K napsání této povídky, nebo spíše vyprávění ze svého života, mne vedla poznámka – pošťouchnutí od mého učitele a dnes i kamaráda.
Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko tak říkajíc „zarámovat“.
Co jsme získali o co jsme přišli.
Přímo raketová rychlost technického pokroku přinesla nám všem dříve netušené možnosti. To o čem jsem já jako student četl v knihách sci-fi se stalo-stává-nebo teprve stane skutečností.
Ale ruku v ruce s tímto technickým pokrokem jde i ztráta vlastností-schopností, které dříve nebyly ničím výjimečným. Vnímání našeho okolí všemi smysly, porozumění signálům které naše tělo vysílá k nám samým i k našemu okolí. Nemluvím nyní pouze o čichu, sluchu, zraku.
Také naši prapředci, stejně jako volně žijící tvorové v naší přírodě, dokázali vycítit například známky blížící se změny počasí ještě dříve než k ní došlo. A ne jen vycítit, že se bude něco dít, ale také co to vlastně bude.
Současný způsob života nevyžaduje abychom užívali tuto část naší genetické výbavy, kterou nám naši dávní předci předali. A tak postupem času se dostává čím dál tím víc do pozadí.
Ovšem to neznamená, že tam není.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že tam je a že pouze čeká na probuzení.
Všichni jsme dostali do vínku svou vlastní a speciální výbavu.
Každý člověk je jedinečný, ale žádný není jediný.
Vyprávění začíná.
Samozřejmě, že také já plně využívám dnešní technologie jak ve své práci, tak i při svých soukromých aktivitách. Také já sleduji, co nového se objevilo například ve světě počítačů nebo elektronické komunikaci atd. atd.
Přesto vím, že nejlépe je mi uprostřed ničím nerušené přírody.
Je to dar.
(Ale nic není jen černé a nic není jen bílé)
Byly doby, kdy jsem si to ani já neuvědomoval a až s postupem času jsem to začínal vnímat.
Mám totiž jakýsi dar, snad po našich prapraprapředcích, který mi umožňuje zaregistrovat „něco“ (vycítit přítomnost), byť je to daleko nebo na okraji zorného pole nebo i částečně skryto třeba za porostem.
A to ať jdu pěšky nebo jedu na kole nebo i autem.
Prostě z ničeho nic mne to přinutí se podívat do konkrétního směru a na určité místo a v tom vidím „je to tam“. Má žena byla několikrát svědkem, ví to o mně a stejně se vždy znovu diví „jak to můžeš vidět?“.
Stejně to mám i v davu lidí například v obchodech nebo na nádraží.
Najednou mne to přinutí se podívat přes další lidičky a vidím, že mne někdo pozoruje-dívá se přímo na mne.
Není to že bych se rozhlížel po okolí a pak to uviděl.
Ne! Prostě se najednou podívám třeba i na úplně druhou stranu, ale do konkrétního místa a vidím třeba zvěř i mírně skrytou v podrostu.
Nebo jdu po lesní cestě a najednou mne něco přinutí se ohlédnout a já vidím,
že se za mnou objevil někdo další. A to i když je daleko a jde tiše bez nějakého „halekání“.
Můj šéf z práce mi jednou, když jsme se na podobná témata bavili, řekl
„vy jste druid“.
Ale za vše se „platí“.
Tak je to i s tou mou vnímavostí. Bohužel také daleko silněji a s daleko dlouhodobějším dopadem vnímám negativní energie-emoce svého okolí. Zatímco běžně se ostatní lidé kvůli něčemu chytnou, jak se říká, a za poměrně krátký čas jsou opět v pohodě.
Mne se to pak drží daleko déle. Pokud jsem přímým účastníkem tak i několik dní .
Stačí mi třeba na ulici potkat dva lidi co se o něčem dohadují (ne přímo perou) a na mne ta negace „hupsne“ a drží se potvora a drží.
Ve svém pracovním zařazení se napjatým až konfliktním situacím bohužel nevyhnu ( a je to čím dál horší, protože lidé jsou k sobě čím dál víc zlí) , ovšem hodně by se mýlil ten, kdo by nabyl dojmu, že já toto vyhledávám.
Omyl velký omyl.
Mnohokrát se mi ale také stalo, že mi různí lidé řekli: „rád se u vás (tebe) zastavuji, protože potřebuji tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si.“
A je to různé. Někdo se „dobíjí“ mírně, někdo silněji.
Ale jsou i lidé, v jejichž přítomnosti během pár minut úplně cítím, jak mne opouštějí síly. Prostě by mne během chvilky vycucli jak limonádu brčkem.
No a mně pak nezbývá než kontakt co nejrychleji nějak vhodně přerušit.
Nikdo si nedokáže představit kolik duševních sil mne to každý den stojí, projít tím bez úhony.
Ale se vším je možné se nějak vypořádat.
Já můžu děkovat svému „samurajskému“ pohledu a asijským filozofiím za to, že to ještě dávám.
No a také mým čtyřnohým psím přátelům, kteří reagují i na sebenepatrnější podnět.
Někdy to až vypadá, že si spolu rozumíme jen pouhou myšlenkou.
Je to rovnocenné partnerství. Dokáží dodat klid – potěšit a příště zase oni potřebují uklidnit a povzbudit.
Proto mám rád toulky přírodou, kde jsem daleko do negací dnešní doby.
Kde si pro změnu já dobiji své baterie, abych se mohl po návratu zpět postavit těmto škodlivým vlivům a opět dobíjet baterie lidem ze svého okolí.
Jak jsem již zmínil, vše je podle jin a jang.
Nic není jen bílé a nic není jen černé.
Kladné jde v ruku v ruce s negativním a naopak.
Zkuste se také někdy odpoutat od toho všeho shonu dnešní doby.
Spočiňte v klidné náruči naší překrásné přírody a ponořte se do svého nitra.
Zkuste objevit to co tam je, co běžně nepotřebujete, ale co čeká na objevení.
Zkuste ne jen vidět, cítit, a slyšet.
Stojí to za to
Samurajtt 侍
Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.
Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.
Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.
Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.
Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“
Dle životopisce: „S. K. Neumann, v mládí anarchista a vyznavač volné lásky, bydlel v letech 1907 – 1915 v Bílovicích nad Svitavou a cítil se zde šťasten. Přispíval do Lidových novin a překládal, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. Z této doby pochází jeho sbírka veršů Kniha lesů vod a strání a sbírka fejetonů S městem za zády. „
Zřejmě touto tratí projížděl v listopadu 1904 S. K. Neumann se svou družkou Boženou Hodačovou do Vídně poté, co opustil svou manželku Kamilu a dvě děti (zanechal jim vilu na Olšanech a všechen majetek). Božena vzpomíná, jak ji „Bouřlivák“ ve vlaku řekl, že to s ním nebude mít lehké. Básnil pro ni: „Netřeba doufat, netřeba snít,/ je možno, možno, možno žít:/ člověka pro ráj jsi stvořila znova,/ Boženo Hodačová.“ 
Před Březovou nad Svitavou projíždím kolem pramenišť s jímacími studněmi na pitnou vodu. Svitava připomíná spíše stružku. Pod obcí (10:00) vychutnávám jízdu po relativně příjemném úseku cesty – vlevo Svitava (odtud až k soutoku se Svratkou je bohužel klasifikována jako silně znečištěná), vpravo les. Po devíti kilometrech ve Skrchově již asi nejhezčí úsek cesty končí spolu s cyklotrasou. Pokud chci jet dál podle Svitavy, musím pokračovat po hlavní silnici.
Ve Svitávce míjím odbočku na Kunštát, kde se narodil překladatel a dramatik Ludvík Kundera a básník František Halas. Za Svitávkou odbočuji však od řeky do Boskovic. Je vedro a potřebuji doplnit vodu a najíst se. V 11:15 hod. navštěvuji infocentrum, kde získávám plán města s informacemi o jeho bohatém kulturním a sportovním dění a o slavných rodácích. Jsou jimi Karel Absolon, badatel a archeolog a Otakar Kubín, malíř, sochař a grafik.
Ve dvacetitisícovém Blansku, na náměstí pojmenovaném po zde působícím lékaři, slavném archeologovi a speleologovi Jindřichu Wankelovi (1821 – 1897), si kupuji zmrzlinu v makedonské cukrárně, abych se trochu zchladil a v supermarketu doplňuji potraviny. Město je důležitým průmyslovým střediskem, elektrické měřicí přístroje zde vyráběl vynálezce Erich Roučka jako první v Rakousku – Uhersku již od roku 1911 (dnes Metra Blansko).
Míjím soutok Svitavy s Punkvou a napojuji se na cyklotrasu EuroVelo 9 spojující polské pobřeží Baltu s chorvatským Jadranem.
Večer si povídám v restauraci u zastávky o své cestě s manželskou dvojicí, pro níž je bydlení v Adamově příjemnější a levnější nežli v blízkém Brně. Osobním vlakem jsou v Brně za 19 minut. On je stavař a tak si notujeme v kritice předražených dálnic a malé podpoře hromadné dopravy. Cestou na hotel fotím podvečerní Adamov s kostelem svaté Barbory.
Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek (6). Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize 
Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného (16), v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic (17), kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize 
