Výzva křesťanky všem lidem dobré vůle.

Foto www.irozhlas.cz

Vážení spoluobčané!

Je postní doba a jako každý rok nás Bůh volá k pokání. Ruku na srdce: kdo z nás toto volání ale slyší?

Letos to Bůh zařídil jinak – poslal nám hmatatelnou výzvu k pokání v podobě moderního moru -koronaviru. Nikdo z nás si nepřeje, aby ho navštívil tento vir.

Udělejme tedy všechno co můžeme a v důvěře a pokoře prosme Boha, aby On udělal to, co my nemůžeme.

Konkrétně – svědomitě zachovávejme nařízení vlády, lékařů a hygieniků a v tichu svého domova volejme k Bohu:

Ježíši Kriste, jsem hříšný člověk, zachraň mé tělo před zhoubným virem a mou duši před peklem.“

Nebojme se! Zkroušeným a pokorným srdcem Bůh nepohrdne.

Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku: když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“

Z Knihy proroka Jeremiáše 17. kapitola.

A tak vám pravím. Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť, každý kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Z Lukášova evangelia 11, 9-10.

Modlí se za vás a s vámi Marie Jakoubková, Smetanova 46, mobil 737 041 104.

Náhledový obrázek www.irozhlas.cz

Láska k přírodě, láska na celý život. (Vzpomínky a zamyšlení)

Jako každá láska i tato má spoustu podob.

Mnoho lidí má přírodu rádo, miluje ji trochu či více nebo nade vše.

Pro někoho jsou přírodou lesy , pro jiného řeky a potoky, jezera či rybníky, hory či mokřady a louky, zvěř a ptáci nebo rostliny, hmyzí říše atd, atd.

Já osobně ji vnímám jako celek. Stejně jako v hudbě si vyberu z každého stylu něco co se mi líbí, s přírodou to mám stejně.

Prostě pro mne je příroda všude a vše.

A je kouzelná a vyplatí se jí naslouchat. Chodit a vidět. Poslouchat a cítit.

Snad díky tomu, že jsem se narodil a vyrůstal na vesnici, uprostřed překrásné přírody na rozhraní Českého středohoří a Kokořínska jsem to měl snazší.

Ale jak vím, ne každý tu příležitost využije. Já mám to štěstí, že ano.

A velký podíl na tom má můj největší vzor a učitel, můj táta. Měl k přírodě také hodně blízko, protože pocházel ze Zvíkovského podhradí a u vody a v okolních lesích a na loukách prožil celé dětství.

A jak čas plynul z malého kluka vyrostl ve velikána, alespoň v mých očích.

Očích dalšího malého kluka-jeho syna.

Táta mne i mého bratra vždycky vedl k tomu abychom se v přírodě chovali tak, abychom jí neškodili a uměli využívat toho co nám nabízí.

On toho prostě věděl a znal tolik, že jsem vždy až žasl. Navíc byl i myslivec jak se patří, tedy ne pouhý lovec.

A já vždy poslouchal když si dospěláci vyprávěli. Na některé jeho příhody z myslivosti bylo slyšet ohlasy stylu „ no to už přeháníš, to není možné, to je zase nějaká ta myslivecká báchorka“.

Měl jsem to štěstí, že některé jsem si osobně mohl daleko později vyzkoušet. A opravdu fungovalo to jak říkal.

Malými krůčky k velké lásce….

Nejprve bych chtěl upozornit, že nepatřím mezi znalce každého živočicha, rostliny nebo hmyzu.

Ale myslím, že rozhodně jsem schopen všechny tyto detaily vnímat a to je to nejkrásnější.

Mám rád, když je příroda veselá, za jarního zpěvu ptáků, byť ne vždy poznám kdo právě zpívá.

Miluji, když mne příroda obejme ve své laskavé a teplé náruči v pozdním letním odpoledni. Když usednu někde na mezi, sleduji okolí a poslouchám cvrkot cvrčků v trávě nedaleko mne.

Rád odhodím všechny starosti při toulkách podzimním krajem, provoněným spadaným listím. Kdy vlhkost mlhavého dne a mírného deštíku umocňuje tuto nostalgickou náladu.

Jsem uchvácen zimní krajinou zahalenou v bílém sněžném hávu. Když mi při chůzi pod nohama křupe a vrže přemrzlý sníh a jinak není slyšet nic, nikde ani živáčka. Jaký to úchvatný rozdíl proti jaru plnému zvuků a vůní.

Mé srdce „samuraje“ ve všech těchto chvílích bije naplno, neboť „bojovník žije teď a tady“.

Prostě naplno vnímám sílu každého toho okamžiku, protože v tom je to kouzlo.

Okamžik. Ten nepatrný zlomek lidského života.

A jsou to právě tyto krátké záblesky krásných chvil, které zazáří, když se mi podaří vytrhnout se z každodenního spěchu této doby a oddat se vzpomínkám.

Vzpomínky…

Tak se mi vybaví, jak nám táta navečer přinesl z lesa snítku čerstvých lesních jahod vetknutou za krempou svého mysliveckého klobouku. Stále cítím jejich vůni.

A nebo když po svém návratu z honitby zhasl světlo a zpod klobouku na nás zasvítila malinká světluška.

Když jsme o něco povyrostli, chodili jsme s ním společně do honitby.

A když navečer cestou domů , táta vzal naše čepice a odhodil je do trávy a po několika desítkách metrů vyslal svého německého ohaře Bojara, aby je našel a přinesl… No a on to vždycky zvládl. Byl jako zázračný až kouzelný pes. Velký, chytrý kamarád pod oblohou, kde se začínali rodit hvězdy. Neskutečný zážitek. Jednou budu i já mít takového skvělého psího kamaráda, jsem si tehdy, snad poprvé, pro sebe pomyslel.

V zimně jsme zase chodili přikrmovat zvěř. Nejkrásnější to bylo na Štědrý den. Zatím co máma chystala kapra a další tradiční pochoutky, my s tátou vyrazili do zasněžené krajiny.

Cestou přes pole a louky, kde mrazivý vítr fičel až to štípalo do tváří. Než jsme došli k lesu, kde byl krmelec a zásyp byli jsme parádně dorůžova vyfoukaní. Pak cesta zpět a doma nádherné teplo a skvělá vánoční nálada. Někdy jsme se bořili do hlubokého sněhu, jindy jsme zase šlapali po umrzlém sněžném krunýři svírajícím spící zem.

A tak jsem postupně začínal objevovat taje a krásu naší přírody.

Od táty vím ve kterých rostlinách lze najít vodu ukrytou v jejich dutých stéblech.

Jak se pohybovat v přírodě a vidět a při tom nebýt viděn.

Jak se chovat aby mou přítomnost „nevybreptali“ ptáci ostatním zvířatům.

Naučil jsem se čichem poznat blízkost například vysoké zvěře nebo divočáků. Ten pach může ucítit každý člověk, ale někdo mu musí říct který to je.

Ochutnal jsem kapraď osladič, že je opravdu sladký a také poznám základní bylinky a k čemu a jak je použít.

Překrásné vzpomínky a spousta informací a zkušeností.

A jak človíček roste začíná být samostatnější. Začal jsem tedy chodit do okolních lesů a luk sám jen s fotoaparátem. Pravda nikdy to nebyla žádná fotopuška a tak žádné exkluzivní snímky nevlastním, ale zato mám spoustu skvělých zážitků.

Když jsem se například plížil po úzkém ochozu smrkovým lesem s bezinkovým podrostem, abych se přiblížil k srně pasoucí se na loučce pod ním, připadal jsem si jak indiánský lovec.

Těch snad dvě stě metrů jsem se pomaloučku sunul vpřed snad půl hodiny. Když jsem byl asi ve dvou třetinách vzdálenosti k okraji louky, rozhodla se srnečka jít mi naproti. Vítr jsem měl dobrý a tak jsem se pohyboval ještě pomaleji než dosud. Až jsme se k sobě přiblížili natolik, že jsem raději zůstal na místě na všech čtyřech. Srdce mi bušilo jak o závod a dech se takřka zastavil.

Srna se zastavila tak dva až tři metry ode mne. Hleděli jsme si do očí z takové blízkosti. Měla oči jak velké tmavé korálky, nebo jako přerostlé úplně tmavé borůvky. Skoro jsem se v těch jejích očích mohl vidět jako v zrcadle. Ani jsem nedutal. Natož abych byl schopen ji vyfotit. Pak se opravdu pomalu otočila a začala tím hustým podrostem odcházet pryč. Úchvatný okamžik, nad všechny fotografie. Zůstal jsem na místě ještě dlouho a ani jsem nemohl uvěřit, že se to stalo.

Jindy jsem zase šel krajem na konci zimy. Sněhu již bylo málo a byl značně rozbředlý. Na poli bylo víc bláta než sněhu a tak se začalo objevovat rašící obili. No a na něm se popásalo stádo srnčí zvěře. Tudy nepozorovaně neprojdu, jsem si říkal. A vzpomněl jsem si jak mi táta vyprávěl, že když mne neucítí a změním siluetu, neutečou. Ba naopak jsou zvědavé a půjdou opatrně blíž, zjistit co to tam asi je. Tak jsem na kraji pole přešel na všechny čtyři a tím blátem jsme se pohyboval ne přímo ke stádu, ale přitom blíž a blíž. No a nepohyboval jsem se potichu ale naopak jsem se snažil upoutat jejich pozornost. Vítr jsem měl stále dobrý. Pojednou vidím jak se stádo postupně opatrně dává do pohybu, aby zjistili co se to tam hýbe. A že ani srnky nejsou hloupé, snažily se dostat se ke mně tak, aby byly po větru a mohli mne identifikovat čichem. Na to mne ale táta také upozornil, tak jsem i já změnil směr pohybu tak abych si co nejdéle udržel vítr na své straně. A tak jsme tam spolu laškovali a při tom se k sobě stále víc přibližovali. Prostě to fakt fungovalo a byla to nádhera. Nakonec se jim přeci jen podařilo posunout se tak, že mne zavětřily. A pak už si hrát nechtěly. Později jsem si mnohokrát říkal, že kdyby mne tam někdo viděl, jak po čtyřech lezu v blátě na poli a blbnu se stádem srnek, zavolá na mne psychiatra. Opět fotka žádná a zablácený a promrzlý jsem dorazil domů. Ovšem ten zážitek. Kolika lidem se to poštěstí?

A jak tak čas šel, byl jsem v přírodě někdy častěji někdy jen občas. Ale vždycky se do ní rád vracím.

Do lesů, skal, luk a k potokům a říčkám na kopce vyčnívající z okolní krajiny a do hlubokých tmavých roklí.

Jako malý s tátou, později sám a nyní se svými psími kamarády.

Vděčný za každý krátký a tak nádherný okamžik.

Samurajtt 

Zařízení pro výrobu „recyklované asfaltové směsi“ Rokycany

Chystaný záměr kritizuje spolek ZO ČSOP Kulíšek dne 22. 12. 2019:
1) Sděluje, že realizací záměru dojde k navýšení dopravy uvnitř města.
2) Požaduje posoudit vliv na zdraví obyvatelstva a vliv zápachu benzenu z aut
převážejících po Rokycanech asfaltovou směs.
3) Upozorňuje, že výjezdová trasa z areálu je také řešena kolem ubytovny,
ve studiích není objekt ubytovny uvažován jako objekt s pobytovou místností.
4) Kapacity obalovny jsou více jak dvojnásobného limitu než uvádí kapacitu výroby investor – požaduje posouzení vlivu při plném využití kapacity obalovny.
5) Zařízení je prezentováno jako zpracování recyklátu, ale plánovaná recyklace je jen 30 000 t. Ostatní výroba je tedy čistě obalovna. Rozpor v uvedených údajích.
Pouze 40 % kameniva bude využito z recyklačního střediska, předpokládáme
40 % z 80 000 t asfaltové směsi, tj. 32 000 t. Na str. 17 oznámení je ale uvedeno jen 5 000 t recyklované směsi, ostatní jsou dovážené suroviny. Kdyby obalovna jela na plný výkon 220 t/hod je to dovezených 191 465 t kameniva.
6) Výpočet na kapacitu 80 000 t neodpovídá předpokládaným hodinám provozu – rozpor v uvedených údajích.

Proč Česká republika odmítá jaderné odzbrojení?

TISKOVÁ ZPRÁVA
Svět bez válek a násilí – 15. února 2020

Druhý Světový pochod za mír a nenásilí,
který odstartoval 2. 10. 2019 z Madridu, objíždí celý svět a bude zakončen 8. 3. 2020 opět v Madridu,

přijíždí do Prahy 20. 2. 2020!
Zveme Vás na tiskovou konferenci
k aktivitám tohoto dne v Praze

čtvrtek 20. 2. 2020 od 13:00 hodin

Česk
ý svaz vědeckotechnických společností, 3.patro, sál 319
Novotného Lávka 5, Praha 1

V rámci druhého Světového pochodu za mír a nenásilí si Vás dovolujeme pozvat na akce, které budou iniciovat otevření debaty k bohužel tolik aktuálnímu tématu jaderných zbraní a odzbrojování. K této problematice nemá bohužel většina veřejnosti dostatečné informace.

 Ve čtvrtek 20. února proběhnou v Praze tyto tři akce:

1) 13:00 – 16:30, Panelová diskuze: Představují jaderné zbraně pro Českou republiku bezpečnostní riziko?
Český svaz vědeckotechnických společnost
í (3. patro, sál 319), Novotného Lávka 5, Praha 1

 Představují jaderné zbraně pro Českou republiku bezpečnostní riziko?

Jaderné zbraně patří k nejničivějším zbraním na světě. V mezinárodním společenství panuje shoda nad tím, že jakékoliv použití těchto zbraní by mělo katastrofické humanitární důsledky. Navrhovaným východiskem z této situace je úmluva o zákazu jaderných zbraní. Dne 7. července 2017 schválila cca dvoutřetinová většina členských zemí OSN Smlouvu o zákazu jaderných zbraní. Česká republika se závěrečného hlasování nezúčastnila a sjednávací proces bojkotovala! Smlouva vstoupí v platnost do 90 dnů po její ratifikaci padesáti státy. K datumu 4. 12. 2019 podepsalo tuto smlouvu 80 států a 34 z nich ji už i ratifikovalo.

Ve 13:00 hod. bude zahájena diskuse tiskovou konferencí s krátkým představením všech panelistů.
V rámci konference vystoupí: Rafael de la Rubia (Španělsko)koordinátor Světového pochodu za mír a nenásilí a zakladatel mezinárodní organizace Svět bez válek a násilí, Deepek Vías (Indie) člen základního týmu Světového pochodu za mír a nenásilí, Álvaro Orús (Španělsko) – režisér dokumentu „Začátek konce jaderných zbraní“, Miroslav Tůma spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů a odborník na problematiku jaderných zbraní a odzbrojování, Alena Gajdůšková poslankyně Poslanecké sněmovny PČR, členka PNND, Tomáš Tožička Social Watch, Česko proti chudobě a nerovnostem, Peter Tkáč – Nesehnutí
Detailní program konference v
četně letáku ke stažení je k dispozici zde

Po ukončení panelové diskuze bude v 17:00 hod. následovat symbolický Pochod za mír a nenásilí“ z Novotného Lávky na Národní ke kinu Evald, kde od 18:00 hod. proběhne premiéra dokumentárního filmu „Začátek konce jaderných zbraní“.

2) 18:00 – 20:00, Premiéra dokumentu s besedou: „Začátek konce jaderných zbraní“
Kino Evald, Národní 60/28, Praha 1
Více detailních informací v
četně letáku ke stažení je k dispozici zde

3) 20:30 – 21:30, Happening s žádostí za mír a nenásilí: „Dejme šanci míru“
M
ůstek, Praha 1
Více k akci včetně letáku ke stažen
í je k dispozici zde

Předem děkujeme za Vaši pozornost k tomuto tématu, zveřejnění pozvánek a budeme se těšit na setkání.

Za mezinárodní organizaci
Sv
ět bez válek a násilí

Dana Feminová
mobil: 777711911

Mezinárodní humanistická organizace Svět bez válek a násilí působí od roku 1995 a od té doby se rozšířila do více než třiceti zemí po celém světě. V roce 2009 iniciovala první Světový pochod za mír a nenásilí mezinárodní projekt, k němuž se připojily tisíce organizací, institucí, osobností a politiků z téměř stovky zemí. www.svetbezvalek.cz
V roce 2017 byla Nobelova cena míru udělena za přínos v procesu sjednávání Smlouvy o zákazu jaderných zbraní mezinárodní kampani ICAN (The International Campaign to Abolish Nuclear Weapons), jejíž je Svět bez válek a násilí součástí.

Za Černým partyzánem II.

Druhý den návštěva pamětníků a míst aktivit

V pátek 9.8. 2019 jedu z Poličky do kopců Českomoravské vrchoviny, z několika možných partyzánských míst si vybírám nejprve Ubušínek. Cestou po cyklostezce 4106 se zastavuji v Korouhvi (2) s krásným kostelem sv. Petra a Pavla z roku 1050.

Kostel se zvonicí, která měla obrannou funkci.

Tichým údolím Bílého potoka cyklotrasou 4025 přes Maxičky a Lačnov přijíždím v 9:00 do Jimramova (5), rodiště Aloise a Viléma Mrštíků.

Řeka Svratka v Jimramově

Zde v bufetu polévka a pak po více jak dvou kilometrech stoupání přijíždím do odlehlé osady Ubušínek (6). Cestou jsem se přidal ke dvěma cyklistům a ti mi poradili zeptat se v obchodu. Shodou okolností dědeček mladé prodavačky pan Just je ochotný si se mnou popovídat. Pamětník a místní knihovník, mě srdečně přivítal a vypráví mi, že u nich partyzáni běžně přespávali. Jako dvanáctiletý sdílel svou postel s ruským partyzánem. Informoval jsem ho o knize Česká cikánská rapsodie, pan Just ji rád pro místní knihovnu objedná.

Dům v Ubušínku

Po půlhodině opouštím pohostinnou rodinu pana Justa a mířím po silnici, lesní cestě a zelené značce na jih do Veselí (10), místní části obce Dalečína.

Po příjezdu se ptám místních lidí zda nevědí, kde bydlela paní Zemanová. Ukrývala Josefa Serinka a další partyzány. Neznali ji. Doporučují mi navštívit partyzánský památník Na Jedli (11). Cestou k němu však navštívím svůj hlavní cíl a tím je kostel.

Evangelický kostel ve Veselí

Evangelicky strohá budova, vybudovaná roku 1782 po vydání tolerančního patentu, svítí na slunci. Za sněhové vánice v zimě 1944-45 se v ní skrýval před Jagdkommandem Serinek se spolubojovníky, když opustili úkryt u vdovy Zemanové, aby neohrozili ji a jejího malého syna. Naštěstí vánice zahladila jejich stopy, nacisté se zastavili těsně u kostela, aniž by tušili, že uvnitř již partyzáni pálí své doklady, aby jim nepadly do rukou.

Památník Na Jedli (728 m n. m.)

Od památníku je krásný výhled na vysočinské kopce.

Jedu zpátky do Veselí, zastavuji u místního kronikáře, snad bude znát další podrobnosti o paní Zemanové. Kronikář však není doma a tak rekapituluji co vím: Serinek se teprve po válce dozvěděl, že v Letech u Písku a v Osvětimi-Birkenau zemřelo všech jeho pět dětí a žena. Založil se vdovou Zemanovou novou rodinu a odstěhovali se do Svitav. Do roku 1953 provozoval ve Svitavách hospodu U černého partyzána a poté pracoval jako dělník ve skladu.

Dalečín, v pozadí zřícenina hradu Dalečín.

Sjíždím do Dalečína (13) a odtud proti proudu Svratky jedu cyklotrasou 4025 do Jimramova (15), kde mě povzbuzuje opět polévka.

Následně stoupám cyklotrasou 104 krásným údolím říčky Fryšávky do Sněžného (16), v restauraci si povídáme s dvojicí cyklistů o partyzánech a Poličce, po občerstvení pokračuji do Daňkovic (17), kde místní pomáhali partyzánům. Ptám se jedné paní na kronikáře obce a ona mě posílá za panem Burešem, který pak ochotně vypráví, že jeho otec zajišťoval partyzánům jídlo a ubytování a znal se se Serinkem. Zažil i ozbrojené přepadení domu Anny Březinové Němci a Vlasovci, při němž zahynul ruský partyzán Alexandr Alexanov. Informuji ho o knize Česká cikánská rapsodie.

Následně přijíždím o míst, která jsou spojena s počátečním pobytem Josefa Serinka. Poté, co byli Josef Serinek i jeho rodina kvůli romskému původu v roce 1942 deportováni protektorátními četníky do koncentračního tábora Lety, odtud Josef Serinek uprchl. Doputoval za dramatických okolností na Vysočinu do okolí Spělkova a Krásného, kde mu obětaví lidé poskytli dočasné útočiště. „Jeho černá tvář mu dodávala důvěryhodnosti,“ říká Jan Tesař v rozhovoru s Ondřejem Slačálkem.

Blížím se ke Spělkovu, mezi ním a Krásném se nacházela v lese zemljanka Serinka-Černého. Má to být někde pod silnicí. Zastavuji u lesa a kolemjdoucí žena se mě ptá, co hledám. Když jí říkám, že zemljanku a že ji měl pomáhat stavět kovář z Krásného, tak říká: „to je tady v jeho, v Ondrově lese, kousek dál pod loukou!“

Ondrův les

Děkuji paní za laskavost a skutečně za chvilku nalézám pozůstatky zemljanky (18). Stojím nad nimi a představuji si, jak zde partyzáni žili, mezi silnicí nad nimi a Svratkou tekoucí pod nimi, ten stres ze shánění potravy, skrývání se a z obav před prozrazením jak z vnějšku, tak z vlastních řad, vzrušení při plánování akcí, jejich noční pochůzky, nadšení z bratrské soudržnosti a možnosti bojovat proti nepříteli. Byli to hrdinové.

Pozůstatky zemljanky

V Krásném (19) hovořím s panem Ondrou, synem statečného kováře a od něj se dozvídám, že v červenci 2017 proběhla poblíž zemljanky slavnostní akce zasazení památného stromu „černého partyzána“ Josefa Serinka.

Historik Jan Tesař řekl při zasazení stromu: „Ten symbol nás překračuje, to jsou naše dějiny, ti lidé obětovali své životy, my si toho vážíme. … antisemitismus a anticiganismus stále existuje.“ Potvrzením jeho výroku může být, že za rok někdo vzácný Svatováclavský dub ukradl.

Historik Jan Tesař při sázení dubu

Přes Borovou se vracím do Poličky a cestou si promítám hovory s pamětníky. Brali pomoc svých rodičů partyzánům jako něco samozřejmého. Jak píše Markus Pape, na Českomoravské vrchovině tvořili odbojáře hlavně evangelíci, po staletí zvyklí na boj v podzemí. Podobnou zkušenost získal Serinek. Jako šestnáctiletý byl odveden (odvlečen) na vojnu, dezertoval a do konce I. světové války se skrýval v lesích. Před II. světovou válkou, kdy pracoval jako kočí v Rohách na Plzeňsku se v době Mnichova zapojil do protifašistického odboje v českém pohraničí.

Večer si o své cestě povídám při večeři v restauraci s náhodnou sousedkou u stolu a ona je mile překvapena historií odboje v okolí jejího rodného města a obdivuje se, stejně jako já, partyzánským i místním hrdinům.

Bilance dne ujeto 82 km 1229 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 722 m n.m.

Foto: Romea, internetové stránky obce Přibyslav, Petr Hlávka

Dodatek dle Markuse Pape: „Tesařovo dílo je světový unikát. O ­žádném jiném romském odbojáři se ­nezachovalo tak velké množství pramenů. Práce otevírá téma Romů v českých dějinách z úplně nového úhlu. Poprvé má čtenář co do činění s uceleným příběhem původního českého Roma, který bojoval se zbraní v ruce za svobodu Československa. A často mnohem zdatněji a úspěšněji než jeho čeští spolubojovníci – díky celoživotní zběhlosti v romských strategiích přežití.

Zároveň se Česká cikánská rapsodie stává příběhem o českém nacionalismu. Koncem třicátých let minulého století původně demokratická politická elita nahradila masarykovskou koncepci národa jako nositele hodnot bojem o přežití na základě „zdravého rozumu“. Ten vládě druhé republiky a pak i vládám protektorátním dovolil aktivně spolupracovat s nacistickým Německem při perzekuci Židů a Romů. Z boje o svobodu se stala křečovitá snaha o přežití národa bez ohledu na právní stát, práva menšin či demokratické principy.

Česká cikánská rapsodie je Tesařovým nekompromisním zúčtováním s českým oficiálním dějepisem ve vztahu k druhému odboji i se současnou verzí politiky „zdravého rozumu“, jejíž marasmus veřejnost právě dnes živě prožívá.“

Zdroje:

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016.

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/domaci/zaznam-zasazeni-pamatneho-stromu-cerneho-partizana-josefa-serinka

http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/ondrej-slacalek-setkani-s-cernym-partyzanem-rozhovor-s-historikem-janem-tesarem-o-romskem-partyzanovi-josefu-serinkovi

CHADIMOVÁ, Jana. Mimořádný lidový soud v Poličce, Ve světle výslechů. Diplomová práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2013. Dostupné online. S. 21, 88 – 93 https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/119081/?lang=en

https://a2larm.cz/2016/11/sam-proti-vsem-vzpominky-josefa-serinka/

Související články:

Za Černým partyzánem I.

Za S. K. Neumannem I.

Senilita

Já jsem stará, ty jsi starý,
zkrátka senioři,
někteří jsme celkem zdraví,
jiní trochu choří.

Pel mládí se někde ztratil,
tak to v žití bývá,
už od mládí někde v dálce
stáří na nás kývá.

Byť některým chůze vázne,
jiným myšlenky,
v mysli ale nestárneme,
máme vzpomínky.

Také mnohé zájmy svoje,
nejsme přece líní,
někdo plete, někdo kreslí,
s vnoučaty se činí.

Dost dlouho jsme pracovali,
teď je času dost –
odpočívat a pracovat
pouze pro radost.

Každý z nás se k svému věku
trochu jinak staví.
Jeden postoj máme stejný –
– život, ten nás baví!

Zdeňka Mottlová