. Založil se vdovou Zemanovou novou rodinu a odstěhovali se do Svitav. Do roku 1953 provozoval ve Svitavách hospodu U černého partyzána a poté pracoval jako dělník ve skladu.

Dalečín, v pozadí zřícenina hradu Dalečín.

Sjíždím do Dalečína a odtud proti proudu Svratky jedu cyklotrasou 4025 do Jimramova, kde mě povzbuzuje opět polévka.

Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného, v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic, kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize Česká cikánská rapsodie.

Následně přijíždím o míst, která jsou spojena s počátečním pobytem Josefa Serinka. Poté, co byli Josef Serinek i jeho rodina kvůli romskému původu v roce 1942 deportováni protektorátními četníky do koncentračního tábora Lety, odtud Josef Serinek uprchl. Doputoval za dramatických okolností na Vysočinu do okolí Spělkova a Krásného, kde mu obětaví lidé poskytli dočasné útočiště. „Jeho černá tvář mu dodávala důvěryhodnosti,“ říká Jan Tesař v rozhovoru s Ondřejem Slačálkem.

Blížím se ke Spělkovu, mezi ním a Krásném se nacházela v lese zemljanka Serinka-Černého. Má to být někde pod silnicí. Zastavuji u lesa a kolemjdoucí žena se mě ptá, co hledám. Když jí říkám, že zemljanku a že ji měl pomáhat stavět kovář z Krásného, tak říká: „to je tady v jeho, v Ondrově lese, kousek dál pod loukou!“

Ondrův les

Děkuji paní za laskavost a skutečně za chvilku nalézám pozůstatky zemljanky. Stojím nad nimi a představuji si, jak zde partyzáni žili, mezi silnicí nad nimi a Svratkou tekoucí pod nimi, ten stres ze shánění potravy, skrývání se a z obav před prozrazením jak z vnějšku, tak z vlastních řad, vzrušení při plánování akcí, jejich noční pochůzky, nadšení z bratrské soudržnosti a možnosti bojovat proti nepříteli. Byli to hrdinové.

Pozůstatky zemljanky

V Krásném hovořím s panem Ondrou, synem statečného kováře a od něj se dozvídám, že v červenci 2017 proběhla poblíž zemljanky slavnostní akce zasazení památného stromu „černého partyzána“ Josefa Serinka.

Historik Jan Tesař řekl při zasazení stromu: „Ten symbol nás překračuje, to jsou naše dějiny, ti lidé obětovali své životy, my si toho vážíme. … antisemitismus a anticiganismus stále existuje.“ Potvrzením jeho výroku může být, že za rok někdo vzácný Svatováclavský dub ukradl.

Historik Jan Tesař při sázení dubu

Přes Borovou se vracím do Poličky a cestou si promítám hovory s pamětníky. Brali pomoc svých rodičů partyzánům jako něco samozřejmého. Jak píše Markus Pape, na Českomoravské vrchovině tvořili odbojáře hlavně evangelíci, po staletí zvyklí na boj v podzemí. Podobnou zkušenost získal Serinek. Jako šestnáctiletý byl odveden (odvlečen) na vojnu, dezertoval a do konce I. světové války se skrýval v lesích. Před II. světovou válkou, kdy pracoval jako kočí v Rohách na Plzeňsku se v době Mnichova zapojil do protifašistického odboje v českém pohraničí.

Večer si o své cestě povídám při večeři v restauraci s náhodnou sousedkou u stolu a ona je mile překvapena historií odboje v okolí jejího rodného města a obdivuje se, stejně jako já, partyzánským i místním hrdinům.

Bilance dne ujeto 80 km 1110 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 728 m n.m.

Foto: Romea, internetové stránky obce Přibyslav, Petr Hlávka

Dodatek dle Markuse Pape: „Tesařovo dílo je světový unikát. O ­žádném jiném romském odbojáři se ­nezachovalo tak velké množství pramenů. Práce otevírá téma Romů v českých dějinách z úplně nového úhlu. Poprvé má čtenář co do činění s uceleným příběhem původního českého Roma, který bojoval se zbraní v ruce za svobodu Československa. A často mnohem zdatněji a úspěšněji než jeho čeští spolubojovníci – díky celoživotní zběhlosti v romských strategiích přežití.

Zároveň se Česká cikánská rapsodie stává příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století původně demokratická politická elita nahradila masarykovskou koncepci národa jako nositele hodnot bojem o přežití na základě „zdravého rozumu“. Ten vládě druhé republiky a pak i vládám protektorátním dovolil aktivně spolupracovat s nacistickým Německem při perzekuci Židů a Romů. Z boje o svobodu se stala křečovitá snaha o přežití národa bez ohledu na právní stát, práva menšin či demokratické principy.

Česká cikánská rapsodie je Tesařovým nekompromisním zúčtováním s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“, jejíž marasmus veřejnost právě dnes živě prožívá.“

Zdroje:

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016.

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/zaznam-zasazeni-pamatneho-stromu-cerneho-partizana-josefa-serinka

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/ondrej-slacalek-setkani-s-cernym-partyzanem-rozhovor-s-historikem-janem-tesarem-o-romskem-partyzanovi-josefu-serinkovi

CHADIMOVÁ, Jana. Mimořádný lidový soud v Poličce, Ve světle výslechů. Diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2013. Dostupné online. S. 21, 88 – 93 https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/119081/?lang=en

https://a2larm.cz/2016/11/sam-proti-vsem-vzpominky-josefa-serinka/

První den návštěva čtyř měst v podhůří Českomoravské vysočiny

Ve čtvrtek 8. srpna 2019 ve 4:32 hod. nastupuji v Rokycanech do vlaku, na svém trekovém kole mám sbaleno na několik dní, vešlo se tam i ukulele. Ve vlaku si ještě rekapituluji cíl cesty – navštívit pamětníky a místa partyzánských aktivit, v nichž byl jednou z hlavních postav Černý partyzán – Josef Serinek. Inspirovala mě kniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, (Triáda 2016) se zaznamenanými vzpomínkami Josefa Serinka, (*25. 2. 1900 Bolevec, + 14. 6. 1974 Svitavy), československého příslušníka protinacistického odboje romské národnosti. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Lety, odtud utekl a stal se partyzánským velitelem na Českomoravské vrchovině. Přestože se prokazatelně účastnil ozbrojeného boje, byl vyznamenán pouze medailí Za zásluhy, která se udělovala za vojenské činy vykonané mimo boj.

Partyzánský velitel Josef Serinek (foto Wikipedie).

V 8 hod. vystupuji v České Třebové, ve městě kde strávil dětství hudebník, spisovatel, sběratel písní a folklóru Karel Plicka. Dnes mám namířeno odtud přes Litomyšl a Svitavy do Poličky. Po hezké pěší zóně se dostávám na náměstí a poté do městského info centra. Podle mapky okolí, zde získané a posilněn kakaem a palačinkou z bistra, vyjíždím jižně od města na Kozlovský Kopec (601 m n. m.) s rozhlednou (vyhlídková plošina 634 m n. m.). Rozhlednu po půlhodině čekání přijíždí v 10 hod. otevřít člen místního Klubu českých turistů. Za dobrého počasí je odtud vidět Králický Sněžník (47 km) i nejvzdálenější Sněžka (100 km), ta dnes není vidět. 

Pohled západním směrem k Litomyšli, v popředí Chata Maxe Švabinského.

Od rozhledny jedu po cyklotrase 4219 převážně s kopce do Litomyšle. V Litomyšli procházím nejprve upravenými klášterními zahradami (dle aktuální terminologie „zelenou pouští“) k zámku zapsaného na seznamu UNESCO s davy turistů a pak dolů na náměstí, které již není tak výstavné, ale o to autentičtější.

Litomyšl, pohled od zahrad. 

Město rodiště Bedřicha Smetany, Jiráskovy Filosofské historie, spousty galerií a například muzea Josefa Váchala. Dojídám polévku a nade mnou na stěně hotelu Zlatá hvězda informuje pamětní deska, že zde prožila své poslední dny Božena Němcová.

V poledním vedru jedu mírně stoupající cyklotrasou 182 a 4205 do Kukle. Odtud jedu vlevo po zelené turistické značce k pramenu řeky Svitavy po bývalé zemské hranici mezi Čechami a Moravou (historické mezníky) a podél hlavního evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem.

Pramen Svitavy je vyschlý.

V rodišti mecenáše Oswalda Ottendorfera a Oskara Schindlera, zachránce Židů ve druhé světové válce, navštěvuji na historickém dlouhém náměstí info centrum. Zjišťuji z mapy okolí, že když odtud do Poličky nechci jet po hlavní silnici, tak musím jet obklikou přes Hradec nad Svitavou.

Ve městě Svitavy teče korytem řeky trocha vody z rybníků nad městem.

Neodpustím si vzpomínku na Portu. V pátek 5. července 1974 jsme ve zdejším divadle s ústeckým Krakatitem získali třetí místo v oboru Moderní trampská píseň. V Portýru napsal Miroslav Kovářík: „… mírně jsem zjihl při písničce Ráno, kterou zpíval kamarád z ústeckých časů Kapitán Kid…“ Poprvé zazněla píseň Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. V soutěži folkových skupin byla první skupina Bohdana Mikoláška s písní Ticho o Janu Palachovi – „… zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít …,“ za nimi skončili Marsyas.

V 15 hod. posilněn dršťkovou vyjíždím po cyklotrase 24 podél Svitavy na jih do Hradce nad Svitavou, pak na západ po cyklotrase 4022 přes Radiměř vystoupám na Poličský vrch (672 m n. m.). Do Poličky, cíle dnešního dne, přijíždím v 16:30 hod. Po ubytování v hotelu (spíš velice slušné ubytovně) Opus a po večeři z vlastních zásob, se vydávám na procházku středem města obklopeném zachovalým systémem středověkých hradeb a parkem s rybníkem na místě vodního příkopu. 

Poličská radnice a morový sloup. 

Město má velice příjemnou až intimní atmosféru. Známé je jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů a místo několika hudebních festivalů.

Polička žije odkazem B. Martinů.

Méně je již známé, že do města bylo 19. prosince 1944 nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské Jagdkomando gestapa, v jehož čele stál Ludvík Schulz. V únoru 1945 bylo nahrazeno vlasovci.

Bylo to v důsledku narůstající aktivity partyzánských skupin; město se postupně stalo centrem jejich rozsáhlého operačního území. Integrující osobností protifašistického odboje se zde stal Josef Serinek poté, co se dostal do kontaktu s českou odbojovou organizací Rada tří. Převážně z uprchlých sovětských zajatců Serinek vybudoval třicetičlenný lesní partyzánský oddíl Černý – Čapajev. „Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké schovávání, tak bych tam nebyl,“ svěřil se po válce. Mezi akce oddílu patřily akce vyhazování mostů do vzduchu, nebo trestná výprava do Přibyslavi proti četníkům, kteří v říjnu 1944 zastřelili představitele Rady tří generála Vojtěcha Lužu. Sám Serinek se účastnil osvobozování Bystřice nad Pernštejnem, když odzbrojil posádku vojenského lazaretu v tamní škole.

Bilance dne: ujeto 64 km, 734 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 672 m n. m. 

Foto: Wikipedie, Petr Hlávka                                                           Pokračování.

Zdroje:

Wikipedie

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016

Krajinou příběhů 

CHADIMOVÁ, Jana. Konec druhé světové války v Poličce. Bakalářská práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2011. Dostupné online. S. 23, 48-52.

V Přibyslavi před 75 lety: při odplatě za smrt generála tekla krev. Dostupné online. 

K R O N I KA města Bystřice nad Pernštýnem od války světové. Dostupné online. S. 102-3