Senilita

Já jsem stará, ty jsi starý,
zkrátka senioři,
někteří jsme celkem zdraví,
jiní trochu choří.

Pel mládí se někde ztratil,
tak to v žití bývá,
už od mládí někde v dálce
stáří na nás kývá.

Byť některým chůze vázne,
jiným myšlenky,
v mysli ale nestárneme,
máme vzpomínky.

Také mnohé zájmy svoje,
nejsme přece líní,
někdo plete, někdo kreslí,
s vnoučaty se činí.

Dost dlouho jsme pracovali,
teď je času dost –
odpočívat a pracovat
pouze pro radost.

Každý z nás se k svému věku
trochu jinak staví.
Jeden postoj máme stejný –
– život, ten nás baví!

Zdeňka Mottlová

VÁNOCE VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ

Buch. Buch. Tlukot srdce mě dnes vzbudil. Nerad poslouchám tlukot srdce. Začnu mít úzkost z toho, že přestane tlouct. Život mě baví a chci si ho ještě užívat plnými doušky. Mám skvělou ženu a je nám spolu dobře. Ale když si uvědomím, že srdce pracuje celý den, abych mohl fungovat, tak mi vždycky zatrne. Srdce nemůže ani na chvíli přestat pracovat, jinak je po nás. Každý den se s manželkou modlíme směrem ke zdraví, štěstí a lásce nás a našich bližních. To je to minimum, co jde dělat. Ale proč o tom vlastně píšu? Pokračovat ve čtení „VÁNOCE VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ“

Za Černým partyzánem I.

První den návštěva čtyř měst v podhůří Českomoravské vysočiny

Ve čtvrtek 8. srpna 2019 ve 4:32 hod. nastupuji v Rokycanech do vlaku, na svém trekovém kole mám sbaleno na několik dní, vešlo se tam i ukulele. Ve vlaku si ještě rekapituluji cíl cesty – navštívit pamětníky a místa partyzánských aktivit, v nichž byl jednou z hlavních postav Černý partyzán – Josef Serinek. Inspirovala mě kniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, (Triáda 2016) se zaznamenanými vzpomínkami Josefa Serinka, (*25. 2. 1900 Bolevec, + 14. 6. 1974 Svitavy), československého příslušníka protinacistického odboje romské národnosti. Za druhé světové války byl vězněn v koncentračním táboře Lety, odtud utekl a stal se partyzánským velitelem na Českomoravské vrchovině. Přestože se prokazatelně účastnil ozbrojeného boje, byl vyznamenán pouze medailí Za zásluhy, která se udělovala za vojenské činy vykonané mimo boj.

Partyzánský velitel Josef Serinek (foto Wikipedie).

V 8 hod. vystupuji v České Třebové, ve městě kde strávil dětství hudebník, spisovatel, sběratel písní a folklóru Karel Plicka. Dnes mám namířeno odtud přes Litomyšl a Svitavy do Poličky. Po hezké pěší zóně se dostávám na náměstí a poté do městského info centra. Podle mapky okolí, zde získané a posilněn kakaem a palačinkou z bistra, vyjíždím jižně od města na Kozlovský Kopec (2) s rozhlednou (601 m n. m., vyhlídková plošina 634 m n. m.). Rozhlednu po půlhodině čekání přijíždí v 10 hod. otevřít člen místního Klubu českých turistů. Za dobrého počasí je odtud vidět Králický Sněžník (47 km) i nejvzdálenější Sněžka (100 km), ta dnes není vidět. 

Pohled západním směrem k Litomyšli, v popředí Chata Maxe Švabinského.

Od rozhledny jedu po cyklotrase 4219 převážně s kopce do Litomyšle (3). V Litomyšli procházím nejprve upravenými klášterními zahradami (dle aktuální terminologie „zelenou pouští“) k zámku zapsaného na seznamu UNESCO s davy turistů a pak dolů na náměstí, které již není tak výstavné, ale o to autentičtější.

Litomyšl, pohled od zahrad. 

Město rodiště Bedřicha Smetany, Jiráskovy Filosofské historie, spousty galerií a například muzea Josefa Váchala. Dojídám polévku a nade mnou na stěně hotelu Zlatá hvězda informuje pamětní deska, že zde prožila své poslední dny Božena Němcová.

V poledním vedru jedu mírně stoupající cyklotrasou 182 a 4205 do Kukle (4). Odtud jedu vlevo po zelené turistické značce k pramenu řeky Svitavy (5) po bývalé zemské hranici mezi Čechami a Moravou (historické mezníky) a podél hlavního evropského rozvodí mezi Severním a Černým mořem.

Pramen Svitavy je vyschlý.

Ve Svitavách (6), v rodišti mecenáše Oswalda Ottendorfera a Oskara Schindlera, zachránce Židů ve druhé světové válce, navštěvuji na historickém dlouhém náměstí info centrum. Zjišťuji z mapy okolí, že když odtud do Poličky nechci jet po hlavní silnici, tak musím jet obklikou přes Hradec nad Svitavou.

Ve městě Svitavy teče korytem řeky trocha vody z rybníků nad městem.

Neodpustím si vzpomínku na Portu. V pátek 5. července 1974 jsme ve zdejším divadle s ústeckým Krakatitem získali třetí místo v oboru Moderní trampská píseň. V Portýru napsal Miroslav Kovářík: „… mírně jsem zjihl při písničce Ráno, kterou zpíval kamarád z ústeckých časů Kapitán Kid…“ Poprvé zazněla píseň Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. V soutěži folkových skupin byla první skupina Bohdana Mikoláška s písní Ticho o Janu Palachovi – „… zemřel živý člověk a mrtví zůstali žít …,“ za nimi skončili Marsyas.

V 15 hod. posilněn dršťkovou vyjíždím po cyklotrase 24 podél Svitavy na jih do Hradce nad Svitavou, pak na západ po cyklotrase 4022 přes Radiměř vystoupám na Poličský vrch (672 m n. m.). Do Poličky, cíle dnešního dne, přijíždím v 16:30 hod. Po ubytování v hotelu (spíš velice slušné ubytovně) Opus a po večeři z vlastních zásob, se vydávám na procházku středem města obklopeném zachovalým systémem středověkých hradeb a parkem s rybníkem na místě vodního příkopu. 

Poličská radnice a morový sloup. 

Město má velice příjemnou až intimní atmosféru. Známé je jako rodiště hudebního skladatele Bohuslava Martinů a místo několika hudebních festivalů.

Polička žije odkazem B. Martinů.

Méně je již známé, že do města bylo 19. prosince 1944 nasazeno čtyřicetičlenné protipartyzánské Jagdkomando gestapa, v jehož čele stál Ludvík Schulz. V únoru 1945 bylo nahrazeno vlasovci.

Bylo to v důsledku narůstající aktivity partyzánských skupin; město se postupně stalo centrem jejich rozsáhlého operačního území. Integrující osobností protifašistického odboje se zde stal Josef Serinek poté, co se dostal do kontaktu s českou odbojovou organizací Rada tří. Převážně z uprchlých sovětských zajatců Serinek vybudoval třicetičlenný lesní partyzánský oddíl Černý – Čapajev. Já jsem chtěl boj, kdyby šlo jen o nějaké schovávání, tak bych tam nebyl,“ svěřil se po válce. Mezi akce oddílu patřily akce vyhazování mostů do vzduchu, nebo trestná výprava do Přibyslavi proti četníkům, kteří v říjnu 1944 zastřelili představitele Rady tří generála Vojtěcha Lužu. Sám Serinek se účastnil osvobozování Bystřice nad Pernštejnem, když odzbrojil posádku vojenského lazaretu v tamní škole.

Bilance dne: ujeto 62 km, 734 m převýšení, nejvyšší dosažená kóta 672 m n. m. 

Foto: Wikipedie, Petr Hlávka                                                           Pokračování.

Zdroje:

Wikipedie

TESAŘ, Jan. Česká cikánská rapsodie. Praha: Triáda, 2016

Krajinou příběhů 

CHADIMOVÁ, Jana. Konec druhé světové války v Poličce. Bakalářská práce. Vedoucí práce: Mgr. Dušan Foltýn. Praha: Pedagogická fakulta Karlovy univerzity, 2011. Dostupné online. S. 23, 48-52.

V Přibyslavi před 75 lety: při odplatě za smrt generála tekla krev. Dostupné online

K R O N I KA města Bystřice nad Pernštýnem od války světové. Dostupné online. S. 102-3

Související článek:

Za Černým partyzánem II.

Reportáž z Poeticko Literárně Hudebního rendez-vous

Básník a spisovatel Jaroslav Šlejmar má hlavní podíl na setkání a účinkování dvaceti dvou básnířek, básníků, hudebnic, hudebníků a spisovatelek (i spisovatelé mezi nimi byli, ale nečetli své texty) o dušičkovou sobotu 2. listopadu 2019. Akci uspořádal Klub Svobodných demokratů Rokycany se strašickou tvůrčí skupinou Prašivina a ve spolupráci s Městskou knihovnou Rokycany.

To on, Jaroslav, nadnesl před dvěma roky svůj nápad uspořádat takovou akci a zapojit do ní autory Prašiviny. Mě to zaujalo, ale chvíli ještě trvalo, než vybyl čas na tuto dobrovolnickou aktivitu. Teprve letos v létě jsme začali spolu organizovat „dušičkové setkání.“ Zajišťovat autory, komunikovat s nimi, tvořit program a dramaturgii.

Dobře dopadla jednání s Petrem Matějkou, který zastupoval Prašivinu a Městská knihovna Rokycany vstřícně nabídla své prostory včetně propagační a logistické podpory (Jana Frühaufová). Paní ředitelka Jana Aubrechtová zajásala, že prý to zapadá do jejich koncepce práce s regionálními autory.

V rodinném kruhu jsme vytvořili plakát – vnučka pozadí, dcera grafiku – s jeho vytištěním pomohlo město Rokycany, byť předtím odmítlo naši žádost o grant s tím, že nejde o mimořádnou akci. Přitom první a doposud poslední takovou naší akcí byl Literárně hudebně poetický Plž v roce 2011, v němž jsme jako jeho autoři vystupovali s básníkem Josefem Hrubým, čerstvým vítězem Magnesia Litera. Naštěstí sponzor uhradil cestovné těm účinkujícím, kteří přijeli z větší vzdálenosti. Díky za to patří Antonínovi Veverkovi.

Otázku, zda lidé přijdou, zodpověděl zaplněný sálek knihovny (asi 50 lidí) a čekal je téměř tříhodinový maraton. Návštěvníci byli spokojeni. Pochvalovali si pestrou a zajímavou paletu žánrů, kterou jim amatérští umělci předvedli.

Petr Hlávka vítá všechny úvodní písní a vyzývá aktéry setkání: „přidejme aspoň pramínek.“

Spisovatelka a novinářka Kateřina Jirková čte s citlivě odstíněným přednesem svou povídku Václav je jinde. Vzpomínka na Václava Havla spojená s jeho úmrtím je dojemným vstupem do pořadu.

Kapela PVE – Helena Orcígrová a Zuzana Bursíková (zprava). Kapela s podmanivými hlasy, melodiemi na pomezí folku a rocku s aktuálními texty. Píseň Na korunách stromů aktuálně: „Na korunách stromů odráží se časy, na korunách stromů visí tvoje vlasy, … ach kam jsme to dopluli, chmury tíží nás.“ Následuje píseň Oranžová.

Julius Jindra přednáší básně ze své sbírky Kapky rosy v klíně, básně dle jeho slov lehce depresivní, ale i veselejší (a dodejme, že i erotické). O Venuši: „ ..její klín se třpytí rosou ranní, ňadra dmou se rozkoší.“

František Slavík (mistr zkratky, jak poznamenala Šárka Chudobová) sklízí úspěch se svými verši: „ … bude krásný večer letní a já se nesoužím, moje básně toaletní ještě poslouží,“ zakončuje básní: „Jen jsem se narodil, už pálily mě boty a dodnes mám ten kabát z nejistoty. Strach z věčnosti, strach z nicoty, možná jsem na tom jako ty.“

Skupina Miritis – Šárka a Ivan Chudobovi. Energická a moderní interpretace středověkých písní ze 14., 16. a 17. století. V jedné písni zpívají o tom, že každý člověk má před spaním utratit všechny své peníze, protože pokud by v noci zemřel a zůstalo mu pár zlaťáků, byla by to věčná škoda.

Petr Matějka hovoří nejprve o historii vzniku Prašiviny a nápadu na posezení v lese spojeném s přednášením básní – akce Židle letos dovršila 22 ročníků. „Prašivina je jako sopka, dlouho spí, tam dole to klokotá, pak vybuchne, udělá to rachot a pak zase utichne.“ Báseň Bez dotyku: „Když v noci tluče déšť do okenního parapetu, zní to monotónně. V posteli bez dotyku jako v mrtvé zóně.“

Následuje Petr Hlávka s písní věnovanou Miroslavovi Kučerovi. Ze zpěvníku třiceti písní, vlastně písňových portrétů členů spolku Saunařů k jejich narozeninám: „Znám muže který po žebříku lez, aby svou rukou přešťastnou, než hvězdy vyhasnou, pro nás aspoň jednu dolů snes.“

Nadějná začínající autorka Stanislava Miková čte svou povídku Šest roků. Z vyprávění šestileté Janičky se dozvídáme, jaké má přátele, jak čelí ve školce šikaně o svých narozeninách. Povídka zaujme přirozeným jazykem dítěte a skvělé jsou zejména hovorové pasáže textu. Stanislava by chtěla dopsat nedokončenou knihu svého zemřelého dědečka Andreje Gini.

Le Čhavendar (znamená v romštině „Od chlapců“) – moderní romská hudba, úžasný odpich a nádherné harmonie disonantních sborových pasáží. Zní písně Bachtale, Nane man dajori a Cikne čhave. Jan Dužda (frontman) baskytara, zpěv, Milan Dužda doprovodná kytara, zpěv, Štefan Malík doprovodná kytara, zpěv, Emil Miko zpěv, Marek Miko sólová kytara, Jaroslav Štětka perkuse. Absolvent romistiky na Karlově univerzitě Jan Dužda pochází z rokycanské hudební rodiny a říká: „Můj děda měl deset dětí a každé hrálo na nějaký hudební nástroj. Rokycany platily v devadesátých letech minulého století za hlavní město romské kultury.“

Jiří Hlobil recituje s hlubokým vcítěním básně Jaroslava Šlejmara. Báseň Strašicím: „ … ti, kteří ještě něco ví o volnosti a větru, pluli proti mně krajinou dětství jako bys vymaloval …“ Shodou okolností byl před dvěma dny ve středu 30. 10. 2019 v Městské knihovně v Plzni pokřtěn Kalendář plzeňský 2020 s dvanácti texty autorů „Trapsavců“ nazvaný podle Jaroslavovy povídky „Zpoždění slunečního vlaku.“ Syn přijel pozdě se sluncem ke své umírající matce.

Jaroslav Šlejmar

Druhé vystoupení kapely PVE s písněmi Zámek a sad, Pro havrana a Ve třpytu sněhu.

Daniel Mikeš drží posluchače v napětí svými naturalistickými básněmi i hereckými kreacemi. „Z mých zhýralých myšlenek zbyl už jenom plamínek.“ Jako skoro slamer přednesl i své „skoro“ slam básně.

Ivanka Řežábková představuje kromě své lyrické i filosofickou poezii. Její třetí veřejné vystoupení. „Držím a vnímám tvůj svět a snažím se ti rozumět.“

Hudební těleso !NexicoN! zahrálo electric – industrial metal. Jejich instrumentální skladby si doplňujeme obrazy či texty podle vlastní fantazie. První skladbou je Electric generator.

Jiří Hlobil pokračuje v recitaci básní Jaroslava Šlejmara Kyrie miserere nobis a Fůra sena (dle obrazu Hieronyma Bosche): „ … je velkolepé, kolik podob má bolest, … mluvili o některých pravdách, které vyřčeny vypadají jako sochy.“

S Petrem Hlávkou se v Písni pro čtvrtou dimenzi dostáváme zpod korun stromů do vesmíru na cestu časem: „… chraňme mí milí svět, nejen ten svůj, … ke galaxiím vzhůru odhodit strachů fůru …“

Setkání končí dodatkem k úvodní písni: „V kolika z nás se skrývá touha by nezbyla jenom pouhá vzpomínka na randevú – to probereme v Bílém Lvu.  Věřím že tam bude znít sborem hlas –  ač letošní vlak měl zpoždění, že však příští rok přijede včas.“

Kamera a foto Marie Plochová Hlávková, střih Petr Hlávka.

Rozloučení s Halem Hedgesem

V sobotu 2. listopadu 2019 jsme se rozloučili s americkým veteránem Halem Hedgesem, který zemřel ve věku 93 let. Pohřeb proběhl ve Vilsecku v Německu se všemi vojenskými poctami.

Hal se narodil roku 1926 v Ohiu. Od šestnácti let, kdy nastoupil vojenskou službu, bojoval ve II. světové válce, ve válkách v Koreji a ve Vietnamu. Až do svých devadesáti let se těšil dobrému zdraví.

Do Rokycan Hal jezdil od roku 1990 s americkými veterány ctít Den veteránů v roli velitele oddělení amerických veteránů v Německu a organizátora oslav.

Odešel dobrý muž, který přispěl k vítězství spojenců i k osvobození naší republiky a k přátelství mezi občany Rokycan a americkými veterány. Čest jeho památce!

Vojáci po odpálení třech salv, poté ještě zazněly tři výstřely z děla.

Po proslovech a modlitbě následovalo uložení urny do hrobu.

Pamětní deska vyjadřující uznání Halovi za nezištné služby veteránům.

Foto Marie Hlávková