Večer projektu Den poezie

V pondělí 16. 11. od 18 hodin vám  v rámci projektu Básníci online představíme nejzajímavější autory ze současné básnické scény v Rokycanech – básnířku Věru Tydlitátovou a básníky Vladimíra Líbala a Jaroslava Šlejmara. Doprovodí je hudbou skupina PVE (Helena Orcígrová a Zuzka Bursíková), Miroslav Tauš a Petr Hlávka.

Pro Městskou knihovnu v Praze připravili již na jaře Dagmar Plamperová s Josefem Strakou projekt Básníci online a jeho pokračování představí básníky Radka Fridricha a Jana Sojku, jejichž videa byla natočena letos na podzim, a pustíme též i záznamy čtení Dagmar Plamperové a Josefa Straky z dubna tohoto roku.
Den poezie pořádáme společně se Společností poezie a s Městskou knihovnou v Praze a za přispění Města Rokycany k výročí narození Karla Hynka Máchy.
Na youtube naleznete záznamy pod heslem *Den poezie v Rokycanech 2020*.

Chystá se další kácení stromů ve Smetanově a Srbově ulici

Kromě kácení stromů před koupalištěm se chystá další kácení. Město plánuje vytvořit parkovací místa před muzeem při odstranění stávajících tří stromů, odstranění všech bříz v ulici V Brance a odstranění dvou katalp v ulici Srbova, kde opět mají vzniknout parkovací místa.

Za všechny stromy je náhrada, ale vzrostlé stromy se nahrazují těžko a vždy se najdou nějaké sítě pod nimi vedoucí a argumenty, že je tedy nepůjde vysadit.

Místo abychom auta vytěsňovali ze středu města, jak to dělají rozumná města jinde, auta do města přivádíme. Přitom parkovacích míst je dost v dosahu pěti minut od středu města.

Pane starosto a páni radní, město je pro občany, ne pro auta.

Situaci shlédnete zde: situace-Model

Kácení stromořadí, veřejný dopis starostovi a místostarostům Rokycan

Vážený pane starosto, vážení páni místostarostové,

obracím se na Vás ve věci chystané likvidace aleje vzrostlých stromů u bazénu v Rokycanech. a žádám Vás o přehodnocení tohoto záměru, případně alespoň o pozastavení.
Na sdružení Pro naše Rokycany se obrátili občané, kteří v lokalitě žijí a mají obavu z toho, že namísto vzrostlých stromů budou mít výhled na vybetonovanou plochu. Nevůli ke kácení stromů však mají i lidé, kteří v okolí Holoubkovského potoka a plaveckého areálu přímo nebydlí, ale místo využívají po celý rok jako rekreační oblast pro procházky či sport. Jistě budete souhlasit, že volný čas je příjemnější trávit pod vzrostlými stromy, než na parkovišti.
Pane starosto i oba páni místostarostové – všichni jste vidět na předvolebních billboardech do krajských voleb a jste přímo členy a nebo na společné kandidátce stran a hnutí, která shodně mají na prvních místech volebního programu ochranu životního prostředí, zejména s důrazem na zadržování vody v krajině. Vaše současné rozhodnutí, které je výsledkem neveřejného jednání Rady města, naprosto těmto volebním programům neodpovídá, ba je naopak přímo popírá! Pro mne osobně je to signál, že volební program pro Vás osobně neznamená nic a jsou to skutečně jen předvolební sliby a prázdná slova.
Navíc považuji za nepříliš standardní, že jste umožnili JUDr. Dostálovi vystoupit na jednání zastupitelstva, údajně bylo dojednáno, že téma bude zařazeno na jednání dalšího zastupitelstva k diskusi a případnému hlasování, mezitím však proběhlo jednání Rady, kde bylo rozhodnuto o pokračování v projektu, tedy o kácení. Ačkoliv podle správního řádu tento postup jistě není závadný, domnívám se, že není v pořádku lidsky. Pokud občané dají veřejně a zřetelně najevo svůj nesouhlas, jako jejich zvolení zástupci byste jim měli naslouchat a udělat vše pro postup přijatelný všem, minimálně formou veřejné diskuse a hledání alternativních řešení.
Argumenty podané JUDr.Ondřejem Dostálem, Ph.D.,LL.M., jsou jasné, srozumitelné a plně se s nimi ztotožňuji. Doufám, že jim ještě budete věnovat svůj čas a myšlenky.
S pozdravem
Mgr.Ludmila Marková
sdružení Pro naše Rokycany, Iniciativa Chceme zpět k řece

Jak bude vypadat post-covidový svět

Scénáře líčící možnou podobu světa, který vzejde z post-covidové krize, se přirozeně různí. Mnozí by jistě byli rádi, aby se vše vrátilo zpět do starých kolejí, kdy se svět zdál jako přehledné a srozumitelné místo k životu, druzí by nejraději upevnili své privilegované postavení implementací autoritářských a dystopických opatření, zatímco další sní o radikální transformaci společnosti a eliminaci – či alespoň zmírnění – strukturálních problémů, jež ji tíží. Záleží však na tom, zda lidstvo pochopí, že smrtící patogen je možná posledním budíčkem, než bude pozdě cokoliv změnit, píše Daniel Veselý v Britských Listech zde.

Za Stanislavem Kostkou Neumannem III.

Třetí den z Adamova přes Bílovice nad Svitavou do Brna

V pondělí 12.8. 2019, v poslední den putování s Neumannovou Knihou lesů, vod a strání, balím svých pár švestek a chvíli tlačím své plně naložené kolo a chvíli na něm jedu do kopce nad Adamov.

Na Alexandrovu rozhlednu (2), ve výšce 491 m n. m. , přijíždím v 8:30 hod. Z vyhlídkového ochozu rozhledny je krásný rozhled. Jihozápadně na Adamov v údolí Svitavy a v pozadí na Brno. Vzchází další slunečný den.

Pokračuji po mírně se svažujícím hřebeni do Babic nad Svitavou a zde se již potřetí napojuji na Cestu S. K. Neumanna. Pojedu po ní s přestávkami až do Bílovic.

Nejprve ale v 9:30 hod. přijíždím na krásnou lesní louku Nad Arboretem a odtud je to kousek k Arboretu Řícmanice (3) se sbírkou jehličnanů. Je bohužel uzavřené. U vchodu stojí Památník stromů z roku 1938 s písní Stromy – báseň Jaroslava Vrchlického zhudebnil Antonín Dyk. Obdivuji nejen arboretum, ale i zdravé lesy, v nichž hospodaří již od roku 1923 Školní lesní podnik Masarykův les Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně.

V 11 hod. navštěvuji obecní úřad v Bílovicích nad Svitavou (4). Přímo na budově úřadu visí pamětní deska spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, který zde bydlel 1914 – 1922.

Informace podává paní na matrice, ale nezná odpověď na otázku, kde bydleli Neumannovi. O jejich bydlišti se zmiňuje Božena Neumannová jako o „Uličkách.“ Bližší informace by mohla znát kronikářka, její jméno mi však paní odmítla sdělit (nevím proč, možná, zda nejsem jako Neumann také anarchista?!), ale připustila, že je jistě dohledatelné v usneseních zastupitelstva. Ještě jednu záhadu řeším – kde je skála, o níž ve své básni U Děravé skály píše S. K. Neumann? Ale ani o skále paní nic neví. Během dne však tuto skálu najdu.

O nelehkém soužití s S. K. Neumannem píše jeho partnerka Božena Hodačová – Neumannová (později novinářka a spisovatelka, svatbu měli až v roce 1915 před odchodem S. K. N. do války). Byli chudí, pod policejním dohledem, peníze za fejetony v novinách a za knihy básník často prohýřil s přáteli, museli jim finančně vypomáhat její rodiče. Čelili nepřízni konzervativního prostředí v Řečkovicích, kam se z Vídně přestěhovali k rodičům Boženy. Obecní radou byli vypovězeni, o tom píše S. K. Neumann (Jak žijeme (Řečkovická idyla), 1906) – pro tyto „zločiny“:
1. Jsem anarchista a píšu do kacířských novin (Lidové noviny, pozn. Hl).
2. Jsem (doslova) bez boha a bez náboženské víry; jsem mimo církev se ženou i dítětem.
3. Žiju v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože „požehnání“ kněze je mi stejně lhostejno jako sankce hejtmana.
4. Jsem chudý člověk, který nemůže si koupiti vaši prodejnou loajalitu a přízeň.

Božena přiznává „…moje manželství s básníkem je vlastně drama ženy, toužící prožít život nikoli s mužem, jakých je dvanáct do tuctu, ale s mužem takovým, jehož duch povznese ji k nejvýsostnějším vzletům do neznámých výšin, a netušící, že neznámé výšiny mohou býti velmi bouřlivé.“

Lenka Procházková píše: „autorka svého muže milovala, byla mu oporou, ale na druhou stranu, jak v knize doznává, ho nenáviděla.“

S. K. Neumann svou partnerku jistě také miloval a po svých bouřlivých flámech i poté, co dvakrát od něj pro to odešla, ji prosil o odpuštění a o návrat.

Ženy to v té době neměly vůbec lehké, nezapomeňme, že teprve v roce 1905 získaly volební právo a S. K. Neumanna nemůžeme určitě řadit, podle dnešních měřítek, k feministům. Přiznával, že neumí vydělávat a tak se o materiální zabezpečení rodiny (měli spolu dceru Soňu) starala Božena a později jeho další partnerka, překladatelka Lída Špačková. V knize fejetonů S městem za zády se však S. K. N. zmiňuje o svém přátelství s mistrem Banďouchem, zahradníkem, kterému vypomáhal a s nímž podnikal výpravy do lesů pro jmelí. Nedá se tedy říci, že by nebyl pracovitý, ale jeho prioritou byla poezie a na materiálních statcích nelpěl, snad s jedinou výjimkou, a tou byla jeho sbírka bibliofilií.

V zahradnictví mistra Banďoucha mohla vzniknout tato báseň z Knihy lesů, vod a strání:

KE CHVÁLE ZEMĚ

Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny
zabořiti prsty, dlaně přitisknout,
(i když poznaly žen žádostivé klíny,
i když zbádaly jich těla každý kout).

V hlíně tajný život oblévá mé prsty,
nezřím ho, však cítím aspoň voněti,
jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty,
milenko a matko, muži, dítěti.

S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna,
kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou;
miluji tě, jak chceš býti milována:
zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.

Loučím se s Bílovicem a jedu podél Svitavy směrem na Brno tichým údolím (nevede tudy silnice, jen stezky po obou březích řeky a železniční trať) až k ústí Těsnohlídkova údolí (5); jím stoupám v 11:30 po žluté značce vzhůru. Poprvé za svou cestu se setkávám s lesní těžbou, na rozryté cestě se vyhýbám loužím a blátu tak jsem málem přehlédl Těsnohlídkův pomník (6). Odměnou je mi však ve 12:30 ostroh Šumbera s pomníkem S. K. Neumanna (8) a básní

NA SKALKÁCH

Na Skalkách jsem stanul po bloudění
za ptačími hlasy v alejích.
Mého moře měkké rozvlnění
zrcadlilo nebes mladý smích.
………………

Spokojeně krev mi zabušila.
Vítr přízniv! Děj se cokoli!
Dneska ráno loď má odrazila
pod modrými svými chocholy.
………………

U kormidla rošťácky se směje
bratr Rimbaud, chlapec divoký.
Na to moje české moře kleje,
že by musel býti bezoký.
……………..

Tak tady nabíral síly S. K. Neumann a společně s „prokletým básníkem“ si stěžoval na stav české literatury? Nevím, zda by na ni po stu letech změnil názor.

Trochu tajemné je toto místo východně nad řekou Svitavou. Impresionisticky rozptýlené světlo, ticho a (zřejmě dřívější) výhled do údolí řeky zastíněný stromy. Na mapách je u něj psáno „Jeskyně Šumberova díra,“ takže to bude ta „Děravá skála“!

Klesám o 130 m výškových metrů nádherným bukovým lesem – lesním chrámem – do stinného údolí Říčky k rybníku Hornek (9). Horní část údolí jsem projel včera od Křtin.
Říčka ústí do soustavy rybníků a neodolám si v jednom z nich, Pod Hrádkem (10), zaplavat. Cestou dál potkávám poměrně dost výletníků, podobně jako včera v údolí Kuního potoka nad Bílovicemi. Rozhoduje snadný přístup z Brna.

Od Říčky se odpoutávám v Mariánském údolí (11) a poté se ploužím v horku předměstskými ulicemi Brna, (kdo by řekl, že je město tak kopcovité!)  nejprve čtvrtí Líšně, pak Vinohrad a odtud sjíždím kolem hřbitova a pak Balbínovou ulicí k cíli dnešní cesty – vlakovému nádraží v Brně – Židenicích.

V Balbínově ulici se v 16 hod. zastavuji u malého domku č. 47, v němž se v roce 1914 narodil Marii Kiliánové chlapec (ve stejném roce, kdy byla vydaná Kniha lesů, vod a strání). Později, už zralý muž,  vzpomíná, jak ho ráno budil zvuk pumpy v ulici: „ … přicházeli Líšňáci bosi a obouvali se u pumpy, když si umyli nohy…“ Ano, Bohumil Hrabal – jeho další vzpomínku: „… moje babička ráda chodila bosa, na dvoře bosa, ve vinohradu bosa“ jsem zakomponoval do textu písně „U pramene.“ Píseň zazněla v provedení naší kapely Second Band jako pocta geniálnímu spisovateli na festivalu Hrabalovo Kersko v roce 2016.

Bilance dne: ujeto 36 km, převýšení 671 m, nejvyšší kóta 523 m n. m.

V 17:42 hod. odjíždím vlakem do Prahy, pomalu se loučím se třemi dny blaha s dílem S. K. Neumanna a čtu jeho

SLOKY NEPOJMENOVANÉ

Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti:
pro rybu ve vodě a mladé ratolesti,
pro modrá nebesa a ptáky na pouti,
pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí.

A sladké mražení mnou dosud proběhne
před skvělou rytinou a starou dobrou básní,
před smělou myšlenkou, jež bystře vpřed se hne,
před vírou statečnou, jež horizonty zjasní.

A dobrodružný sen mě ještě přivábí,
a každý dobrý boj mi říká: Chop se zbraně!
Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí;
má radost života vždy ještě vztáhne dlaně.

Expresivní báseň BOUŘE se přímo nabízela zhudebnit ji v rytmu rock ‚n‘ rollu v šestnáctitaktovém blues systému:

Foto: Petr Hlávka

Zdroje:

HRABAL, Bohumil. Kdo jsem. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Hynek s.r.o., 2000. S. 274.
NEUMANN, Stanislav, Kostka. S městem za zády: předválečná idyla. Praha: Čin, 1922-1923.
NEUMANNOVÁ, Božena. Byla jsem ženou slavného muže. 2. vydání. Brno: Host, 2015.
PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Otazníky nad knihou Boženy Neumannové Byla jsem ženou slavného muže. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2007. Dostupné online. S. 11–12.
ŠPAČKOVÁ, Ludmila. Takový byl. Vyd. 2., dopl. (V Čs. spisovateli 1.). Praha: Československý spisovatel, 1957. S. 195.
TAUFER, Jiří. Stanislav Kostka Neumann ve fotografii. Československý spisovatel, 1955.
https://www.bilovicens.cz/historie.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Stanislav_Kostka_Neumann

Související články: Za S. K. Neumannem I., Za S. K. Neumannem II.,

Krása končícího dne

Je teplé letní odpoledne a já vyrážím na „lov“. Blíží se závěr krásného dne na počátku léta.
Sluníčko příjemně hřeje, ale není to žádné úmorné parno ani dusno před bouří.
Mou loveckou výbavou je zrak, sluch, dalekohled…..
Mým cílem je louka mezi lesy několik kilometrů od naší vesničky.
Nejprve šlapu silnicí, ale brzy vstupuji do lesa.
Jsou zde borovice , břízy, duby, lípy a okraj lemují šípky a hloh.
Podrost tvoří ostružiní a borůvčí a také různé trávy.
Můj nos nasává tu směsici pachů, ve které převládá vůně jehličí a kvetoucích trav.
Z korun stromů se nese zpěv ptáků. Je to překrásná směsice hlasů různých tónin.
Nádherná filharmonie.
Postupuji velice volným tempem a snažím se našlapovat co nejtišeji, abych splynul s okolím.
Není kam spěchat.
Samozřejmě určitě neuniknu pozornosti nějakého toho ptáčka, či jiného tvora obývajícího les.
Ale chci co nejméně rušit. Vyhýbám se křovinám, koukám abych nešlápl na větev  zarostlou v trávě, která by svým suchým prásknutím pod mou nohou zburcovala celý les.
Čím víc se blížím k cíli, tím pomaleji a tišeji se pohybuji lesním podrostem.
A jsem na místě. Stojím pod mohutným dubem, na kterém je pozůstatek již nevyužívaného loveckého posedu.
Je zde již řadu let, ale je stále ještě tak zachovalý, že mne bez problémů unese.
Po větvích jsem se vyšplhal až k němu a usadil se.
Je odsud úžasný výhled na ještě neposečenou louku, obklopenou lesem.

I přesto, že jsem se snažil plížit se jako indián, okolní příroda o mně ví.
Ptáčkové se přeci jen trochu ztiší a pozorují, co že za vetřelce se to tady usadilo.
Sedím bez hnutí a klidně dýchám a nasávám tu atmosféru.
Chce to trpělivost a žádné pohyby a když tak rozhodně ne prudké.
Po čase si to okolí, které o mé přítomnosti ví, zvykne a vše se vrací k poklidnému běhu letního odpoledne. Někde nad lesem je slyšet hlas káně. Vnímám šustící listí osik z okraje lesa po mé levici.
A tak čas zvolna plyne a stíny se začínají prodlužovat.
Pojednou v lese, za svými zády, zaslechnu lehké zapraskání v podrostu.

Ani se nehýbám.
Jsem sice vysoko, takže můj pach by mne neměl prozradit, ale stačí lehké zašustění oděvu o kůru stromu
nebo o staré sedátko posedu a vše by bylo ztraceno.
Trpělivě tedy vyčkávám, uši našpicované. Je ticho. Po chvíli však pod sebou mírně vpravo zaslechnu slabé ale delší zašustění trávy. Stočím zrak a už vidím původce. Lesem se na louku blíží srneček. Je mladý odhaduji jedno z loňských mláďat. Má nádhernou srst, oči jako korálky a jeho vlhký čumáček se pohybuje jak prověřuje okolí.
Je tak blízko, že ani nepotřebuji dalekohled. Na okraji lesa se na chvíli zastaví a pak už pomalým krokem vstupuje na pastvinu.
Je to překrásný pohled. Zpěv ptáků neustává, dole se popásá srnec a pomalu postupuje dál a dál loukou.
Vzduch voní a jak pozorně poslouchám každé šustnutí, uvědomuji si i bzukot příslušníků hmyzí říše v koruně stromu.
Čas jako by se zastavil.
Pojednou zaznamenám periferním viděním nějaký pohyb na druhém konci louky.
Je to daleko a tak přichází na řadu dalekohled. Je to zajíc, který také vyrazil za pastvou.
Tráva je již vyšší a tak z něj mnoho nevidím ani s pomocí dalekohledu.

Pouze když se občas dlouhým skokem přesunuje za lepším soustem ho zahlédnu celého. Jinak spíš tuším kde se pohybuje.
Podle vlnící se trávy ze které sem tam vykouknou jeho dlouhé uši.
Tuto poklidnou atmosféru chvílemi poruší pouze poplašený křik kosa, když se podrostem blíží něco, co stojí za upozornění ostatním obyvatelům lesa.

A zatím co slunce je níž a níž, srnec došel při popásání k druhému konci louky.
Ještě chvíli ho vidím jak se popásá na okraji lesa roubeného hložím.
No a pak už jen sleduji, jak pomalu a obezřetně zachází do křoví a mizí z mého dohledu.
Zajíce již také není vidět.
Jak jsem svou pozornost zaměřil na sledování srnce, jakoby toho využil a nepozorovaně zmizel.
Pozvolna ubývá i bzukotu včel a různých much a mušek a také ptáčci začínají utichat.
A tak tu sedím a vnímám celým svým tělem tu nádheru.
Okolní příroda se uklidňuje a je stále tišší.
Pak jako když luskne prsty, vše naráz ztichne.
Ještě jedno nesmělé „píp, píp“ nějakého ptáčka již jako ze spánku a je konec.
Jako když dirigent mávne taktovkou a ta obrovská kapela o tisíci nástrojích naráz zmlkne.
Je naprosté ticho. Slyším tep svého srdce a až mi hučí v hlavě jak napínám sluch.
Nic.
Ticho, ticho ticho.
Slunce je již dávno za obzorem a podvečerní šero přechází ve večerní tmu.

V tom „cupcupcupcup“ něco zašustí v listí pod stromem.

Nic není vidět, já ale vím co to je.
Myška se vydala na hledání něčeho dobrého k snědku.
Po nějaké době občasných zašustění přibývá. Noční tvorové začínají spouštět svůj „pianissimo“ noční koncert zvuků.
Noční tmu prozařuje jen třpyt hvězd na nebi. Postupně se začíná projevovat i světlo vycházejícího měsíce.
Není sice úplněk, ale záře tří čtvrtin kotouče tohoto nočního poutníka, dává kouzelný stříbřitý nádech okolní krajině.
Tlumených zvuků v okolním lese přibývá. Jsou tiché a dávají této chvíli tajemné kouzlo.
Občas se z hloubi lesa ozve zapraskání.
Někdy to může být třeba skupinka divočáků putujících lesem za potravou, ale také to může být jen hluk padající staré uschlé větve z výšky do podrostu.
Nebo kus pískovce který se sesunul ze skalní stěny v roklině. Zde je prostor pro fantazii. Večerní les je sice tišší ale plný života.
A když do  ticha zazní hlas sýčka, začínám se chystat k sestupu ze své pozorovatelny.
Překrásný letní den skončil a vládu převzala kouzelná letní noc.

Samurajtt