Je takový obyčej,
že tu ukazuješ obličej
a dostaneš spršku,
když ošklivou máš dršku
a málo lajků,
když napíšeš jen duchaplnou bajku. Pokračovat ve čtení „FACEBOOK“
Takové koronavirové zamyšlení
Dovolím si na pár řádcích krátké zamyšlení kolem současné situace, kdy celý svět bojuje proti koronaviru resp. jak se na tuto událost dívám a čeho se obávám. Pokračovat ve čtení „Takové koronavirové zamyšlení“
Jak bude vypadat post-covidový svět
Scénáře líčící možnou podobu světa, který vzejde z post-covidové krize, se přirozeně různí. Mnozí by jistě byli rádi, aby se vše vrátilo zpět do starých kolejí, kdy se svět zdál jako přehledné a srozumitelné místo k životu, druzí by nejraději upevnili své privilegované postavení implementací autoritářských a dystopických opatření, zatímco další sní o radikální transformaci společnosti a eliminaci – či alespoň zmírnění – strukturálních problémů, jež ji tíží. Záleží však na tom, zda lidstvo pochopí, že smrtící patogen je možná posledním budíčkem, než bude pozdě cokoliv změnit, píše Daniel Veselý v Britských Listech zde.
Za Stanislavem Kostkou Neumannem III.
Třetí den z Adamova přes Bílovice nad Svitavou do Brna
V pondělí 12.8. 2019, v poslední den putování s Neumannovou Knihou lesů, vod a strání, balím svých pár švestek a chvíli tlačím své plně naložené kolo a chvíli na něm jedu do kopce nad Adamov.
Na Alexandrovu rozhlednu (2), ve výšce 491 m n. m. , přijíždím v 8:30 hod. Z vyhlídkového ochozu rozhledny je krásný rozhled. Jihozápadně na Adamov v údolí Svitavy a v pozadí na Brno. Vzchází další slunečný den.
Pokračuji po mírně se svažujícím hřebeni do Babic nad Svitavou a zde se již potřetí napojuji na Cestu S. K. Neumanna. Pojedu po ní s přestávkami až do Bílovic.
Nejprve ale v 9:30 hod. přijíždím na krásnou lesní louku Nad Arboretem a odtud je to kousek k Arboretu Řícmanice (3) se sbírkou jehličnanů. Je bohužel uzavřené. U vchodu stojí Památník stromů z roku 1938 s písní Stromy – báseň Jaroslava Vrchlického zhudebnil Antonín Dyk. Obdivuji nejen arboretum, ale i zdravé lesy, v nichž hospodaří již od roku 1923 Školní lesní podnik Masarykův les Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.
V 11 hod. navštěvuji obecní úřad v Bílovicích nad Svitavou (4). Přímo na budově úřadu visí pamětní deska spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, který zde bydlel 1914 – 1922.
Informace podává paní na matrice, ale nezná odpověď na otázku, kde bydleli Neumannovi. O jejich bydlišti se zmiňuje Božena Neumannová jako o „Uličkách.“ Bližší informace by mohla znát kronikářka, její jméno mi však paní odmítla sdělit (nevím proč, možná, zda nejsem jako Neumann také anarchista?!), ale připustila, že je jistě dohledatelné v usneseních zastupitelstva. Ještě jednu záhadu řeším – kde je skála, o níž ve své básni U Děravé skály píše S. K. Neumann? Ale ani o skále paní nic neví. Během dne však tuto skálu najdu.
O nelehkém soužití s S. K. Neumannem píše jeho partnerka Božena Hodačová – Neumannová (později novinářka a spisovatelka, svatbu měli až v roce 1915 před odchodem S. K. N. do války). Byli chudí, pod policejním dohledem, peníze za fejetony v novinách a za knihy básník často prohýřil s přáteli, museli jim finančně vypomáhat její rodiče. Čelili nepřízni konzervativního prostředí v Řečkovicích, kam se z Vídně přestěhovali k rodičům Boženy. Obecní radou byli vypovězeni, o tom píše S. K. Neumann (Jak žijeme (Řečkovická idyla), 1906) – pro tyto „zločiny“:
1. Jsem anarchista a píšu do kacířských novin (Lidové noviny, pozn. Hl).
2. Jsem (doslova) bez boha a bez náboženské víry; jsem mimo církev se ženou i dítětem.
3. Žiju v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože „požehnání“ kněze je mi stejně lhostejno jako sankce hejtmana.
4. Jsem chudý člověk, který nemůže si koupiti vaši prodejnou loajalitu a přízeň.
Božena přiznává „…moje manželství s básníkem je vlastně drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé.“
Lenka Procházková píše: „autorka svého muže milovala, byla mu oporou, ale na druhou stranu, jak v knize doznává, ho nenáviděla.“
S. K. Neumann svou partnerku jistě také miloval a po svých bouřlivých flámech i poté, co dvakrát od něj pro to odešla, ji prosil o odpuštění a o návrat.
Ženy to v té době neměly vůbec lehké, nezapomeňme, že teprve v roce 1905 získaly volební právo a S. K. Neumanna nemůžeme určitě řadit, podle dnešních měřítek, k feministům. Přiznával, že neumí vydělávat a tak se o materiální zabezpečení rodiny (měli spolu dceru Soňu) starala Božena a později jeho další partnerka, překladatelka Lída Špačková. V knize fejetonů S městem za zády se však S. K. N. zmiňuje o svém přátelství s mistrem Banďouchem, zahradníkem, kterému vypomáhal a s nímž podnikal výpravy do lesů pro jmelí. Nedá se tedy říci, že by nebyl pracovitý, ale jeho prioritou byla poezie a na materiálních statcích nelpěl, snad s jedinou výjimkou, a tou byla jeho sbírka bibliofilií.
V zahradnictví mistra Banďoucha mohla vzniknout tato báseň z Knihy lesů, vod a strání:
KE CHVÁLE ZEMĚ
Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny
zabořiti prsty, dlaně přitisknout,
(i když poznaly žen žádostivé klíny,
i když zbádaly jich těla každý kout).
V hlíně tajný život oblévá mé prsty,
nezřím ho, však cítím aspoň voněti,
jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty,
milenko a matko, muži, dítěti.
S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
Loučím se s Bílovicem a jedu podél Svitavy směrem na Brno tichým údolím (nevede tudy silnice, jen stezky po obou březích řeky a železniční trať) až k ústí Těsnohlídkova údolí (5); jím stoupám v 11:30 po žluté značce vzhůru. Poprvé za svou cestu se setkávám s lesní těžbou, na rozryté cestě se vyhýbám loužím a blátu tak jsem málem přehlédl Těsnohlídkův pomník (6). Odměnou je mi však ve 12:30 ostroh Šumbera s pomníkem S. K. Neumanna (8) a básní
NA SKALKÁCH
Na Skalkách jsem stanul po bloudění
za ptačími hlasy v alejích.
Mého moře měkké rozvlnění
zrcadlilo nebes mladý smích.
………………
Spokojeně krev mi zabušila.
Vítr přízniv! Děj se cokoli!
Dneska ráno loď má odrazila
pod modrými svými chocholy.
………………
U kormidla rošťácky se směje
bratr Rimbaud, chlapec divoký.
Na to moje české moře kleje,
že by musel býti bezoký.
……………..
Tak tady nabíral síly S. K. Neumann a společně s „prokletým básníkem“ si stěžoval na stav české literatury? Nevím, zda by na ni po stu letech změnil názor.
Trochu tajemné je toto místo východně nad řekou Svitavou. Impresionisticky rozptýlené světlo, ticho a (zřejmě dřívější) výhled do údolí řeky zastíněný stromy. Na mapách je u něj psáno „Jeskyně Šumberova díra,“ takže to bude ta „Děravá skála“!
Klesám o 130 m výškových metrů nádherným bukovým lesem – lesním chrámem – do stinného údolí Říčky k rybníku Hornek (9). Horní část údolí jsem projel včera od Křtin.
Říčka ústí do soustavy rybníků a neodolám si v jednom z nich, Pod Hrádkem (10), zaplavat. Cestou dál potkávám poměrně dost výletníků, podobně jako včera v údolí Kuního potoka nad Bílovicemi. Rozhoduje snadný přístup z Brna.
Od Říčky se odpoutávám v Mariánském údolí (11) a poté se ploužím v horku předměstskými ulicemi Brna, (kdo by řekl, že je město tak kopcovité!) nejprve čtvrtí Líšně, pak Vinohrad a odtud sjíždím kolem hřbitova a pak Balbínovou ulicí k cíli dnešní cesty – vlakovému nádraží v Brně – Židenicích.
V Balbínově ulici se v 16 hod. zastavuji u malého domku č. 47, v němž se v roce 1914 narodil Marii Kiliánové chlapec (ve stejném roce, kdy byla vydaná Kniha lesů, vod a strání). Později, už zralý muž, vzpomíná, jak ho ráno budil zvuk pumpy v ulici: „ … přicházeli Líšňáci bosi a obouvali se u pumpy, když si umyli nohy…“ Ano, Bohumil Hrabal – jeho další vzpomínku: „… moje babička ráda chodila bosa, na dvoře bosa, ve vinohradu bosa“ jsem zakomponoval do textu písně „U pramene.“ Píseň zazněla v provedení naší kapely Second Band jako pocta geniálnímu spisovateli na festivalu Hrabalovo Kersko v roce 2016.
Bilance dne: ujeto 36 km, převýšení 671 m, nejvyšší kóta 523 m n. m.
V 17:42 hod. odjíždím vlakem do Prahy, pomalu se loučím se třemi dny blaha s dílem S. K. Neumanna a čtu jeho
SLOKY NEPOJMENOVANÉ
Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:
pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,
pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.
A sladké mražení mnou dosud proběhne
před skvělou rytinou a starou dobrou básní,
před smělou myšlenkou, jež bystře vpřed se hne,
před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.
A dobrodružný sen mě ještě přivábí,
a každý dobrý boj mi říká: Chop se zbraně!
Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;
má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.
Expresivní báseň BOUŘE se přímo nabízela zhudebnit ji v rytmu rock ‚n‘ rollu v šestnáctitaktovém blues systému:
Foto: Petr Hlávka
Zdroje:
HRABAL, Bohumil. Kdo jsem. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Hynek s.r.o., 2000. S. 274.
NEUMANN, Stanislav, Kostka. S městem za zády: předválečná idyla. Praha: Čin, 1922-1923.
NEUMANNOVÁ, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Otazníky nad knihou Boženy Neumannové Byla jsem ženou slavného muže. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2007. Dostupné online. S. 11–12.
ŠPAČKOVÁ, Ludmila. Takový byl. Vyd. 2., dopl. (V Čs. spisovateli 1.). Praha: Československý spisovatel, 1957. S. 195.
TAUFER, Jiří. Stanislav Kostka Neumann ve fotografii. Československý spisovatel, 1955.
https://www.bilovicens.cz/historie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Kostka_Neumann
Související články: Za S. K. Neumannem I., Za S. K. Neumannem II.,
Krása končícího dne
Je teplé letní odpoledne a já vyrážím na „lov“. Blíží se závěr krásného dne na počátku léta.
Sluníčko příjemně hřeje, ale není to žádné úmorné parno ani dusno před bouří.
Mou loveckou výbavou je zrak, sluch, dalekohled…..
Mým cílem je louka mezi lesy několik kilometrů od naší vesničky.
Nejprve šlapu silnicí, ale brzy vstupuji do lesa.
Jsou zde borovice , břízy, duby, lípy a okraj lemují šípky a hloh.
Podrost tvoří ostružiní a borůvčí a také různé trávy.
Můj nos nasává tu směsici pachů, ve které převládá vůně jehličí a kvetoucích trav.
Z korun stromů se nese zpěv ptáků. Je to překrásná směsice hlasů různých tónin.
Nádherná filharmonie.
Postupuji velice volným tempem a snažím se našlapovat co nejtišeji, abych splynul s okolím.
Není kam spěchat.
Samozřejmě určitě neuniknu pozornosti nějakého toho ptáčka, či jiného tvora obývajícího les.
Ale chci co nejméně rušit. Vyhýbám se křovinám, koukám abych nešlápl na větev zarostlou v trávě, která by svým suchým prásknutím pod mou nohou zburcovala celý les.
Čím víc se blížím k cíli, tím pomaleji a tišeji se pohybuji lesním podrostem.
A jsem na místě. Stojím pod mohutným dubem, na kterém je pozůstatek již nevyužívaného loveckého posedu.
Je zde již řadu let, ale je stále ještě tak zachovalý, že mne bez problémů unese.
Po větvích jsem se vyšplhal až k němu a usadil se.
Je odsud úžasný výhled na ještě neposečenou louku, obklopenou lesem.
I přesto, že jsem se snažil plížit se jako indián, okolní příroda o mně ví.
Ptáčkové se přeci jen trochu ztiší a pozorují, co že za vetřelce se to tady usadilo.
Sedím bez hnutí a klidně dýchám a nasávám tu atmosféru.
Chce to trpělivost a žádné pohyby a když tak rozhodně ne prudké.
Po čase si to okolí, které o mé přítomnosti ví, zvykne a vše se vrací k poklidnému běhu letního odpoledne. Někde nad lesem je slyšet hlas káně. Vnímám šustící listí osik z okraje lesa po mé levici.
A tak čas zvolna plyne a stíny se začínají prodlužovat.
Pojednou v lese, za svými zády, zaslechnu lehké zapraskání v podrostu.
Ani se nehýbám.
Jsem sice vysoko, takže můj pach by mne neměl prozradit, ale stačí lehké zašustění oděvu o kůru stromu
nebo o staré sedátko posedu a vše by bylo ztraceno.
Trpělivě tedy vyčkávám, uši našpicované. Je ticho. Po chvíli však pod sebou mírně vpravo zaslechnu slabé ale delší zašustění trávy. Stočím zrak a už vidím původce. Lesem se na louku blíží srneček. Je mladý odhaduji jedno z loňských mláďat. Má nádhernou srst, oči jako korálky a jeho vlhký čumáček se pohybuje jak prověřuje okolí.
Je tak blízko, že ani nepotřebuji dalekohled. Na okraji lesa se na chvíli zastaví a pak už pomalým krokem vstupuje na pastvinu.
Je to překrásný pohled. Zpěv ptáků neustává, dole se popásá srnec a pomalu postupuje dál a dál loukou.
Vzduch voní a jak pozorně poslouchám každé šustnutí, uvědomuji si i bzukot příslušníků hmyzí říše v koruně stromu.
Čas jako by se zastavil.
Pojednou zaznamenám periferním viděním nějaký pohyb na druhém konci louky.
Je to daleko a tak přichází na řadu dalekohled. Je to zajíc, který také vyrazil za pastvou.
Tráva je již vyšší a tak z něj mnoho nevidím ani s pomocí dalekohledu.
Pouze když se občas dlouhým skokem přesunuje za lepším soustem ho zahlédnu celého. Jinak spíš tuším kde se pohybuje.
Podle vlnící se trávy ze které sem tam vykouknou jeho dlouhé uši.
Tuto poklidnou atmosféru chvílemi poruší pouze poplašený křik kosa, když se podrostem blíží něco, co stojí za upozornění ostatním obyvatelům lesa.
A zatím co slunce je níž a níž, srnec došel při popásání k druhému konci louky.
Ještě chvíli ho vidím jak se popásá na okraji lesa roubeného hložím.
No a pak už jen sleduji, jak pomalu a obezřetně zachází do křoví a mizí z mého dohledu.
Zajíce již také není vidět.
Jak jsem svou pozornost zaměřil na sledování srnce, jakoby toho využil a nepozorovaně zmizel.
Pozvolna ubývá i bzukotu včel a různých much a mušek a také ptáčci začínají utichat.
A tak tu sedím a vnímám celým svým tělem tu nádheru.
Okolní příroda se uklidňuje a je stále tišší.
Pak jako když luskne prsty, vše naráz ztichne.
Ještě jedno nesmělé „píp, píp“ nějakého ptáčka již jako ze spánku a je konec.
Jako když dirigent mávne taktovkou a ta obrovská kapela o tisíci nástrojích naráz zmlkne.
Je naprosté ticho. Slyším tep svého srdce a až mi hučí v hlavě jak napínám sluch.
Nic.
Ticho, ticho ticho.
Slunce je již dávno za obzorem a podvečerní šero přechází ve večerní tmu.
V tom „cupcupcupcup“ něco zašustí v listí pod stromem.
Nic není vidět, já ale vím co to je.
Myška se vydala na hledání něčeho dobrého k snědku.
Po nějaké době občasných zašustění přibývá. Noční tvorové začínají spouštět svůj „pianissimo“ noční koncert zvuků.
Noční tmu prozařuje jen třpyt hvězd na nebi. Postupně se začíná projevovat i světlo vycházejícího měsíce.
Není sice úplněk, ale záře tří čtvrtin kotouče tohoto nočního poutníka, dává kouzelný stříbřitý nádech okolní krajině.
Tlumených zvuků v okolním lese přibývá. Jsou tiché a dávají této chvíli tajemné kouzlo.
Občas se z hloubi lesa ozve zapraskání.
Někdy to může být třeba skupinka divočáků putujících lesem za potravou, ale také to může být jen hluk padající staré uschlé větve z výšky do podrostu.
Nebo kus pískovce který se sesunul ze skalní stěny v roklině. Zde je prostor pro fantazii. Večerní les je sice tišší ale plný života.
A když do ticha zazní hlas sýčka, začínám se chystat k sestupu ze své pozorovatelny.
Překrásný letní den skončil a vládu převzala kouzelná letní noc.
Samurajtt 侍
Hlubinný pohled na koronavirové období
Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Náročné koronavirové období generuje mnoho interpretací a snah vše pochopit a začlenit do kontextu našeho vývoje. Proto bych vám ráda sdělila i své astropsychologicko-hlubinné pohledy na celou situaci.
1) Komplexní astropsychologický pohled – paralýza směřující k ponoru do nitra
Dle některých astrologických výkladů začala tato krize v lednu, v okamžiku částečného zatmění Luny, při úplňku, kdy v opozici na Lunu stál zároveň Saturn a Pluto. Zatmění Luny mohou vždy předznamenávat těžká období, ovšem pokud na Lunu ještě k tomu „tlačí“ těžké kalibry v podobě Pluta a Saturna, je oheň na střeše. Dle mé interpretace se při takovýchto konstelacích jedná především o navázání lepšího vztahu s dlouhodobě utlačenou Lunou. Luna coby velký ženský aspekt symbolizuje naši pravou identitu, přírodní rytmy, přírodu, intuici, citlivost a schopnost „jen tak být“, naši přirozenou pasivitu. To, že tento jinový ženský aspekt dlouhodobě v naší společnosti nekonečného růstu trpí, to většina z nás víme. Avšak málokdo je schopen samovolně z kolečka věčné aktivity vystoupit a dostat se do klidu. Nyní však tato situace hodila do klidu celou společnost, celé státy, celou Zemi. Nastala paralýza výkonu a příroda ožívá, znečistění ovzduší se zmenšilo, do Benátek se vrátily ryby, atd.. Otázka je, na jak dlouho.
Internet se hemží výkřiky o tom, že společnost nekonečného růstu už dále není možná, máme se obrátit sami k sobě, máme meditovat, jít do sebe, užít si ten klid a změnit své postoje. Závisí to ovšem na tom, nakolik budeme každý z nás schopen projít vlastní osobní individuální proměnou. Pokud my, každý za sebe, nenavážeme lepší vztah ke své pasivní ženské části, nic se na ekonomickém kolečku nezmění, a po skončení krize to celé znovu naskočí a pojede možná ještě zběsileji kupředu. Tudíž záleží jen na nás, jednotlivcích, jak si v sobě přehodnotíme priority, zdali se trochu skamarádíme se svou vlastní „nevýkonností“, slabostí, jemností, pasivitou a zdali ucítíme krásu přírodních rytmů. A není to pouze o tom si říci tato hezká slovíčka a opájet se jejich vznešeným vyzněním, ale uvědomit si, zda máme my sami v hloubce opravdu navázaný kontakt se svou ženskou, emoční a citlivou částí.
A tento pohled sama do sebe nemusí vypadat moc hezky a ani vznešeně. Mnoho lidí se štítí své slabosti, křehkosti a zranitelnosti, mnoho lidí je odpojených od svých emocí a jsou k sobě i k přírodě znecitlivělí a velká část lidí nedokáže vůbec „jen tak být“ a nic nedělat. Toto většinou vzniklo v dětství, v minulosti, během nějakých napěťových situací, které v člověku vzbudily dojem, že citlivost, jemnost a pasivita je něco nepřijatelného nebo si to nemohou dovolit.
Proto pokud se chceme posunout dál, je třeba začít pohlížet i na tato témata, staré bolesti, zranění z minulosti. Tento pohled nemusí být tolik líbivý jako meditace za světovou lásku a pospolitost, ale dle mého může být mnohem efektivnější v opravdové vnitřní proměně.
2) Vyvolání předimenzovaných emocí a obnažení charakteru národa
Každou kolektivní situaci je možné zneužít pro zájmy různých mocenských skupin. Dokonce se objevují i interpretace, že celá tato situace byla uměle vytvořena, právě kvůli posílení vlivu nějakých skupin. Ať je to jakkoliv, v Česku se představitelům státu podařilo vytvořit tak výrazné prostředí strachu, že mu podlehla většina obyvatelstva. Tak to vnímám. Z titulu obrovského strachu a paniky se obyvatelstvo i opoziční parlamentní strany podřídily bez jakýchkoliv námitek nesystémovým a chaotickým restrikcím, které byly mnohem tvrdší, než v jiných státech. Teprve zhruba za tři týdny po zavedení celostátní karantény a ochromení většiny obchodů i institucí, se začaly ozývat hlasy, které tato extrémně restriktivní opatření začaly zpochybňovat.
Osobně si z této situace odnáším velmi důležité uvědomění o tom, jak se český člověk velmi jednoduše nechá ovládnout strachem a panikou a stane se z něj jednoduše manipulovatelný dav, který kývne ve strachu na cokoliv. Ze strachu udá svého souseda, ze strachu někomu nadává, ze strachu je agresivní a ze strachu již tak restriktivní opatření udělá ještě horšími a ještě tvrději na nich bazíruje, než je vůbec nutné. Kde je ovšem schovaný v této situaci vlastní zdravý kritický rozum? Ověřování informací z více zdrojů? Sledování opozičních názorů, názorů odborníků? Vytváření vlastního názoru, který nemusí být nutně poplatný tomu většinovému? Kam to zmizelo? Bylo to tu vůbec někdy?…
Samozřejmě, objevila se i vlna solidarity, vzájemná pomoc, ovšem pokud tato vlna pozitivna ani v nejmenším nezpochybňuje některé absurdní příkazy a zákazy, pokud odevzdaně vyšlapujeme ve vězení a jen si ho navzájem pokoušíme zpestřit milým úsměvem nebo ušitím veselé roušky, nic to na samotném vězení nemění a jen to poukazuje na absurdní pasivní odevzdanost a otrockou povahu.
C. G. Jung napsal, že člověk, který trpí strachem, je mnohem nebezpečnější, než člověk, který je plný nenávisti. Ano, člověk ovládnutý strachem je zcela nevyzpytatelný a nikdy nevíme, kdy začne zmatkovat a udělá zcela nepředvidatelné nebezpečné věci. Z titulu vlastního strachu nás může jednoduše zradit, zranit, ohrozit. Vybavím si v této souvislosti umělecký text české výtvarné skupiny Pode Bal, který zní: „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku.“
Kořeny této české povahy jsou pochopitelně hluboké a rozumím jim. Staletí útlaku a nesamozřejmost existence českého národa, neustále nějaká bota, která nás zašlapávala a ten návyk krčit se a bát se, přizpůsobovat se nejhorším podmínkám. Ano, chápu to. Ovšem když se všechno toto nyní zhmotní tak hmatatelně, že to kape skoro z každého člověka na každém rohu, je mi to nepříjemné. Je mi nepříjemné si znovu natvrdo uvědomit, jak moc jsme zraněný národ a jak je tato zraněnost zarytá v buňkách každého z nás, více nebo méně. A i ti, jenž strach neovládnul, k nimž se počítám třeba já, jsou v tomto kolektivním českém zranění chycení již jenom tím, že zde žijí a mají ty stejné kořeny. Jak si vyčistit buňky od tohoto historického nánosu područí, přizpůsobení, strachu a pocitu ohrožení? … Opět každý sám za sebe, jak jinak :-).
3) Kam zmizely teorie o psychosomatice?
Před koronavirovou krizí hodně lidí souhlasilo s teoriemi o psychosomatice, mnoha lidem začalo dávat smysl dívat se na jakékoliv zdravotní potíže jako na výsledek nějaké jejich osobní vnitřní neharmonie a blokády a pátrali v hloubce, co o nich jejich zdravotní příznaky vypovídají. Z teorie psychosomatiky také jednoznačně vyplývá, že onemocnět může pouze člověk, který má v sobě nějaký nezpracovaný problém, který je rozhozený a v nepohodě. I s tímto hodně lidí souhlasilo. Ovšem v okamžiku, kdy se vynořilo virové onemocnění podobné chřipce, najednou psychosomatické úvahy jakoby neexistovaly a hodně lidí, kteří dříve přitakávali těmto principům, propadli do obavy, „že to chytí“.
„Jak to můžete chytit, pokud je to o hlavě?“, ptám se jednoho takového člověka. „Chřipku také chytíte každý rok? Já sama jsem chřipku neměla přes dvacet dva let, jak to, že ji každý rok nechytnu, když všude kolem lítá? Před měsícem jsme se bavili o tom, že pokud jste v pohodě, tak nechytíte nic, a nyní najednou tvrdíte, že to chytíte, protože to prostě každý chytí, protože to říkali v televizi? Proč takový obrat o sto osmdesát stupňů? Kam zmizelo to psychosomatické uvažování?“
Takovýchto debat jsem v poslední době vedla mnoho. Musím říci, že je mi trochu smutno z toho uvědomit si, kolik lidí v psychosomatických teoriích očividně klouzalo po povrchu a v okamžiku, kdy šlo do tuhého, se ukázalo, že to vůbec nemysleli doopravdy. Ale zároveň se vystříbřili ti nemnozí lidé, kteří to vážně mysleli, o psychosomatice nepochybují a chodí nyní v době všeobecné karantény po ulici bez stresu a s úsměvem. Protože ví, že když budou v pohodě, nic chytit nemůžou nebo když už budou náhodou mírně rozhození, tak nemoc prodělají ve velmi lehké formě.
Kladu si otázku, kde nastává onen zlom, že se člověk může spolehnout na vědomí hlubších souvislostí, a kdy se nechá ovládnout a strhnout vlivy zvenčí. Pravděpodobně to souvisí s pevností ve vlastní identitě, ve vlastních pocitech a v hlubokém procítění souvislostí. A toto pochopitelně nenastane ze dne na den a ani tím, že si budeme každý den před zrcadlem opakovat, jak jsme pevní a sebejistí. Mnoho lidí, s nimiž se setkávám, ani netuší, jaké mají vlastní autentické pocity, mnohdy ani neví, že si je mohou dovolit a už vůbec, že za sebe a své pocity mohou kopat. Celý život jenom následovali to, „co se dělá“ nebo „co se má“, tudíž jsou od sebe a své duše odpojeni. A i když druhému něco odsouhlasí, třeba psychosomatickou teorii, ještě to vůbec neznamená, že to opravdu žijí. Je jasné, že tato chybějící autenticita a propojení sama se sebou se pak projeví tím způsobem, že jsou v době krize vláčeni vnějšími i vnitřními rozporuplnými vlivy bez napojení na svou hlubokou jistotu a klid. Chápu to. Můžeme se na to dívat jako na výzvu k práci na sobě, pokud si to ovšem připustíme.
K vnitřní jistotě, která je pevná jako skála a která „ví“, která se nenechá rozhodit poryvy větru, je možné se dopracovat. Ta cesta není jednoduchá a líbivá, jde do hloubky a prochází mnohdy údolím stínů, ale přináší posléze opravdový kontakt se naší duší, s tím, kdo jsme. Nemáme pak již nepřiměřený strach, nepodlehneme mánii ani kolektivní hysterii. Jsme v kontaktu se svou hlubokou moudrostí, která se nenechá jen tak něčím vyvést z rovnováhy. A to má dle mého smysl.
Pokud máte zájem přečíst si více úvah nebo konkrétní příběhy z terapeutické praxe Marie Plochové Hlávkové, nahlédněte do knihy Hlubinná přestrukturace.
Chci pomoct pomáhá
Ráda bych Vám představila celorepublikový portál chcipomoct.cz a současně bych Vás také chtěla požádat o pomoc s jeho propagací, píše Radka Straková.
Minulý týden jsme poskytli telefonický rozhovor paní Filipi z Českého rozhlasu Sever, který se týkal právě propagace portálu (cíleno hlavně na seniory a podporu linky pro seniory).
Nyní bych si dovolila krátce shrnout, čím se zabýváme.
Cílem portálu je zaznamenat, roztřídit a propojit dobrovolníky s žádostmi o pomoc. Toto propojení je kontrolováno našimi operátory s cílem, aby nebyl žádný požadavek opomenut, nevyřešen. Portál neustále rozvíjíme a přizpůsobujeme aktuálním požadavkům. V současné době intenzivně spolupracujeme s některými kraji a univerzitami.
Zároveň se snažíme napojit na další iniciativy tak, abychom na ně mohli nasměřovat požadavky, které není v našich silách zvládnout (a naopak).
Níže výčet základních aktivit, kterými se dobrovolníci zabývají:
- Kamarád na telefonu – pravidelný kontakt zejména se seniory pod metodickým vedením garanta – psychologa (registrovat se mohou na telefonu 777 778 538) – TATO SLUŽBA JE POMĚRNĚ KLÍČOVÁ, VOLÁ NÁM VELKÉ MNOŽSTVÍ SENIORŮ
- Ochranné pomůcky – zjištění materiálu, výroba, distribuce potřebným (roušky, štíty, dezinfekce)
- Doučování dětí ZŠ / SŠ – ideálně online
- Hlídání dětí –nabízíme různé formy hlídání
- Nákupy – pravidelné nákupy základních potravin a léků
- Venčení domácích mazlíčků – pokud nemohou lidé sami
- Odborná pomoc – evidujeme řadu odborníků připravených pomoci (od psychologů, sociálních pracovníků, přes elektrikáře, IT techniky až po krizové manažery), neváhejte napsat, co potřebujete
Registrace požadavků i dobrovolníku probíhá zde: chcipomoct.cz, všichni se na nás dále mohou obracet na tel.: 604 229 529
Za portálem stojí nezisková organizace Akademické centrum studentských aktivit (ACSA), www.acsa.cz.
Můžete nás najít jak na výše uvedené adrese, tak na Facebooku.
Dále např. již ve zmíněném rozhovoru s Českým rozhlasem nebo na webu Aktuálně.cz
Bc. Radka Straková
Dar…
K napsání této povídky, nebo spíše vyprávění ze svého života, mne vedla poznámka – pošťouchnutí od mého učitele a dnes i kamaráda.
Dlouho jsem přemýšlel jak toto dílko tak říkajíc „zarámovat“.
Co jsme získali o co jsme přišli.
Přímo raketová rychlost technického pokroku přinesla nám všem dříve netušené možnosti. To o čem jsem já jako student četl v knihách sci-fi se stalo-stává-nebo teprve stane skutečností.
Ale ruku v ruce s tímto technickým pokrokem jde i ztráta vlastností-schopností, které dříve nebyly ničím výjimečným. Vnímání našeho okolí všemi smysly, porozumění signálům které naše tělo vysílá k nám samým i k našemu okolí. Nemluvím nyní pouze o čichu, sluchu, zraku.
Také naši prapředci, stejně jako volně žijící tvorové v naší přírodě, dokázali vycítit například známky blížící se změny počasí ještě dříve než k ní došlo. A ne jen vycítit, že se bude něco dít, ale také co to vlastně bude.
Současný způsob života nevyžaduje abychom užívali tuto část naší genetické výbavy, kterou nám naši dávní předci předali. A tak postupem času se dostává čím dál tím víc do pozadí.
Ovšem to neznamená, že tam není.
Ze své vlastní zkušenosti vím, že tam je a že pouze čeká na probuzení.
Všichni jsme dostali do vínku svou vlastní a speciální výbavu.
Každý člověk je jedinečný, ale žádný není jediný.
Vyprávění začíná.
Samozřejmě, že také já plně využívám dnešní technologie jak ve své práci, tak i při svých soukromých aktivitách. Také já sleduji, co nového se objevilo například ve světě počítačů nebo elektronické komunikaci atd. atd.
Přesto vím, že nejlépe je mi uprostřed ničím nerušené přírody.
Je to dar.
(Ale nic není jen černé a nic není jen bílé)
Byly doby, kdy jsem si to ani já neuvědomoval a až s postupem času jsem to začínal vnímat.
Mám totiž jakýsi dar, snad po našich prapraprapředcích, který mi umožňuje zaregistrovat „něco“ (vycítit přítomnost), byť je to daleko nebo na okraji zorného pole nebo i částečně skryto třeba za porostem.
A to ať jdu pěšky nebo jedu na kole nebo i autem.
Prostě z ničeho nic mne to přinutí se podívat do konkrétního směru a na určité místo a v tom vidím „je to tam“. Má žena byla několikrát svědkem, ví to o mně a stejně se vždy znovu diví „jak to můžeš vidět?“.
Stejně to mám i v davu lidí například v obchodech nebo na nádraží.
Najednou mne to přinutí se podívat přes další lidičky a vidím, že mne někdo pozoruje-dívá se přímo na mne.
Není to že bych se rozhlížel po okolí a pak to uviděl.
Ne! Prostě se najednou podívám třeba i na úplně druhou stranu, ale do konkrétního místa a vidím třeba zvěř i mírně skrytou v podrostu.
Nebo jdu po lesní cestě a najednou mne něco přinutí se ohlédnout a já vidím,
že se za mnou objevil někdo další. A to i když je daleko a jde tiše bez nějakého „halekání“.
Můj šéf z práce mi jednou, když jsme se na podobná témata bavili, řekl
„vy jste druid“.
Ale za vše se „platí“.
Tak je to i s tou mou vnímavostí. Bohužel také daleko silněji a s daleko dlouhodobějším dopadem vnímám negativní energie-emoce svého okolí. Zatímco běžně se ostatní lidé kvůli něčemu chytnou, jak se říká, a za poměrně krátký čas jsou opět v pohodě.
Mne se to pak drží daleko déle. Pokud jsem přímým účastníkem tak i několik dní .
Stačí mi třeba na ulici potkat dva lidi co se o něčem dohadují (ne přímo perou) a na mne ta negace „hupsne“ a drží se potvora a drží.
Ve svém pracovním zařazení se napjatým až konfliktním situacím bohužel nevyhnu ( a je to čím dál horší, protože lidé jsou k sobě čím dál víc zlí) , ovšem hodně by se mýlil ten, kdo by nabyl dojmu, že já toto vyhledávám.
Omyl velký omyl.
Mnohokrát se mi ale také stalo, že mi různí lidé řekli: „rád se u vás (tebe) zastavuji, protože potřebuji tak říkajíc dobít baterky a odpočinout si.“
A je to různé. Někdo se „dobíjí“ mírně, někdo silněji.
Ale jsou i lidé, v jejichž přítomnosti během pár minut úplně cítím, jak mne opouštějí síly. Prostě by mne během chvilky vycucli jak limonádu brčkem.
No a mně pak nezbývá než kontakt co nejrychleji nějak vhodně přerušit.
Nikdo si nedokáže představit kolik duševních sil mne to každý den stojí, projít tím bez úhony.
Ale se vším je možné se nějak vypořádat.
Já můžu děkovat svému „samurajskému“ pohledu a asijským filozofiím za to, že to ještě dávám.
No a také mým čtyřnohým psím přátelům, kteří reagují i na sebenepatrnější podnět.
Někdy to až vypadá, že si spolu rozumíme jen pouhou myšlenkou.
Je to rovnocenné partnerství. Dokáží dodat klid – potěšit a příště zase oni potřebují uklidnit a povzbudit.
Proto mám rád toulky přírodou, kde jsem daleko do negací dnešní doby.
Kde si pro změnu já dobiji své baterie, abych se mohl po návratu zpět postavit těmto škodlivým vlivům a opět dobíjet baterie lidem ze svého okolí.
Jak jsem již zmínil, vše je podle jin a jang.
Nic není jen bílé a nic není jen černé.
Kladné jde v ruku v ruce s negativním a naopak.
Zkuste se také někdy odpoutat od toho všeho shonu dnešní doby.
Spočiňte v klidné náruči naší překrásné přírody a ponořte se do svého nitra.
Zkuste objevit to co tam je, co běžně nepotřebujete, ale co čeká na objevení.
Zkuste ne jen vidět, cítit, a slyšet.
Stojí to za to
Samurajtt 侍
Za Stanislavem Kostkou Neumannem II.
Druhý den okolím Adamova a Bílovic nad Svitavou
V neděli 11.8. 2019 vyjíždím v 8 hod. na východ od Adamova v příjemném ranním chladu proti proudu Křtinského potoka po cyklotrase 5077. První zastávka patří rezervaci Stará Huť (2) se zachovanou částí vysoké dřevouhelné pece. Součástí rezervace je i areál slovanského hutnictví železa s ukázkami primitivních pícek na železo.
Další zastávkou je Býčí skála (3) s jeskyní známou Wankelovým objevem halštatského knížecího hrobu či obětiště – ta je nepřístupná. Vstupní převis jeskyně je znehodnocen horolezeckými úchyty. Dále asi po pěti stech metrech Křtinský potok vytéká z propadání. Vtok do propadání se objeví až nad jeskyní Výpustek (4). Jeskyně je turistickou atrakcí pro nálezy kostí jeskynních medvědů, později v ní byla nacistická továrna a protiatomový kryt. Nad Výpustkem se zprava připojuje Cesta S. K. Neumanna.
Býčí skála
Slunce již pěkně hřeje, když v 10 hod. vjíždím do městyse Křtiny (5) s nádherným poutním kostelem Jména Panny Marie, zámkem a parkem – vše je dílem architekta Jana Blažeje Santiniho – Aichla. Vstupuji do chrámu: jeho symetrie a prosvětlenost je působivá. Pokračuji východním směrem přes Bukovinu do Bukovinky (8). Zde se v 11 hod. stáčím na jihozápad a po cyklostezce 5131 vjíždím do listnatých lesů.
Kostel Jména Panny Marie
Ocitám se opět na Cestě S. K. Neumanna, ale v opačném směru nežli před Křtinami – pokud toto poutní místo bývalo hlavním cílem jeho cesty, Otčenáš (a v něm místo Boha země) jistě nahradila tato
VSTUPNÍ MODLITBA
Ve jménu života i radosti i krásy.
Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy
jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,
buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,
přijď nám tvé království se všemi svými plesy,
nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.
Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,
pokorné bylině i zpívající vodě,
jež z drobných pramenů chce míti veleproud;
tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,
abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě
a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.
Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,
když máme času dost na paláce a básně,
na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;
však síly třeba nám, jež zrušila by klamy
a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně
i naše synovství nad zápor zbabělý.
A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,
jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí
sluhové fantómů a blasfemických věr.
Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí
do bahen ohavných, že ve své beznaději
ti, matko, kynem pak pro jih i pro sever.
Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,
vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,
kypící, milostné a širé tělo tvé!
My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,
tvá míza v poskoku se cévami nám řine
a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.
Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,
a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;
v temnosvit života se pohrouží jak robě
pro sladkou zralostí již pukající plod.
Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy. . .
Ve jménu života i radosti i krásy.
Projíždím Novým Dvorem (10) a po sjezdu do údolí Říčky se dostávám po naučné stezce Hády a údolí Říčky (11) k prostorné jeskyni Pekárna (13). Inspirovala prý Eduarda Štorcha při psaní knihy Lovci mamutů. Ekologičtí aktivisté zde zrovna sbírají odpadky.
Zhruba po 1 km cinkot příborů skautské družiny z oken Kaprálova mlýna (14) mi připomíná, že je čas k obědu.
Cyklostezkou 5134 stoupám z údolí na Zadní Hády a pokračuji až na Kopaniny (15). Z neznalosti volím obtížnou kamenitou cestu po zelené turistické značce (16), místo po souběžné cyklostezce na sever k pomníku Josefa Ressela (17), lesníka, spisovatele a vynálezce lodního šroubu.
Cestou údolím Kuního potoka po cyklostezce 5005 míjím památník prvního vánočního stromu (18), pak Liduščin památník (19) – zde našel spisovatel Rudolf Těsnohlídek s přáteli před vánocemi v r. 1919 odloženou holčičku. Tato příhoda inspirovala Rudolfa Těsnohlídka k založení tradice stavění vánočních stromů na náměstích spojené s charitativními sbírkami, které přispěly později k zakládání dětských domovů.
Odtud, 300 m vzdálená, se nachází v příjemném stínu Studánka Leoše Janáčka (20) a pod ní Myslivna Lišky Bystroušky (21) spojená s Těsnohlídkovou bajkou o chytré lišce. Po asi 500 m přijíždím k mostu přes řeku Svitavu v Bílovicích nad Svitavou. U křižovatky před ním stojí pomník S. K. Neumanna (22). Básník je zpodobněn v pokročilém věku, ačkoliv on zde prožíval svá blaha jako třicátník. Pod strohou bustou i strohé verše: „Na šedém balvanu Děravé skály/ se samotou srůstaje sedím,/ pode mnou vody jak by se rvaly,/ na zběsilou Svitavu hledím…“
Hned naproti pomníku je výletní restaurace Sokolovna zaplněná místními i turisty a zde také restauruji své síly. Je 15:00 hod. a slunce stále praží.
Bílovice byly a jsou díky své blízkosti Brna oblíbeným výletním cílem. „Prázdniny zde trávívali bratři Čapkové, do Bílovic zajížděli za S. K. Neumannem básníci, zejména jeho přítel František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman a další, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, místo si oblíbili básník Jakub Deml, malíř Alois Kalvoda, sochař Franta Úprka, malířka Zdeňka Braunerová. malíři a sochaři Otakar Kubín a Vincenc Makovský, herci Karel Höger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček – ostatně Těsnohlídkovy Příhody lišky Bystroušky se staly libretem stejnojmenné Janáčkovy opery.“
VILLEGIATURA 1
Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece
jak olej vařící starými trychtýři;
ve žhavém poprašku skal snědé leží plece
a lesy strnulé v svém němém krunýři
se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla. . .
A zdá se, že jižjiž kdes jiskra zablyskne,
a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá
veselost požáru své heslo zavýskne.
To léta parného a zastavené vláhy
den nemilosrdný vše stápí v suchý var.
A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy
u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar . . .
…………..
1 letní pobyt na venkovském sídle
Po obědě v Sokolovně se vydávám na projížďku obcí. Dům, kde bydlel S. K. Neumann jsem nenašel, při obědě mi jeden místní občana sdělil, že dle jeho matky byl Neumann opilec, neplatil nájem a tak bydlel každou chvíli někde jinde. Jeho pobyt připomíná, kromě pomníku, ještě ulice po něm pojmenovaná a text na internetové stránce „Historie a slavné osobnosti obce Bílovice n. Svitavou.“
Vyjíždím z Bílovic proti proudu Svitavy směrem na Adamov a doprovází mě starší cyklista z Brna, se kterým jsem se předtím seznámil. Chce se podívat k ústavu, kde zemřela před lety jeho manželka. Zajíždíme spolu k Myší díře (25).
DUBISKO PADLO
Za mostem u Myší díry jednoho rána v září
veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně,
na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří;
dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně.
Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno
do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě
tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno,
jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě.
Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila,
strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí,
nad černavými bory kavka se rozkroužila:
dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti
………
Svitava u Myší díry vzdorně nehučí, má málo vody.
V Adamově v podvečer opět relaxuji na koupališti. Večer pak v hotelu, při pohledu na tiché údolí a nad ním dohasínající nebe, si vybavím Neumannovy Prosté sloky. Napadne mě k nim motiv z několika tónů, ale až po návratu z cest se propojí slova a melodie.
II. Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik;
nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík,
tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání –
i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni.
Bilance dne: ujeto 50 km, převýšení 651 m, nejvyšší kóta 537 m n. m.
Foto: Petr Hlávka
Zdroje:
Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.
Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.
https://www.bilovicens.cz/historie
Související články:
Za Stanislavem Kostkou Neumannem I.
První den údolím Svitavy
V sobotu 10. 8. 2019 se loučím s Poličkou, včera jsem v jejím okolí navštívil místa působení Černého partyzána – Josefa Serinka, jak je líčí český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77 Jan Tesař (1933) v knize Česká cikánská rapsódie. Mým dnešním cílem je Adamov, odkud budu putovat ve stopách Stanislava Kostky Neumanna (1875 – 1947), novináře a básníka. Inspirovala mě kniha Básně a místa, v níž ale místo pro S. K. Neumanna nezbylo.
Všechny tři osobnosti prošly vězením. Serinek koncentračním táborem v Letech v roce 1942, odkud po 1,5 měsíci uprchl, Neumann a Tesař věznicí na Borech. Neumann 14 měsíců od r. 1894 pro „přečin tajného spolčování“ (proces s Omladinou). Tesař 6 let (!) od r. 1971 pro „podvracení republiky“ – za zakládání odborů v době normalizace.
Dle životopisce: „S. K. Neumann, v mládí anarchista a vyznavač volné lásky, bydlel v letech 1907 – 1915 v Bílovicích nad Svitavou a cítil se zde šťasten. Přispíval do Lidových novin a překládal, postupně se odkláněl od anarchismu a začal se zajímat o přírodu. Společně s bratry Čapkovými se podílel na sborníku Almanach na rok 1914, který odmítl symbolismus a individualismus a propagoval civilismus. Z této doby pochází jeho sbírka veršů Kniha lesů vod a strání a sbírka fejetonů S městem za zády. „
Karikaturu S. K. Neumanna nakreslil jeho přítel František Gellner.
První část cesty absolvuji po cyklotrase 4022 do Radiměře (9:30) a z ní odbočuji na jihovýchod po cyklotrase 4203. Dovede mě po místní silnicí do liduprázdného údolí Svitavy pod Hradcem nad Svitavou, kde ticho ruší jen občas projíždějící auto a vlaky po souběžně vedoucí hlavní železniční trati mezi Svitavami a Brnem.
Zřejmě touto tratí projížděl v listopadu 1904 S. K. Neumann se svou družkou Boženou Hodačovou do Vídně poté, co opustil svou manželku Kamilu a dvě děti (zanechal jim vilu na Olšanech a všechen majetek). Božena vzpomíná, jak ji „Bouřlivák“ ve vlaku řekl, že to s ním nebude mít lehké. Básnil pro ni: „Netřeba doufat, netřeba snít,/ je možno, možno, možno žít:/ člověka pro ráj jsi stvořila znova,/ Boženo Hodačová.“
Před Březovou nad Svitavou projíždím kolem pramenišť s jímacími studněmi na pitnou vodu. Svitava připomíná spíše stružku. Pod obcí (10:00) vychutnávám jízdu po relativně příjemném úseku cesty – vlevo Svitava (odtud až k soutoku se Svratkou je bohužel klasifikována jako silně znečištěná), vpravo les. Po devíti kilometrech ve Skrchově již asi nejhezčí úsek cesty končí spolu s cyklotrasou. Pokud chci jet dál podle Svitavy, musím pokračovat po hlavní silnici.
Ve Svitávce míjím odbočku na Kunštát, kde se narodil překladatel a dramatik Ludvík Kundera a básník František Halas. Za Svitávkou odbočuji však od řeky do Boskovic. Je vedro a potřebuji doplnit vodu a najíst se. V 11:15 hod. navštěvuji infocentrum, kde získávám plán města s informacemi o jeho bohatém kulturním a sportovním dění a o slavných rodácích. Jsou jimi Karel Absolon, badatel a archeolog a Otakar Kubín, malíř, sochař a grafik.
Při obědě v restauraci Kaťák (12:30) poprchává, ale jen krátce a tak opět za slunečního svitu a vedra pokračuji na jih. Míjím vjezd do unikátní Židovské čtvrti a Muzeum Boskovicka, nezajedu ani k zámku, ani k hradu na Hradském kopci (musím se sem brzy vrátit!) a sjíždím podél říčky Bělé po 5203A, abych se ve Lhotě u Rapotína přiblížil opět ke Svitavě a pokračoval po cyklotrase 5202 do Rájce – Jestřebí a Blanska (13:45). Řeka Svitava má zde regulované břehy.
Ve dvacetitisícovém Blansku, na náměstí pojmenovaném po zde působícím lékaři, slavném archeologovi a speleologovi Jindřichu Wankelovi (1821 – 1897), si kupuji zmrzlinu v makedonské cukrárně, abych se trochu zchladil a v supermarketu doplňuji potraviny. Město je důležitým průmyslovým střediskem, elektrické měřicí přístroje zde vyráběl vynálezce Erich Roučka jako první v Rakousku – Uhersku již od roku 1911 (dnes Metra Blansko).
Po krátkém odpočinku projíždím kolem kuriózního koupaliště – naproti nádraží je zatopený lom a lidé se sluní přímo na betonu u kolejí hlavní trati.
Míjím soutok Svitavy s Punkvou a napojuji se na cyklotrasu EuroVelo 9 spojující polské pobřeží Baltu s chorvatským Jadranem.
Vjíždím do úzkého a klikatého kaňonu Svitavy. Železnice vede úbočími kopců tunely vystavenými italskými „baraby“ v padesátých letech 19. století. V 15:00 hod. se osvěžuji se vodou ze studánky Pod Hradem. Nad studánkou se nachází památník lesníka Josefa Žalmana, součást zdejšího Lesnického Slavína.
Jsem u zdroje „věčné něhy blah“ S. K. Neumanna.
PROLOG
Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.
Snadno přísahy se činí v líbánkách.
Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.
Milovali jsme se v rozkošnických snách.
Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani,
když ta naše láska v štěstí uzrála.
Já jen o tom našem věrném milování
zpívám prosté rytmy lesů vazala.
Také v jejich stínu střídá se sled chvílí;
tisíc bylo žalů, tisíc radostí:
Žaly, moje žaly hymnu pohltily;
mír a radost rády píseň pohostí.
Z radostí a míru vzcházejí mé sloky,
smutků překonaných bývá na nich pel. . .
Unikl jsem z města mílovými kroky,
k zdroji věčné něhy blah jsem odešel.
Prolog je po Vstupní modlitbě úvodní báseň ze sbírky Kniha lesů, vod a strání (ke knize vytvořil obálku Josef Čapek) . Básník zpívá místo hymny „prosté rytmy lesů vazala,“ ale celá sbírka je jedním hymnem, strukturovaným podle ročních období, oslavujícím živou i neživou přírodu.
V dotazníku PEN klubu S. K. Neumann uvedl: „Všechna má nová tvůrčí období měla svůj počátek ve změně krajiny nebo milostného poměru. … Formálním podnětem k básni jsou mi fakta z přírody, sociálního života i politiky… a další postup je trojí:
a) Jsem – li sám nebo dovolují – li mi okolnosti se soustřediti, vznikne báseň ihned v jedné, ve dvou hodinách; to se však děje velmi zřídka, poněvadž i báseň je pro mne skutečná práce a pracuji poměrně dosti těžce.
b) Nebo vzniknou ihned dva tři verše, tu a tam i celá sloka, a trvá to pak třeba několik dní, než je z toho báseň.
c) Učiním si jen záznam motivu nebo myšlenky, z nichž si pak tu a tam ve volné chvíli podle nálady něco vyberu k práci.“
V 15:30 hod. vjíždím do Adamova, města s tradicí železářství a strojírenského průmyslu – v roce 1889 zde byl vyroben první automobil s benzínovým čtyřtaktním motorem v Rakousku-Uhersku, unikátem je i z roku 1924 první lokomotiva pro Československo, či parní nákladní automobil.
Adamov byl vyhlášen městem až 1. 7. 1964, ale osídlení okolního území je doloženo z nálezů v Býčí skále od 13 až 10 tisíc let před n. l.
Ubytovávám se v Hotelu pod Horkou – jde spíše o ubytovnu ve strmém svahu nad řekou. Je stále vedro a tak smývám únavu nad hotelem v malém příjemném koupališti s krásným výhledem do údolí. V přestávkách mezi plaváním listuji Knihou lesů, vod a strání a již v několikrát přečtených básních nacházím nové obrazy a opětně obdivuji krásu básnického jazyka.
CHVÁLA NAHOTY
—————-
Nad lesy červen plá a ticho vášní voní. . .
Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní
a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní;
proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní.
Však není fontán to, ni ptačí hlas to není.
A hasne v korunách již sladká melodie.
Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení
a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije?
Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny.
Je lačná vteřina a červen mocně velí.
Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný
svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý . . .
—————
Och, možno aspoň snít v den červnového kouzla,
že dívka vyšla si a zjevila se nahá,
by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla,
dar přepozitivní a kořist nad vše drahá,
do loktů mužových, jenž o hmotě pěl vzkvetlé,
jež zraje na slunci a z půdy šťávy saje,
o náboženství svém, jež konkrétní a světlé
bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje?
Večer si povídám v restauraci u zastávky o své cestě s manželskou dvojicí, pro níž je bydlení v Adamově příjemnější a levnější nežli v blízkém Brně. Osobním vlakem jsou v Brně za 19 minut. On je stavař a tak si notujeme v kritice předražených dálnic a malé podpoře hromadné dopravy. Cestou na hotel fotím podvečerní Adamov s kostelem svaté Barbory.
Na pokoji si brnkám jen tak na ukulele, ale pořád se mi do toho plete Píseň lesů, vod a strání od skladatele Zdeňka Merty. Ale ten budovatelský text! „Kroků jen pár a najdeš vížku s bání … a města vidíš kvést.“ Zkouším místo něj verše z básně Prolog a ony padnou jako ulité! Stačí trochu upravit melodii a rytmus. Půlové noty s textem: „Zpívám (píseň o setkání …)“ nahradí osminové „Nesmrtelnou hymnu …“
Bilance dne: ujeto 84 km, převýšení 484 m, nejvyšší kóta 672 m n. m.
Foto: Petr Hlávka, Wikipedie.
Zdroje:
Hrdlička Josef, Soukupová Klára, Špína Michal (eds.). Básně a místa. Eseje o poezii. FF UK Praha 2015.
Kautman, František. St. K. Neumann: člověk a dílo: (1875–1917). Praha: Academia, 1966.
Neumann, Stanislav, Kostka. Kniha lesů, vod a strání. Spolek výtvarných umělců Mánes, 1914.
Neumannová, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.
Tesař, Jan. Co počít ve vlkově břiše. Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. Triáda, Praha 2018.
Wikipedie.
Související články: